AČR hrozí exekuce – vojákům nechce a neumí proplatit přesčasy a pohotovosti.
Počátkem listopadu jsme psali o tom, že čáslavští vojáci se konečně domohli doplacení svých platových náležitostí. Stejně tak i na jiných útvarech AČR se po dlouhých měsících až letech vojáci dočkali rozhodnutí, které jim dalo konečně zapravdu. Ale stav jejich bankovních účtů se mnohde neměnil ani dlouho po splatnosti. A když se poté vojákům na výplatní pásce nečekaně objevilo třeba „odškodnění za pracovní úraz", je zřejmé, že armáda má ještě větší problém, než se zdálo...
Foto: Armáda má ještě větší problém, než se zdálo...
V nedávné době se v řadě případů vojákům podařilo domoci se svých práv, ať již v rámci správního řízení před služebními orgány nebo v řízení před soudem. Mezi mediálně známější případy patří například přiznání finančních nároků příslušníkům čáslavské základny či úspěšný soudní spor 42 pilotů vrtulníků a členů leteckého personálu.
Resort obrany byl nucen – řečeno vojenskou terminologií - „ustoupit ze svých pozic“ a přehodnotit svůj přístup k problematice služeb přesčas a služebních pohotovostí. Stejně tak pod tíhou rozhodovací praxe soudů byla armáda nucena připustit, že i vojáci mají možnost požadovat i úroky z prodlení ve chvíli, kdy jsou jim jejich nároky vypláceny po splatnosti.
Věc zašla tak daleko, že i příslušní velitelé v odůvodnění svých rozhodnutí konstatují, že docházelo k protiprávnímu nařizování služeb přesčas a služebních pohotovostí, neboť pro jejich použití nebyly splněny zákonné podmínky.
Potud se vše jeví jako příběh se šťastným koncem, ve kterém pravda a zejména spravedlnost nakonec zvítězila nad byrokracií a neochotou přiznat jakékoli pochybení. Problém ale nastane v okamžiku, kdy má armáda realizovat to, co je jí pravomocným a vykonatelným rozhodnutím nařízeno.
Problémy s proplacením přiznaných nároků
Rozhodnutí, které přiznává vojákovi nárok na dodatečné finanční plnění, ať již z titulu neproplacené služební pohotovosti, služby přesčas nebo z titulu jiného nároku, zákonitě znamená, že příslušné finanční oddělení či mzdová účtárna toho kterého útvaru má povinnost přiznanou částku vojákovi po zdanění a provedení zákonných odvodů vyplatit, a to ve stanovené lhůtě splatnosti. Jenže…
Zcela nová situace tak pro mnohá tato pracoviště představuje neřešitelný problém, a to hned z několika důvodů. Zaprvé, vůbec nebylo jasné, pod kterou „položku“ přiznaný nárok zahrnout. Jsou zaznamenány případy, kdy přiznaná náhrada nákladů řízení byla na výplatní pásce označena jako mimořádné odškodnění za služební úraz!
Další problém byl ve vyplacení úroků z prodlení, neboť s tímto pojmem se mnozí pracovníci finančních oddělení dosud nikdy nesetkali a program, který používali, neměl funkci pro jejich vypočítání. Stejně tak nebyly výjimkou ani případy, kdy se na proplacení přiznaného nároku „jaksi zapomnělo“ s odůvodněním, že na finanční oddělení nedoputovala informace o tom, že mají něco proplácet.
Uvedené pak mělo za následek, že dlouhou dobu poté, co příslušné rozhodnutí nabylo právní moci a bylo vykonatelné, nebylo reálně vůbec realizováno, tedy nebylo splněno, co bylo v rozhodnutí uloženo.
V mnoha případech až hrozba exekucí přiměla útvary, aby i přes zprvu neřešitelné problémy nakonec řádné vyplacení nároku provedly. Je jen dílem náhody, že na exekuci skutečně nedošlo a armáda se tak vyhnula obrovskému faux pas. V mnoha případech proto, že loajalita vojáků ke svému útvaru převládla nad doporučeními právníků, kteří chtěli okamžitě vykonatelná rozhodnutí exekvovat.
Problémy s realizací soudních rozhodnutí
V rámci správního soudnictví mohou příslušné správní soudy toliko zrušit rozhodnutí služebních orgánů pro jejich nezákonnost. V případě zamítnutých nároků je následně opět na příslušných služebních orgánech, aby po zohlednění argumentů obsažených v odůvodnění rozsudku věc znovu projednaly a rozhodly o ní.
Uvedené však předpokládá zákonitě aktivní přístup daného služebního orgánu, tedy jeho činnost, což je opět u mnoha útvarů velkým problémem. V praxi nebývají stanovené lhůty téměř nikdy dodržovány, vojákům tedy nezbývá, než se bránit proti nečinnosti.
Bohužel je nejprve nutné využít mechanismy, které nabízí správní řád, tedy zažádat o uložení opatření proti nečinnosti nadřízený útvar. Teprve poté, co ani tento postup nepovede ke zjednání nápravy, se lze ochrany proti nečinnosti domáhat soudně.
Armáda má tedy vcelku velkorysé možnosti, jak zjednat nápravu a vyhnout se tak předem prohraným soudním sporům. Zdá se však, že ani přes tuto značnou výhodu se resort obrany dalším soudním peripetiím nevyhne, neboť například ve výše zmíněném případu 42 pilotů vrtulníků a členů leteckého personálu reálně hrozí, že tito podají žalobu pro nečinnost, neboť se přibližně rok nedočkali řádného rozhodnutí ve své věci, které by bylo v souladu s rozsudkem Nejvyššího správního soudu.
S ohledem na výše uvedené je zřejmé, že resort obrany zřejmě ještě čeká dlouhá cesta k tomu, aby začal řádně plnit své zákonné povinnosti a povinnosti, které mu jsou ukládány pravomocnými rozhodnutími.
Je pravdou, že dosud nebyly armádní elity zvyklé na to, aby jim nějaká cizí (rozuměj nearmádní) entita rozkazovala, jak mají ve „vojenských záležitostech“ postupovat. Na druhou stranu v druhém desetiletí jednadvacátého století by v demokratickém právním státě mělo být samozřejmostí, že správní orgány, zvláště pak ty, které působí u ozbrojených složek, měly postupovat v souladu s právem. Doufejme, že jsme na začátku transformačního procesu, který k tomuto tolik žádanému stavu nakonec povede.
