Reakce na otevřený dopis Petra Švani: Pilotům SAR došly síly mnohem dříve | OzbrojeneSlozky.cz

Dovolím si reagovat na výzvu „Co až nám dojdou síly?“, kterou zde nedávno adresoval praporčík Švaňa náčelníkovi Generálního štábu AČR. Pravdou totiž je, že na pokraj sil jsme byli my, vojáci, hnáni už dávno. Ač v trochu jiném kontextu, ztratila tehdy armáda špičkové piloty. Snad že ta „svoboda slova“ byla více potlačována, ale podstata problému vlastně zůstává...

Ozvali se - napsali dopis tehdejší ministryni Parkanové - za tento akt byli šikanování a vyobcování z armády jako zbabělci. Převelení pěti pilotů na GŠ, aby tam, podle sdělení generála Opaty v médiích, předávali zkušenosti, už byl jen výsměch. Jak to prospělo armádě? Jen se zintenzivnil proces rušení jednotek spolupracujících s IZS a jednotek CO, zintenzivnil se scénář rozkladu armády, zintenzivnilo se lhaní velení armády, které mělo zakrýt fatální chyby v koncepci AČR.

Dopis Petra Švani obnažuje poměrně tvrdou pravdu o AČR. Ta zpětně potvrzuje podezření o tom, že nesedí deklarace velení armády o její bojeschopnosti a obecně schopnosti plnit zákonné úlohy, tak aby nedocházelo k porušení jiných zákonných norem. Dlouhodobě se na nejvyšší úrovni ministerstva a parlamentu mlžilo (lhalo) o udržení schopností armády ve vztahu k několikanásobně sníženému rozpočtu, v jehož důsledku došlo k masivnímu propouštění.

Psali jsme:Komentář: Německo překročilo svůj Rubikon a poskytne tanky Ukrajině

To logicky vyústilo v to, co tak přesně popsal praporčík Švaňa. Všichni vojáci to již pociťují na vlastní kůži, jen generální štáb a politická reprezentace cudně mlčí. Zdůrazňuji, že však tento proces začal někdy kolem roku 2002-2003 a kontinuálně pokračuje dodnes. Praporčík patří k těm šťastnějším, kdo jej naplno pocítili až po reorganizaci v roce 2013. Já vím své mnohem déle...

Pochopil bych, kdyby se cudně mlčelo, ale horečně se pracovalo na napravení nežádoucího stavu AČR. Nejde o nic více a nic méně než o bezpečnost České republiky. Případ Petra Švani není zdaleka první. Je jich více, ale ty předchozí stihla generalita zadusit a pokrýt. Zadusit propagandou o zbabělosti a přikrýt personálními kroky, které zlikvidovaly vojáky, kteří se ozvali v době kolem realizace reformního kroku Vlasty Parkanové a později Vlastimila Picka kolem roku 2007-8.

Velení AČR tehdy nařklo piloty z jednotky SAR a specialisty SOG ze zbabělosti, než by se zaobíralo jejich věcnou kritikou. Způsob likvidace obou jednotek nese stejné znaky zametání stop, které by mohly vést k vyvození odpovědnosti u velení armády, jež dlouhodobě zkresluje mnoho faktů o AČR. Jasný příklad, jak je schopna se armáda, respektive její představitelé, chovat ve vztahu k nepohodlným názorům uvnitř resortu.

AČR nemá, v dnešní době míru, vnějšího nepřítele, tedy intenzivně bojuje s démony ve svém nitru. Bohužel, do dnešních dní vyhrávají démoni a slušní a oddaní vojáci prohrávají. V delším časovém horizontu se oslabuje genom armády. Mizí skvělí vojáci - srdcaři, rozkládá se morálka resortu, mizí schopnosti, které se deklarují jen na papíře. Armáda se hroutí organizačně zevnitř a její personální kondice zkomírá.

Psali jsme:Avízo dubnové konference Humanity & War v Hradci Králové

Není se čemu divit. Posledních 20 let trvá ignorace bezpečnostních potřeb ČR ze strany politických reprezentací, což se dnes projevuje naplno. Přetížené jednotky, nebojeschopné jednotky, nedodržování zákona, neobjektivní správní řízení, krytí trestné činnosti velení, účelové rušení jednotek bez konceptu, podseklé personální stavy! Bavíme se vůbec ještě o armádě a jejím přínosu k bezpečnosti ČR?

Krize AČR je na spadnutí. To je můj názor, který pramení z poměrně hluboké znalosti resortu i z osobních prožitků, které nedovedu zapomenout.

Jiří Kohout, bývalý vojenský palubní inženýr

Foto: Jiří Kohout ještě jako pilot vrtulníku LZS SAR AČR (zdroj: DENIK.CZ) 

Příběh Jiřího Kouta můžete nalézt zde