O nás: Na bezpečnosti nám záležíO nás: Na bezpečnosti nám záleží Podporujeme naše válečné veterányPodporujeme naše válečné veterány Výzva 2015: Drony – dobrý sluha, ale zlý pán!Výzva 2015: Drony – dobrý sluha, ale zlý pán!

Dublin IV: Jako by na nás Západ páchal další osmičkovou zradu, nový diktát…

 14. 03. 2018      0 komentářů

Co to je ten Dublin IV, kterým se, bohužel ne příliš věcně, harašilo během prezidentské kampaně? V článku přinášíme faktický popis – od historie Dublinské úmluvy, přes aplikaci Dublin III během imigrační krize, po návrh Dublin IV, až po dodatek o tom, jak skutečně přijímáme cizince. Nic nevynecháváme, nic nepřidáváme. Nemusíte dospět ke stejnému závěru, jaký hlásá titulek, ale věnujte chvilku seznámení s fakty…

Stručně z historie tzv. Dublinu

Dohoda o mezinárodním sjednocení azylového řízení platila již od roku 1990 se zavedením Schengenského systému volného pohybu osob, avšak ten se tehdy týkal jen pěti států. Pro další země měla tuto problematiku ošetřit tzv. Dublinská úmluva, která vstoupila v platnost v roce 1997 (pro tehdejší státy EU a dále Norsko a Island; později též pro Švýcarsko a Lichtenštejnsko).

Šlo zejména o to, aby žadatelé o azyl nepodávali svoji žádost paralelně ve více státech. Státy sjednotily způsob, jakým řeší spojování rodin azylantů, jak přihlíží k tomu, zda žadatel má platné vízum či naopak vstoupil na jejich území ilegálně, zda již dříve o azyl neúspěšně žádal atd. atp. Potřeba se na takovém postupu sjednotit je samozřejmě logická.

Po zhodnocení praktického fungování Dublinské úmluvy došlo ke zpřesnění, a tak od roku 2003 platil tzv. Dublin II. I ten fungoval uspokojivě řadu let, pozvolna byly diskutovány jeho úpravy, až od roku 2014 začal platit Dublin III na základě Nařízení Evropského Parlamentu a Rady (EU) č. 604/2013, jímž se řídíme dosud.

Krátce poté zasáhla některé evropské státy imigrační krize – nejprve vyvolaná syrskou válkou, záhy posílená o příliv ekonomických migrantů z mnoha zemí Afriky a Blízkého/Středního východu (pozn. různá terminologie pro víceméně totéž území). V roce 2016 se tedy začal připravovat a v listopadu 2017 byl ve finální podobě předložen návrh označený jako Dublin IV, o němž se rozhodne letos.

Je nutné Dublin III nahradit?

Možná vás napadne, že stále ještě platný Dublin III byl nastaven špatně, a proto je nutné jej novelizovat. Jenže při pohledu na praxi během migrační krize je na místě se ptát, zda spíše neselhaly státy, které se zavázaly podle něj postupovat.

Například už od roku 2003 se žadatelům povinně odebírají otisky prstů a sdílí se v databázi EURODAC. Jak známo, během migrační krize některé státy tuto povinnost neplnily, takže mnozí imigranti ještě dlouho poté volně putovali po Evropě a žádali o azyl postupně ve více zemích (vzpomeňme některé malé skupiny zadržené u nás, vyhoštěné a okamžitě se přesunující do Německa, Francie, Švédska…).

Dále Dublin III stanovuje, že příslušný stát je ten, pro který jsou splněna následující kritéria ( v tomto pořadí):

1) rodinné vazby (blízký rodinný příslušník žadatele již ve státě žije)

2) vydané vízum/povolení k pobytu (žadatel již je ve státě legálně)

3) neoprávněný pobyt (ten stát, kam z třetí země vstoupil žadatel prvně, popř. v něm posledních pět měsíců již pobýval)

4) bezvízový styk (ten stát, který se zemí žadatele má bezvízový styk)

5) první podaná žádost o azyl (ten stát, kde žadatel poprvé požádal o azyl).

Opět jsme ale při migrační krizi byli svědky selhání mnoha států, kdy se značného množství imigrantů netýkala kritéria 1) a 2), ale až to třetí, přesto konkrétně Itálie a Řecko nechávaly imigranty projít, ba posílaly je dále do evropského vnitrozemí. Když tomu naopak Maďarsko bránilo, tedy snažilo se dostát svým závazkům podle dohody Dublin III (mimo jiné stavbou hraničního plotu a posílením ostrahy hranice), bylo jádrem EU kritizováno.

Na druhou stranu, pro zmíněné pobřežní státy byla situace v momentě, kdy nastala, nezvladatelná. Ochrana vnějších hranic Schengenského prostoru, zejména tedy jižního pobřeží, byla nedostatečná – dílem sice podceněná, objektivně ale není fyzicky stoprocentně možná. Tedy rozhodně ne, pokud k pobřeží míří desítky velkých člunů denně. To bylo podle všeho způsobeno masivní kampaní, v níž došlo k pozoruhodnému průniku posthumanistické politiky (heslo Merkelové „Zvládneme to“), lobby neziskovek a byznysu pašeráků.

Situace je dnes opět výrazně klidnější. Po jistém vystřízlivění (negativní zkušenosti s imigranty) politici opět začali trvat na uplatňování pravidel Dublin III. Čímž se nakonec potvrzuje, že tento systém může fungovat dobře. (Sic tedy nápor z východní pevninské hranice řešila dohoda Merkelové s Erdoganem, která má podle všeho nezamýšlený následek v posílení tamních islamistických tendencí a tolerance totalitarizace Turecka a jeho genocidy Kurdů!).

Každopádně, s ohledem na zastavení krize především pouhým apelem na jakžtakž dodržování systému Dublin III a ukončení výzev typu „Přijďte, jste vítání“, nalézáme zřetelný argument, že není třeba jej nahrazovat, upgradovat. Jenže se nenaplnila slunná očekávání o tom, jak imigranti posílí ekonomiku ve státech, které je lákaly jako levnou pracovní sílu do odvětví, která již pro rodilé občany nejsou lukrativní. Nastala tedy klasická otázka: Kam s nimi?

Dublin IV – kvóty na rozdělení imigrantů drsnějším způsobem

Otázku „Kam s nimi?“ se jádro EU - státy nejvíce zatížené novými imigranty (nutno podotknout, že svojí vinou) rozhodly nejprve řešit zavedením kvót na přerozdělení. Ty mnohé tzv. „nové“ státy (ČR je v Unii přitom 14 let) odmítly, jakkoli to vyvolalo odsudky „západních“ médií a politiků (srovnejte s dodatkem pod článkem o skutečné zkušenosti ČR s imigrací) a výhrůžky pokutami a odebráním dotací.

Záhy se tedy začal rodit Dublin IV. Jeho klíčovou novinkou je „korektivní alokační mechanismus“, tedy kvóty, avšak trvalé a v ještě drsnější podobě, než jak byly předestřeny dosud. Pro jednotlivé státy EU se stanoví, kolik mohou – s ohledem na velikost a HDP – přijmout (de facto živit) imigrantů/azylantů. Pokud nějaký stát přesáhne stanovený počet na 150 %, začne žadatele o azyl prostřednictvím k tomu nově zřízeného EU úřadu předávat čtyřem zemím, které jich mají nejméně, a to až do momentu, kdy budou rovněž naplněny na 150 %.

Takže Itálie a Řecko budou posílat migranty třeba k nám, na Slovensko, do Polska, pobaltských států atp., až na tom budeme stejně špatně jako Itálie s Řeckem, začnou se doplňovat stavy teprve třeba v Rakousku, Belgii a Holandsku…

Video německé ženské organizace 120db

Návrh Dublinu IV má za cíl „zajistit udržitelné sdílení odpovědnosti“. To zní jako špatný žert, když tak vzniknou nové disproporce, kdy budou mezi prvními doplněny migranty z bývalých kolonií země, které nikdy žádné kolonie neměly, nerabovaly a nedestabilizovaly je válkami a podporou diktátorů všeho druhu, přijímaly však vždy a bez reptání utečence z bývalé Jugoslávie a nedávno z Ukrajiny? (Přičemž situace na Ukrajině stále hrozí novou vlnou objektivních uprchlíků. Ty posléze, naplněni africkými muslimy hovořícími francouzky, předáme třeba do Lucemburska?)

Stát, kam budou migranti přiděleni, bude zodpovědný za to, že mu neutečou jinam (což s ohledem na rozdílnou životní úroveň a zkušenost s těmi pár migranty, o něž se ČR pokoušela s velkou parádou postarat, ale utekli nám k sousedům, nebude vůbec snadné). Paradoxem je, že z migrantů, dokonce oprávněných azylantů, se stanou v EU lidé druhé kategorie, pro které nebude platit právo na volný pohyb a pracovní uplatnění v rámci Schengenského prostoru. Pokud by měli lidskoprávní aktivisté zbystřit, tak právě zde.

Relokačním mechanismem určený odpovědný stát bude muset také scelovat rodiny imigrantů, tedy přijmout manželky, děti, rodiče, sourozence (Dublin IV totiž okruh rodinných příslušníků rozšiřuje). Pokud by ČR měla přijmout 2700 osob, jak deklarovaly původní kvóty, a každá si postupně přizvala nejbližší rodinu o šesti osobách, rázem je to 16200 osob. Ale tím to jen začíná, protože kdekdo z té rodiny má zase svoje manželky, děti a sourozence. Do důsledků (latinsky „ad exitus“) domyšleno, Dublin IV zavádí mechanismus, jak do Evropy přesídlit celý třetí svět.

K dispozici budou dva způsoby, jak se přijetí migranta vyhnout: Zaprvé, prokázat, že je bezpečnostním rizikem (byl třeba příslušníkem islamistické milice). To je nejen pro naše bezpečnostní služby velmi náročné, ne-li nemožné. A v případě, že nepřijmeme imigranta „Mohameda“, budeme muset naplnit počet imigrantem „Mahmúdem“. Zadruhé, vykoupit se částkou 250 000 €, tj. 6 250 000 Kč za osobu. Pokud by se to týkalo – opět podle původního kvótního návrhu 2700 osob – mohla by se ČR vyplatit za bezmála 17 miliard korun!

Přitom, EU stanovila rozpočet na zavedení systému Dublin IV jen do roku 2020 na bezmála 2 miliardy Euro! To je na koruny 46 miliard. Plus paušální náklad 500 € na předání každého migranta. Rovněž se můžeme domnívat, že „výkupné“ 250 000 € na osobu stanovily přehlcené státy již podle zkušenosti, kolik je migranti stojí, dost možná ještě optimistické, protože nelze predikovat, kdy a jak přestane být drtivá většina z nich závislá na sociálních dávkách, a naopak se stane oním původně očekávaným přínosem pro ekonomiku.

Největší nervozitu vzbuzuje, že o mechanismu vracení – vyhošťování – neúspěšných žadatelů o azyl se mlčí!

thank angela

fuck of angela

Dublin IV je zatím „jen“ návrh nového nařízení, ale... Zatímco na samém počátku byl mezinárodní smlouvou, tak od přijetí Amsterdamské dohody (v platnosti od roku 1999) je azylová politika v gesci EU (to je ta chyba, které se v jedné z prezidentských debat dopustil Miloš Zeman slibující, že Dublin IV nepodepíše – jeho podpis není třeba). Komise EU neprosazuje Dublin IV jako novou mezinárodní smlouvu, ale jen jako revizi stávajícího nařízení. To přijme, stejně jako dříve Dublin III, Evropský parlament a Rada. Státy, které jím budou nejvíce postiženy a od počátku nesouhlasí, nemají potřebnou sílu, aby přijetí zabránily. Země, které systém vymyslely, aby si pomohly, naopak většinu mají.

Česká suverenita a bezpečnost versus diktát EU – je čas říci NE

Místo sumarizace nevýhod a rizik, které z Dublin IV pro Českou republiku, konkrétně její občany, plynou, ať už v textu výše zazněly explicitně nebo z něj vyplývají jen implicitně, bude snazší nastolit otázku opačnou, a sice jaké přínosy bude pro nás mít? … Napadl vás jeden jediný? Kdyby ano, napište mi ho.

Dublin IV je, nejen pro ČR, nýbrž pro všechny „východní“ či „nové“ státy EU, proti nimž je de facto namířen, které chce „solidárně“ zatížit chybami jiných vlád, naprosto nepřijatelný.

Jako členové EU máme sice sdílet a přispět k řešení starostí tohoto společenství, ale pouze a jen za předpokladu, že v něm máme své slovo. Pokud tady varujeme, že není dobrý nápad zvát imigranty z naprosto nekompatibilních kultur, pokud v příkladu Maďarska plníme povinnosti z mezinárodních dohod a chráníme vnější hranici, ježto jsme osočeni z xenofobie, rasismu, islamofobie…, tak po nás těžko může chtít ten, kdo nám nadává, vyhrožuje nám sankcemi, dokonce vojenskou intervencí (Martin Schulz viz), abychom pak sdíleli zodpovědnost za to, co si svéhlavě prosadil a nadrobil.

Prezident Zeman, ať si o něm čtenář myslí cokoli, to řekl Merkelové do puntíku přesně: „Když si pozvu domů návštěvu, nebudu ji posílat k sousedům na oběd.“ Ještě kdyby ty Merkelové, Schulzové a spol. přišli s prosíkem, a naopak nám nabídli oněch 2500000 € za postarání se o jejich „hosta“, tak se s nimi můžeme bavit. Ale naopak?!

Nejhorší je, že není jasné, co s tím naše politická reprezentace udělá. Pokud u vlády setrvá Babiš, jehož Agrofert je na dotacích EU bytostně závislý, republiku zradí. Už nyní se v Bruselu prezentuje tak, že je třeba přimhouřit oči nad jeho podvodným získáním dotace, protože je jedinou zárukou, že ČR bude skákat, jak Brusel píská. Potřebovali bychom v čele státu naprosto odlišné reprezentanty, aby se ještě pokusili sehrát tvrdou partii o změnu pravidel Dublin IV, který tak či onak v nějaké podobě nemáme šanci zvrátit běžným hlasováním v unijních orgánech.

Celkově jde pak o princip, kdy pokud pomlčíme nyní, bude nás staré jádro EU řídit jako protektorát stále více. Je hezké, kolik lidí šlo do ulic kvůli mlátičce Ondráčkovi, ale Dublin IV a přístup evropských mocností proti nám je daleko závažnější.

babiš v bruselu

Dodatek: Československá a česká zkušenost s imigrací

Od migrační krize v roce 2015 je České republice předhazováno, že má negativní postoj k uprchlíkům, že není dosti humanistická. Jaká jsou fakta? ČR se jako člen EU od roku 2004 v azylové politice řídila dosavadními dohodami Dublin II, resp. Dublin III. Za toto období vyřizovala plus mínus tisícovku žádostí o azyl ročně. Kromě toho, že se postarala o žadatele o azyl, začlenila bez problémů a obstrukcí neporovnatelně větší počet cizinců – o xenofobii či rasismu tedy nemůže být řeč…

Pokud se ohlédneme do historie, přijalo Československo nejvíce právoplatných azylantů v 50. letech, a sice 12 000 uprchlíků občanské války v Řecku. Od stejné doby přijímalo Československo Vietnamce coby pomoc spřátelené socialistické zemi zdevastované válkou s Francouzi a posléze Američany. Učně, studenty a stážisty z Vietnamu jsme postupně na žádost tamních vlád přijímali na 4 až 7 let, až jich zde v letech 1980-1983 pobývalo 30000, pak počty pozvolna klesaly. Systém jejich zabezpečení, zejm. v 80. letech, by mohl být dodnes pro EU vzorem (viz), přičemž současně skutečně pomáhal i naší ekonomice (jak si asi při migraci v roce 2015 snilo Německo). Po roce 1989 zde mnozí zůstali (rodina, zahájení podnikání) a další přicházejí dosud. I přes nepochopitelnou policejní a mediální kampaň posledních let o vietnamských pěstírnách marihuany a dosavadní uzavřenost vietnamské komunity se lze domnívat, že Češi považují tuto komunitu za integrovanou (ohraný, ale výstižný argument: "Vietnamci z večerek fandí v hokeji našim.").

V porevoluční historii pak v letech 1993-2002 bylo Česko dokonce zemí s největším přísunem (nárůstem) cizinců ze všech států OECD. V polovině 90. let jsme bez diskusí a jakéhokoli odporu poskytli dočasný domov 3500 uprchlíkům z Bosny a Hercegoviny a 1100 Albáncům.

V současnosti zde pobývá půl miliónu cizinců, z toho tři tisíce na základě azylu, z celkového počtu cizinců zde má 55 % povolen dlouhodobý pobyt, 26 % jsou občané jiných států EU s přechodným pobytem. Převažují Ukrajinci, Slováci a zmínění Vietnamci.

Specifická a s ohledem na politicky korektní nezjišťování národnosti těžko vyčíslitelná je situace kolem historicky dlouhodobě přijímaných slovenských Romů (původní na území Čech a Moravy žijící etnikum Cikánů bylo zdecimováno za války nacisty), jichž se tady uvádí minimálně čtvrt miliónu a jde o největší českou menšinu. Vzhledem k její specifické kultuře a socio-ekonomické situaci si trochu rýpnu – jelikož jsme za desítky let nedokázali plně integrovat tyto spoluobčany, těžko si představit, jak bychom to zvládli s nově příchozími z třetího světa. Naše kapacity by měly být ponechány pro případ, že bude třeba postarat se o uprchlíky z východní Evropy, s nimiž máme naopak dobré výsledky.

Dublin IV

Komentáře

Článek nemá žádný komentář. Buďte první!

Pro přidání komentáře musíte být přihlášený.

FROGMAN
Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Více informací