O nás: Na bezpečnosti nám záležíO nás: Na bezpečnosti nám záleží Podporujeme naše válečné veterányPodporujeme naše válečné veterány Výzva 2015: Drony – dobrý sluha, ale zlý pán!Výzva 2015: Drony – dobrý sluha, ale zlý pán!

Vraždící šílenci: Mohla je policie zastavit v zárodku?

 10. 06. 2015      2 komentářů

V uplynulých měsících se udály čtyři silně medializované případy, kdy se vražd dopustily duševně vyšinuté osoby. Dvě se střelnou zbraní, dvě s nožem. Pojďme se podívat, co lze a musí se udělat pro to, aby „série" ustala.

svicky
Foto: V uplynulých měsících se udály čtyři silně medializované případy, kdy se vražd dopustily duševně vyšinuté osoby / autor: ČTK

Schizofrenie či paranoia byla diagnostikována u vražedkyně ze Žďáru, u vraha knihovnice v Horní Bříze, u záběhlického vraha a je dost dobře možné – ale to už se nepodaří ověřit – že se týkala také vraha z Uherského Brodu. Takto duševně nemocní mají na svědomí mnohem více ublížení na zdraví a vražd, než jen ty, o nichž referují média. Spíše ale dopadení mnohých trvá déle, takže tento poznatek už v době jejich stíhání není tolik reflektován. Máme se tedy bát dalších?

Jsou psychiatričtí pacienti nebezpeční?

Když psychiatři a více ještě ochránci lidských práv tvrdí, že schizofrenici a jinak duševně nemocní nejsou ve své drtivé většině jiným občanům nebezpeční, mají snad i pravdu z toho hlediska, že typičtějším mordem je „domácí zabijačka", kterou vyvrcholí neshody a následná šarvátka duševně docela zdravých lidí. I proto končí násobně více vrahů ve věznicích a nikoli v psychiatrických léčebnách a detenčních ústavech.

Na potřebě duševně nemocné tak nějak chránit před paušalizací jejich případných sklonů k násilí bychom se měli shodnout. Zvláště v naší (a dalších posttotalitních zemích) nese svěření se do psychiatrické péče společenské stigma. A to je pravý důvod, proč mnoho nemocných vyhledání pomoci odmítá či příliš dlouho oddaluje, zatímco jejich stav se zhoršuje. Jakkoli je takové zanedbání vlastního zdraví trestuhodné, nelze jej trestat, tudíž mu ani 100% předcházet. Že to není problém jen u nás, nedávno doložila masová vražda pasažérů a posádky německého letadla.

Pokud se půjdete léčit se žlučníkem, všichni budou očekávat vaše zotavení a návrat do plného života. Zkuste ale totéž s depresí, natož se schizofrenií? Velmi pravděpodobně se stanete nezpůsobilým vykonávat své zaměstnání, držet zbrojní průkaz, dokonce řidičský průkaz atd. Na tom by nebylo nic špatného, kdyby ta omezení kopírovala vývoj vašeho stavu... Když máte zlomenou ruku v sádře, také dočasně nesmíte řídit auto. Jenže u duševní poruchy se jaksi nepředpokládá zotavení, záznam v lékařských zprávách se s vámi potáhne klidně až do smrti. Zeptejte se schválně někoho, kdo si za „totáče" vyběhal modrou knížku „na hlavu", jak dlouho a jaké z toho nesl vedlejší důsledky...

Jsou psychiatři nezodpovědní?

Navštěvovat dobrovolně lékaře je známkou toho, že dotyčný nad sebou má kontrolu a nechce ji ztratit. Je žádoucí, aby takto na osoby v psychiatrické péči veřejnost pohlížela. Od onoho momentu se o zodpovědnost dělí pacient a lékař. Pacient musí užívat předepsané léky a lékař ho musí pravidelně kontrolovat a ty léky správně dávkovat.

Pokud se někdo stává pacientem z donucení, tj. v našem systému převozem do léčebny poté, kdy již ohrožoval sebe nebo jiné osoby, nelze naopak počítat s tím, že bude na léčbě dobrovolně participovat. A tak je třeba dovodit, že v takovém případě nese plnou zodpovědnost lékař, k němuž se pacient dostal.

V případech vražd ve Žďáru a v Horní Bříze se jednalo o tento typ pacientů, přesto byli propuštěni a de facto ponecháni svému osudu. Lékaři hází vinu na soudy, které rozhodují o nedobrovolné hospitalizaci. Jenže na základě odborných posudků oněch lékařů. A ti se tedy hájí dál, že se pacient jevil dobře, v léčebně spolupracoval, jeho stav se zlepšil, takže opodstatnění hospitalizace pominulo.

Nu, nikdo nechce být zavřený v blázinci, takže když je jen trochu při smyslech, zkusí to s lékařem sehrát. Mohl se zlepšit a nemusel, podle samotných psychiatrů pravdu neodhalí v 10 % případů. Pak je ale třeba pečlivě monitorovat, jak se pacientův stav vyvíjí „na svobodě", a to je to, co se u nás trestuhodně zanedbává.

Psychiatrická lobby tak může – a oprávněně – upozorňovat na podfinancovanost a celkovou zanedbanost sítě docházkových ambulancí. I kdyby vláda myslela vážně, že tímto směrem potřebné finance nasměruje, bude to otázka let. Tedy výsledek? Nikdo nyní za nic nemůže a nebezpečný blázen může klidně někoho nevinného zabít. Pojďme se nyní podívat, co by s tímto šlo udělat...

Registr nebezpečných psychiatrických pacientů, nebo rovnou databáze hledaných osob?

S myšlenkou registru přišel ministr zdravotnictví. Zdá se hodně za hranou, ale ve skutečnosti by mohl za určitých předpokladů fungovat. Psychiatři by museli mít povinnost zanést do něj neprodleně pacienta, který a) může být nebezpečný sám sobě či okolí a současně b) vynechal pravidelnou kontrolu – v tom případě je ale třeba určit, jak často na onu kontrolu musí dojít (úměrně riziku zhoršení stavu v daném časovém období), pročež je ale nutné posílit kapacity psychiatrů (v tom prostě mají pravdu).

A dále je třeba určit, kdo by do registru nahlížel. Jednoznačně praktičtí lékaři, kteří povolují „řidičák" a „zbroják" a policie, která je třeba přivolána k řešení přestupku takovým člověkem. Ovšem, neměl by každý mít právo zkontrolovat, zda jeho vyšinutý soused častující výhrůžkami celý dům (pamatujete, jak jej jeden takový vyhodil plynem do vzduchu?) není nebezpečný psychiatrický pacient?

I kdyby byl tedy registr, ke všemu veřejný, tak se logicky nabízí otázka: A co s tím? Jde o to, že takový registr nemůže být samoúčelný, sloužící jen k lustraci, ale že ze zařazení do registru musí pro dotyčného něco plynout. Co? Přeci, pokud nedodržuje léčbu dobrovolně, musí nuceně! Policie jej musí najít, dovést do léčebny, soud musí posvětit, že v ní bude pobývat.

K tomu ovšem stačí databáze osob v policejním pátrání. Jinými slovy, registr nebezpečných psychiatrických pacientů je zbytečná nadstavba, jde pouze o podmnožinu hledaných osob. Je tudíž třeba změna jinde – a sice v tom, že po nahlášení maření léčby psychiatrem obdrží tyto osoby soudní příkaz k podrobení se léčbě, pročež pokud jej neposlechnou, dopouštějí se jeho maření, čehož důsledkem je nedobrovolná hospitalizace.

A to vše musí jet jako na drátkách, např. lékař hlásí neomluvenou kontrolu do 72 hodin, soud rozhoduje do 48 hodin, policie koná do 24 hodin (i tak proces vychází na 6 dnů). Prodlení nad rámec trestáno vždy tučnou pokutou, jeho riziko nicméně hrozí jen na straně psychiatrů, soudci jsou v tomto limitu zvyklí například rozhodovat o uvalení vazby a opravdu se nestane, že by některý z nich nedržel pohotovost. Dále, v případě nedodržení povinnosti a skutečnosti, že dotyčný pak skutečně něco spáchá, je nutné vyvodit spoluzodpovědnost, a to klidně přímo jako trestný čin spolupachatelství.

Samozřejmě lze namítnout, že pod hrozbou „drakonických" trestů budou psychiatři hlásit i méně problémové pacienty. Nebude to asi vždy fér, ale zde platí jednoduché britské úsloví: Better safe than sorry. A především, soucit jde stranou, pokud si uvědomíme, že na počátku řetězce stál pacient, který se nedostavil na kontrolu a nenamáhal se dát o sobě vědět další tři dny. Především ale po zadržení pacienta a kontrole jeho stavu bude prostor, aby se jeho opomenutí vysvětlilo, soudce pak o nuceném pobytu v léčebně znovu rozhodne třeba do týdne.

Dosavadní smrtonosné hrátky policistů, praktiků a psychiatrů

Odhlédněme od návrhu řešení výše, je zde totiž ještě druhý rozměr a systémový lapsus. Tušíte správně, jde o držení střelných zbraní šílenci. To je společné pro uherskobrodského a záběhlického vraha. Okolí pociťovalo jejich nebezpečnost a žádalo, aby jim do té doby legálně držené zbraně (na základě dřívějšího rozhodnutí „obvoďáka", asi že byli ještě zdraví) byly policií odebrány.

Inu, nebyly. A je donebevolající, že záběhlický vrah zúčtoval se svou obětí v květnu, dávno poté, kdy policie hlásala, že zkušenost z Brodu nedopustí zopakovat. Namísto toho, po dalším zmařeném životě, se policie opět odvolává na selhání lékařů. Má i nemá pravdu. Na jedné straně bez jejich posudku nemůže legálně držené zbraně zabavit, na straně druhé držitel zbrojního průkazu musí být také tzv. spolehlivý. Pokud někdo spáchá přestupek (a to se v Brodě dělo), je možné jej odzbrojit.

Zpět ale k vrahovi ze Záběhlic. Tam policie oslovila praktického lékaře, jenž dále žádal posudek psychiatra, dostal negativní, což se vrahovi nelíbilo, praktika zastrašil a na policii nechal poslat pozitivní stanovisko psychologa, kterého buď oklamal, nebo hůř, podmázl. Přesto policie nakonec uvěřila naléhání otce budoucí oběti, takže vrah dostal termín k odevzdání zbraně. V poslední dni ji místo předání policii použil – proti nevinné oběti a posléze i proti sobě.

Aspoň takto znějí momentálně dostupné informace. I kdyby byla skutečnost ještě jiná, tak a) psychology (kteří především podnikají) z procesu zcela vyloučit, b) psychiatry přimět kostražitosti spoluzodpovědností (viz výše), c) obvodní lékaře stejně tak (psychiatři jim budou muset zasílat své zprávy a praktici se jimi budou muset řídit). Ale především – policii přimět, aby nebrala výhrůžky šílenců na lehkou váhu a zbraně jim zabavila bez čekání na posudky!

Ministerstvo vnitra už po tragédii v Brodě přispěchalo s nápadem, umožnit policistům zbraně zabavit, pokud budou mít důvodné podezření, že jejich držitel je blázen. Tak to prrr! Tohle by končilo zvůlí, policista není psychiatr. Zákon je lepší upravit tak, že se držiteli střelné zbraně stanoví opravdu krátký termín, do kdy musí v případě pochybností předložit posudek psychiatra, po uplynutí termínu uložit policii si pro zbraně dojet.

A dále, policie musí vymáhat podmínku spolehlivosti. Pokud jí sousedi ohlásí, že dotyčný jim vyhrožuje, pak to není dokonce jen přestupek, ale rovnou trestný čin. Jak je možné, že policie to takto v obou případech nevyhodnotila a nezahájila vyšetřování? Že dotyčný nemyslel výhrůžky vážně a sousedé si je třeba nenahráli na diktafon? Ale jděte, další vývoj dokládá, že to bylo míněno sakra vážně. Ministerstvu vnitra se hodí jen jedna strana mince - neschopnost lékařů, aby odlákalo pozornost veřejnosti od toho, že samo nevyužilo své možnosti.

Problém se nesmí zúžit na držení střelných zbraní

Na druhé straně, je zde docela jiná potíž, se kterou mohou co činit lékaři, kdežto policie jen velmi málo. Jde o případy vražedkyně Orlové a toho z knihovny v Horní Bříze. Ti si vystačili s nožem, ty u nás neregulujeme a snad nikdy ani nebudeme. Možná, kdyby policie zabavila pistole uherskobrodskému a záběhlickému vrahovi, tak také použijí nůž. Nebo cokoli jiného, stejně jako Hepnarová automobil, případně internet je plný návodů na sestrojení bomb, už tu byl plyn a když na to přijde, v afektu lze zabít holýma rukama.

Z toho ale opět neplyne nic jiného, než bylo popsáno výše. Kontrolovat – nuceně – užívání medikace a vývoj stavu nebezpečných psychiatrických pacientů. A nebrat vyhrožování těchto osob nebo i těch, které ještě léčbu ani nezahájily, na lehkou váhu. V naší zemi je kladen velký důraz na prevenci lecčeho, televizi čas od času zahltí kampaně na mamografická a kolonoskopická vyšetření kvůli rakovině, tak proč ne kvůli duševnímu zdraví? Někdy prostě nejde jen o vlastní život pacienta, ale také o život lidí v jeho okolí.

PS: Co se týče novely zákona o zbraních, která se v tuto chvíli připravuje, je třeba toto naše občanské právo uhájit. Pokud by se psychiatrické vyšetření mělo zavést povinně, tak pak i pro řidičák a cokoli dalšího. Ale raději ne, protože jde o tak subjektivní záležitost, že by těžko bylo měřeno všem stejně a lékaři by pro svůj klid nedali povolení nikomu. Opravdu postačí, kdy budou mít psychiatři a psychologové povinnost hlásit pacienty obvodnímu lékaři, který se podle toho zařídí (tady zafunguje trh – pokud by nějaký obvoďák plošně vydával negativní stanoviska, no tak se přehlásíte k jinému – jejich příjmy jsou odvislé od počtu pacientů).

Bylo by opravdu nepříjemné, kdyby se po tragédii typu Brodu ukázalo, že v hospodě seděl člověk, který chtěl „zbroják" mít a kdyby býval měl, tak by svoji zbraň proti vrahovi použil (docela pravděpodobněji oproti policii), kdežto takový člověk by jej neměl kvůli nějakým přehnaným restrikcím. Je totiž nasnadě, že zločin je vždy o krok napřed a nějak se zařídí. Opravdu není těžké si zbraň pořídit nelegálně – zvláště pro někoho umanutého vraždit. Otázka pořád stojí tak, že osoby s předpokladem vraždit nemají co pohledávat bez zodpovědného dohledu ve společnosti. A když, je třeba je izolovat pod dohled trvalý.

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Více informací