Systém není připraven na veterány ukrajinské války. Včetně českých.
Ruská agrese proti Ukrajině generuje stovky tisíc válečných veteránů. Z toho již padesát tisíc s amputacemi. Ukrajina samotná přitom veškeré prostředky dál vrhá na frontovou linii, potřebnou infrastrukturu od rehabilitačních ústavů a sanatorií po komunitní veteránská centra dobuduje nejdříve za pět let. Spousty veteránů zamíří do Evropské unie, kde dříve pracovali a kam prchly jejich rodiny. Specifickou kategorii pak tvoří příslušníci zahraniční legie, kteří se postupně vrací domů. Z toho plyne, že na péči o veterány této války se potřebují připravit všechny státy, nikoli jen samotná Ukrajina.
Ukrajinské bojiště bývá popisováno jako zákopová válka se zapojením technologií 21. století. Právě v první světové válce byl poprvé popsán shell shock, později přejmenovaný na posttraumatickou stresovou poruchu (P|TSD). Duševní mrzačení postihuje na Ukrajině takovou masu vojáků, ovšem i civilistů, že by v péči o ně nejspíš neobstál ani americký systém péče o veterány z Iráku a Afghánistánu. Krom toho, současná medicína, dostupnost ošetření a transportu z bojiště, umožňují přežít raněným těžká polytraumata. Přeživší však v mnoha případech nebudou schopni nejen návratu do běžného života, nýbrž ani pobytu v domácí péči.
Ukrajina spoléhá, že i veteránskou péči vyřeší spojenci
Od počátku války řada států přijímá zraněné ukrajinské vojáky k provedení náročnějších operací a absolvování rehabilitačních pobytů. V celkových počtech raněných je však tato pomoc symbolická. V případě České republiky se dosud jednalo o jednotky osob. A když si uvědomíme, jak dlouhé jsou čekací lhůty pro rehabilitace českých pacientů, nelze o navýšení kapacit ve prospěch Ukrajiny ani uvažovat.
Kyjev si je samozřejmě vědom, že své zraněné nemůže vyvážet. Naděje upíná k projektům hrazeným z rozpočtů NATO a EU. V prvém případě se jedná o programy realizované na území členských států. Mohou to být třeba kurzy, v nichž se pod dohledem našich lékařů a fyzioterapeutů vyškolí ukrajinský zdravotní personál. Toho se na ukrajinské straně nedostává a tamní sanatoria spoléhají na dobrovolníky, které pro práci s pacienty po amputacích, ztrátách smyslů či mozkomíšních poraněních nikdo nepřipravoval. Do budování kapacit v podobě rehabilitačních a doléčovacích center bude snad Ukrajina čerpat finance z fondů poválečné obnovy, to však ještě potrvá.
Následky na zdraví vojáků a společnosti nejsou hned patrné
Mezitím se z války vrací vojáci nadobro vyřazení z boje - tedy s trvalými zdravotními následky, které psychické problémy provázejí z podstaty. Ovšem i ti, kteří se v bojích vyhnou těžkému zranění, představují pro zdravotnictví budoucí zátěž. Už teď je mezi ukrajinskými vojáky zvykem využít rychloodhoz na nosiči plátů před skokem do zákopu - to proto, aby jejich kolena ustála tvrdý dopad. Tisíce ukrajinských mužů budou dříve či později trpět problémy s klouby, potřebovat totální endoprotézy. Na Ukrajině, anebo u nás, až se sem vrátí pracovat na stavby.
I mezi na první pohled zdravými lze očekávat výskyt psychiatrické diagnózy, a to zhruba u každého třetího. Pokud vyjdeme z amerických dat o veteránech z Iráku a Afghánistánu, pak se také u 20 % obránců Ukrajiny rozvine PTSD, každý šestý zažije deprese. Nedostačující i stigmatizující služby psychologů a psychiatrů povedou k široké paletě zdravotních i sociálních důsledků jako alkoholismus, domácí násilí a rozpad rodin, sebevraždy.
Týká se nás to a včera již bylo pozdě
Ukrajina je samotným bojem zatížena a vyčerpána natolik, že zatím nebuduje potřebné zdravotnické a sociální struktury. Ani nikdo neví, kdy bude moci pořádně začít. Začít by ale měly evropské státy, do nichž Ukrajinci tradičně dojíždějí za prací, a kde nyní žijí a pracují pod uprchlickým statusem jejich manželky.
Kromě toho se již nyní vracejí naši občané, kteří vstoupili do zahraniční legie na Ukrajině, působili tam jako dobrovolníci například v řadách zdravotníků, potažmo pod vlajkou humanitárních organizací. Ani ti, kdo se přímo nezapojují do bojů v první linií, nejsou ušetřeni traumatizujících zážitků nebo rizika zranění. Ostatně jeden český dobrovolnický zdravotník již zahynul a jeden český bojovník již přišel o končetiny. O dalších se možná ani neví. Oficiální povolení bojovat na Ukrajině získalo přes 130 Čechů. Počty těch, kteří si o něj nežádali a vystačili si s příslibem abolice, budou několikanásobně vyšší.
Přitom v Česku nemáme systém, který by zvládl pracovat sic se zlomkem takových osob. Nejblíže k této problematice má ministerstvo obrany, které eviduje 16000 vlastních veteránů. Respektive nemá ani na všechny kontakt. Jeho veteránský odbor poskytuje velmi omezené podpůrné služby, takže psychologickou a sociální pomoc hledají ve svépomocných a dobročinných spolcích. Ani ty pochopitelně nemají kapacitu postarat se o ukrajinské vysloužilce. Na druhou stranu, nemají k tomu tak daleko, vezmeme-li v potaz, že některé z nich pro ministerstvo outsourcovaly terénní péči o druhoválečné veterány, když jich ještě žili stovky.
O čem diskutovat, nač se připravit
Základem jsou data. Je zapotřebí, aby ministerstva obrany, vnitra, zdravotnictví a práce a sociálních věcí zmapovala počty českých občanů, kteří se zapojili do konfliktu na Ukrajině. A rovněž ukrajinských veteránů, kteří jsou k Česku vázáni trvalým pobytem, pracovním povolením nebo uprchlickým statusem manželky a dětí. Je klíčové, aby se dotčení nebáli sami k této zkušenosti přihlásit.
Nastolme otázku jejich sociálního a právního statusu. Pakliže jsme v roce 2011 přiznali status válečného veterána i účastníkům třetího odboje, je na zvážení, zda jej nepřiznat právě veteránům z Ukrajiny. A to jak českým občanům, tak Ukrajincům, kteří mají v Česku trvalý pobyt. Zákon o válečných veteránech pamatuje i na civilisty, například pracovníky provinčních rekonstrukčních týmů v Afghánistánu, a tak by se analogicky mohl status válečného veterána vztahovat i na pracovníky humanitárních organizací.
Pak jsou zde další konsekvence. Kupříkladu, váleční invalidé jsou sice osoby se zdravotním a tělesným poškozením, ale pokud v Česku po dobu alespoň předchozích pěti let nepracovali (a to vzhledem k odvedení do války nemohli), nemohou čerpat zvýhodnění pro ZTP. Už nyní se někteří majitelé českých podniků, původem Ukrajinci, nabízejí k zaměstnávání krajanů, kteří si z války odnášejí trvalé následky, avšak podle české legislativy je na ně nahlíženo jako na zdravé. Nejde jen o to, že zaměstnavatel nemůže uplatnit daňovou úlevu nebo si požádat o příspěvek na bezbariérové úpravy pracoviště. Horší je, že takoví zaměstnanci nejsou ani chráněni, aby práci vykonávali v podmínkách zohledňujících jejich hendikep.
Jistě vyvstane takových problémů mnohem více. Jelikož cílová skupina nečítá desítky osob, nýbrž tisíce, bylo by krajně nezodpovědné odkládat diskusi o jejich začlenění až na ukončení války. To se sice zatím zdá v nedohlednu, ale známe tempo vládních úřadů a legislativních procesů. Stokrát lze namítnout, že si své obránce má zabezpečit Ukrajina, ale když víme, že to nezvládá, že i ve své obraně je od počátku závislá na spojencích, tak už jednejme i v této záležitosti.
Článek připravil tým #ProjectHemingway
