O nás: Na bezpečnosti nám záležíO nás: Na bezpečnosti nám záleží Podporujeme naše válečné veterányPodporujeme naše válečné veterány Výzva 2015: Drony – dobrý sluha, ale zlý pán!Výzva 2015: Drony – dobrý sluha, ale zlý pán!

Jak dlouho má voják sloužit, kdy je na vrcholu kariéry a kdy už „za zenitem“?

 11. 09. 2017      0 komentářů

Téma předčasného neprodlužování závazků řešíme tři čtvrtě roku a v jeho pozadí stojí otázka, jak dlouho vůbec může a má trvat služba profesionálního vojáka. Určitě neexistuje univerzální odpověď, aspoň obecné zásady by si však především resort obrany vytýčit měl.

Už za generálů Picka a Pavla se začal poměrně hojně používat obrat, že „vojenská kariéra není celoživotní“, což bylo jakousi předehrou k připravovanému kariérnímu řádu. V té samé době ministr Vondra bez ustání opakoval tezi, že z české armády je třeba odřezávat sádlo a ponechat svaly.

Kombinace obou tvrzení zcela logicky vyvolala v řadových vojácích dojem, že jejich místa budou konečně jistější – bude-li se reorganizovat, pak na štábech a v Praze, oni samotní konečně začnou kariérně postupovat podle svých schopností.

Jenže to se neděje, resort se zbavuje vojáků, o nichž bychom řekli, že jsou na vrcholu kariéry, a sice v situaci, kdy armáda trpí podstavem a potížemi při náborování, kvůli nimž snižuje fyzické a zdravotní požadavky na nové vojáky.

Ten problém netrvá od loňského jara, kdy se proti tomu první vojáci postavili, nýbrž diskutovalo se o něm už dříve, například v srpnu 2014 jsme tu vydali článek plk. gšt. Jana Österreichera, který zbavování se zkušených vojáků kritizoval.

Pokud je řeč o mužstvu a poddůstojnících, věk a z něj pramenící fyzická omezení mají pro výkon jejich funkcí jistě velký význam. Voják před čtyřicítkou s velkou pravděpodobností nebude mít výkonnost jako voják po dvacítce. Je ovšem třeba poznamenat, že toto nikdo netestuje.

Výroční přezkoušení z tělocviku se pro vyšší věkové kategorie mírně změkčují, zajímavé by proto bylo nechat vojáky dobrovolně plnit původní limity – pokud by jim dostáli, těžko by se jich někdo mohl zbavit s poukazem na „stáří“.

Naopak vojáci po třicítce, neřku-li před čtyřicítkou, jsou zcela zjevně na vrcholu sil z hlediska zkušeností. V tomto věku za sebou mnozí mají už několik zahraničních nasazení, míra jejich vycvičenosti a sehranosti dosahuje i v „obyčejných“ jednotkách úrovně těch, které by snesly označení „elitní“.

Pokud bychom se podívali na jednu z nejelitnějších jednotek světa – americké SEAL – závazky prodlužují obvykle na dvacet let, kdy jim vzniká nárok na výsluhu, přičemž nejlepších schopností (čerpáno přímo z materiálů SEAL) dosahují mezi 12. a 16. rokem služby. Naopak prvních 6 let do nich armáda vlastně pořád investuje.

Logická je námitka, že česká armáda se nezbavuje elitních vojáků, nýbrž řadových. Toť otázka – aktuální neprodlužování závazků potkalo i výsadkáře či letecké návodčí, nejen obyčejné řidiče a techniky. Především ale z hlediska směšných počtů domácího vojska a jeho rozdělení není přeháněním, pokud bude chápáno jako „elitní“ coby celek.

Na vrcholu kariéry – tzn. 10 a více odsloužených let – se zde nachází celá jedna generace, která nastoupila při změně armády z branné na profesionální. To jsou všechno lidé, kteří se již od základní školy učili angličtinu, rozumí moderním technologiím a vyrůstali v 90. letech, jež se vyznačovaly skutečnou svobodou a demokracií, včetně pozitivního vztahu k vlastenectví a západním spojencům.

I proto není účelné provést generační obměnu armády skokově, naopak ty dnes nově zrekrutované dvacátníky je třeba udržet několik prvních let v kontaktu se „starými srdcaři“, aby od nich mohli načerpat potřebné zkušenosti, ale také hodnoty a postoje.

Zpět ale ke kritériu věku či délky služby – zcela zjevným argumentem je délka služby hasičů a policistů. Pomiňme nyní, že po prvním období již mají smlouvy na dobu neurčitou, soustřeďme se však na to, kdy oni sami jsou hodnoceni jako dostatečně vycvičení a zkušení, takže se investice do jejich přípravy vyplácejí – je to opět rozmezí mezi 8. až 20. rokem služby.

Žádného velitele hasičů by nenapadlo zbavovat se podřízeného mezi 12. a 15. rokem služby, jak se děje nyní v armádě. Proč by se proboha měl připravit o svého nejlepšího člověka? Od koho by se měl učit nováček, který by za něj nastoupil jako náhrada? Kdo by varoval celé družstvo před vběhnutím do ohnivé pasti?

Pokud tedy budeme chtít odpovědět na otázku, jak dlouhá má asi být kariéra vojáka „v poli“, dostaneme se více cestami k 18ti letům služby, potažmo fyzickému stáří kolem 40ti let. Ostatně když se podíváte na Jaromíra Jágra, držet tempo s dvacetiletými jde ještě déle.

DAS_POBS_banner

Ke zvážení mohou přicházet další faktory – zejména sociální. Tady v zásadě existují dva modely – buď jako v Americe a Británii rekrutovat absolventy středních škol, využít je jako pěšáky na 4 až 6 let, kdy ještě nemají závazky, potom je do civilu vrátit a se zanedbatelným skluzem nechat dostudovat vysoké školy, nastartovat kariéru či vlastní podnikání, založit rodiny. To je model vhodný pro velké armády, v nichž jsou vojáci především čísla.

Nebo, jako v našem případě, je možné mít špičkové pěšáky s řadou specializací, a ty vytížit na 20 let. Během této doby si normálně založí rodiny, postaví domy (a snad i splatí hypotéky), dálkově dostudují a rozvážně naplánují svůj přechod do civilu.

Úplně nejhorší, co lze však udělat, je naplánovat jim kariéry na dvanáct let – to znamená zbavit se jich nejen v době, kdy jsou armádě přínosní, ale také v době, kdy mají největší rodinné výdaje a závazky, současně však ztratili znalost původního oboru, je tak třeba vyloučené, aby se nastěhovali zpátky k rodičům a přihlásili na vysokou školu (což naopak v anglosaském modelu lze).

Zjevně si ale na ministerstvě obrany a generálním štábu myslí, že vytvořit takového kočkopsa je v pořádku. Ostatně z tohoto povědomí vyrostl i kariérní řád – ten totiž počítá s tím, že voják musí každé 2 roky změnit své zařazení, nejlépe povýšit, potažmo se aspoň naučit další specializaci. V opačném případě je neperspektivní a armáda by se s ním měla rozloučit.

Nač je to dobré? Proč trvá rozhodná doba zrovna (a jen) 2 roky? Kde se v armádě vezme tolik funkčních zařazení a tolik vojáků, kteří budou neustále kolovat, aby systému, jenž ze všeho nejvíce připomíná hru „škatulata hýbejte se!“ vyhověli? Budou se tím pádem vojáci častěji stěhovat? A jak to zasáhne sehranost a akceschopnost jednotlivých útvarů?

Jde o anglosaskou inspiraci, ale aplikovanou z podmínek miliónové armády do naší dvaceti tisícové. A nikomu to nepřijde divné, všichni zodpovědní funkcionáři se dosud radují, že se vůbec nějaký kariérní řád, který může zabránit osobním preferencím velitelů a nepříjemnému hledání důvodů pro propuštění, podařilo dojednat a prosadit do zákona. Jako by se z chodeb MO a GŠ ozývalo: „Konečně to máme, tak co ještě chcete?“

Až se tento systém začne nyní naplno uplatňovat, bude to probuzení do velmi nepříjemné kocoviny. Než se začne připravovat nějaký další paskvil, možná by právě otázka „jak dlouho by měl voják sloužit?“ měla stát na samém počátku.

Zrovna se jede Dakar, a to mi připomíná: „Proč by voják nemohl být celých 20 let řidičem?“ Opravdu mi totiž není jasné, proč by řidiči AČR nemohli být na úrovni jezdců Rallye Dakar – tak zkušení a vlastně i tak staří – když naposledy vyhrál Karel Loprais, bylo mu skoro dvaapadesát. Ovšem kdyby každé dva roky musel jít dělat něco jiného, těžko by dosáhl řidičského mistrovství.

kariéra ačr

Komentáře

Článek nemá žádný komentář. Buďte první!

Pro přidání komentáře musíte být přihlášený.

FROGMAN