Policisté a vojáci musí být agresivní... pak se ale divíme, že tak konají | OzbrojeneSlozky.cz

Reflex se nyní neobvykle objektivně zaměřil na čtvrt roku staré sražení a následné bití chlapce, který policii ujížděl na motorce. Před tím i poté se takových příběhů událo více a mají společného jmenovatele: agresivitu. Na obou stranách, pochopitelně. Zamlčeno zůstává, že na straně státních sil je žádoucí.

Připomeňme si nejprve, oč v daném případě šlo... Radek Čapek, mladý hoch, mechanik a milovník motorek – ledva dostavěl doma svoji vysněnou „dvěstěpadesátku“, vydal se ji předvést kamarádům. Neměl ale odpovídající řidičské oprávnění. Vědom si tohoto prohřešku, jal se ujíždět před náhodnou policejní hlídkou. Ta jej dopadla tak, že motocykl natlačila na sloup, při tom v něm skončil i policejní vůz. Rozezlení (šokovaní) policisté pak Čapkovi se zlomeným kotníkem ještě dali kromě želízek tři rány... Video ze zásahu naleznete zde.

 
Foto: Policista netuší - řidič možná zastaví, ujede nebo ho přejede (zdroj: IDNES.CZ) 

Psali jsme:Mohou policisté předvídat, kdy za služební zákrok skončí před soudem?

Jeden z argumentů pro Čapka a proti policie říká, že se dopouštěl přestupku jen za pár tisíc korun, kdežto policie jej likvidovala jako drogového dealera. Zamlčeno zůstává, že policie to nemohla rozlišit. Skutečný zfetovaný lump se zákazem řízení při ujíždění zabil před pár měsíci jejich kolegyni.

Média a s nimi veřejnost ex post vědí, nakolik byl ten či onen zatýkaný zločinec nebezpečný, policie v době zásahu to ale netuší. Snadno se pak dostává na pranýř za tvrdý postup vůči relativně spořádaným občanům. Roli ovšem nehraje jen nevědomost, obava, ale také vzdor, který stále více obyvatel předvádí při kontaktu s muži zákona. Občané nemají valnou důvěru v orgány státní moci. Tudíž ani respekt. 

Nenadálé omezení na osobní svobodě třeba jen v podobě zákazu vjezdu na jindy přístupné místo vnímají jako státní šikanu. Viz aktuálně najíždění taxikářského aktivisty Ponerta do vojenských policistů při pietním aktu na Vítkově. Strpět totiž musí kdejaké manýry českého státu, čehož mají „po krk“, takže aktivně vzdorují a bojují o svůj životní prostor. Z asertivního přístupu se stává agresívní. Umocněn pozorováním, že mocným to prochází.

Foto: Policie musí v zájmu ochrany sebe i okolí rizikovou osobu zpacifikovat (zdroj: IDNES.CZ) 

Psali jsme:Dokonalý zločin neexistuje, říká nestor forenzní vědy Jiří Straus

Stejnou frustraci v sobě mají strážci zákona a pořádku, protože společnost si jich neváží, stát ovšem také ne (to se projevuje okrajováním jejich platů a rozpočtů příslušných resortů), jako v občanském životě mají státních rozmarů také „plné zuby“, dost možná také toho, co vše prochází boháčům a politikům, pročež o to horlivěji hodlají ukázňovat ostatní obyčejné občany, vůči kterým ještě mohou vůbec zasáhnout. Takže i jejich postupy se ze služebních asertivních mění v agresivní.

Obě strany pak pohání ještě jakási paranoia. Na jedné straně policistů, kteří se bojí o život, protože se stále častěji potýkají se zločinci, kteří opravdu neberou ohledy. A na druhé straně relativně spořádaných občanů, kteří se necítí ve svém všedním životě být ani tak ohroženi oněmi zločinci, jako spíše právě policisty, kteří u nich nedej bože provedou domovní prohlídku jako v případě invalidního důchodce Václava Schneidera. Tomu hrozí několik let za mřížemi, protože policisty vyslané udáním souseda považoval za lupiče a vzdoroval jim ve své dílně se šroubovákem v ruce.

Takový postup ale můžeme už považovat za extrémní, spíše útoky začínají a probíhají především slovně, teprve pak fyzicky. Nadávkou „you´re son of a bitch“ začíná patrně většina hokejových bitek v NHL. To kamery nezachytí a svědectví jsou protichůdná. Na podobné bázi nedávno strážník Prahy 1 vyprovokoval k útoku kontrolovaného občana, pročež jej mohl zpacifikovat.

Pořád zde ovšem chybí aspekt zmíněný v nadpisu. Je totiž naprosto chybné zahrnovat do profesionálního jednání policistů, vojáků či jiných příslušníků silových složek vedení zásahu proti narušitelům hodnot naší společnosti v rukavičkách. Tuto zavádějící úvahu bohužel podporují i policejní tiskoví mluvčí, když je při podobných incidentech hájí kolegy tím, že přeci prošli psychotesty. Je to nesmyslný argument - jednak nejsou samospásné, ale hlavně – jsou naopak garancí přiměřené agresivity.

Nadpis článku zní: „Policisté a vojáci musí být agresivní. Pak se ale divíme, že tak konají.“ Právě v rámci psychotestů se zjišťuje, zda rekruti těchto ozbrojených složek a sil jsou „tak akorát“. Přeci musí být schopni uposlechnout rozkaz a současně jindy sami velet a rozhodovat. Pracovat v týmu, tým vést, nebo si poradit docela sami. Čelit silnému stresu, ale nikoli vztyčením bílé vlajky, to spíše vyběhnutím na zteč s pokřikem: „urá!!!“ Kdo nebyl u psychotestů upřímný a odpovídal jako beránek, „mouchy snězte si mě“, tak ke svému úžasu vypadl z užšího výběru.

 
Foto: Vojáci a policisté společně rozhodně necvičí přátelské rozmlouvání s nepřítelem (zdroj: ARMY.CZ) 

Samozřejmě, že nechceme, aby celá policie, armáda, vězeňská služba atd., byla složena z trpělivých míliusů, kteří jsou hodni pozice v antikonfliktním týmu. Málo se to ví, nikdo se na to neptá a samy silové resorty vyvolávají dojem, že posílají do boje proti nejtěžším zločincům či teroristům a fundamentálním islamistům „pohodové kluky od vedle“. Takoví by do toho nešli nebo by se všichni vraceli v rakvích.

Agresivita příslušníků těchto složek je v zájmu společnosti, a proto bychom měli strpět, že někdy se projeví v situaci, kdy nebyla na místě. Je to lepší, než pokud by se v situaci, kdy ji od nich očekáváme, krčili jak panenka v koutě.