Zajímavé české útěky: Poukazuje se na selhání eskorty, ale problémy začínají ve věznicích | OzbrojeneSlozky.cz

Média jsou aktuálně plná Jana Nováka, který jednoduše vylezl oknem z nemocničního pokoje, kde jej eskorta ponechala bez pout a bez dozoru. To bezesporu bylo selhání oné hlídající dvojice. V tomto článku si ale připomeneme i jiné slavné útěkáře posledního čtvrtstoletí a ukážeme si, že dozor nad zločinci je práce nevděčná a nebezpečná. A že v jiných podobných případech nebyl problém ani tak v jednání doprovodu vězně, jako spíše v zabezpečení a systému českého vězeňství…

Foto: Novák odsouzený za několikeré napadení eskortě prostě odešel z nemocnice (zdroj: BLESK.CZ) 

1990 a 1991: Polgáryho vězeňská vzpoura, vraždění a útěk

Zdá se to s odstupem jako fikce – hromadná vzpoura vězňů jako z USA nebo nějaké latinskoamerické země – ale Československo si ji před čtyřiadvaceti lety také zažilo. A sice v obávané věznici Leopoldov. Amnestie novopečeného prezidenta Havla byla sice rozsáhlá, ale ne natolik, aby některá nebezpečná individua přeci jen neponechala za mřížemi. A to se více než dvěma stům z nich nelíbilo, takže nejprve zahájili trestanci hladovku, jež ovšem záhy přerostla v obsazení věznice.

A celých třináct dnů si v ní odsouzenci dělali, co chtěli! Vůdce vzpoury Tibor Polgáry se dokonce prohlásil ředitelem. Stát vyčkával, vyjednával, krveprolití nebylo v porevoluční euforii tím pravým ořechovým. O to lépe byl připraven následný zásah. Ačkoli si vzbouřenci vyrobili řadu zbraní, včetně zápalných lahví, za dvě a půl hodiny byli zpacifikováni. A to se k původním dvěma stům přidalo dalších osm set kriminálníků. Jenže proti nim nastoupilo 62 speciálů, 150 výsadkářů, 350 dozorců, 350 příslušníků vojsk ministerstva vnitra, 1000 pohraničníků a 512 policistů s 80 psy!

Výsledná bilance pak vzbudila obdiv i ve světě. Pouze 11 zraněných příslušníků státních bezpečnostních sil, na straně vzbouřenců 29 raněných a 1 mrtvý. Jenže o rok a půl později došlo v tomtéž vězení k útěku hned sedmi vězňů. Mezi nimi i vůdce vzpoury Polgáryho. Teprve nyní vyplynulo, s kým měli všichni co dočinění. Při útěku sám usmrtil 3 dozorce, o dalšího se postarali jeho nohsledi. Všichni byli nakonec dopadeni, nicméně 23. listopad 1991 se zapsal do kroniky vězeňských dozorců tím nejčernějším písmem.

Foto: Věznice Leopoldov zažila vzpouru a vražedný útěk sedmi vězňů (zdroj: POLITICTIVEZNI.CZ) 

1995: Winkelbauer si z eskorty udělal taxikáře

Známý vrah měl být přepraven z výslechu v Bartolomějské do pankrácké vazby. Místo toho přiměl dvoučlennou eskortu zavést jej na hrad Točník, kde stráž vysadil, svázal a pokračoval dál v útěku jejím vozem. Jak to dokázal? Nu povedlo se mu do vazby propašovat zbraň! Dopaden byl o rok později, víceméně náhodou, paradoxně pár stovek metrů od Bartolomějské ulice, kde jeho útěk započal.

Poměrně zvláštní je, že zajaté eskortě neublížil, ačkoli byl odsouzen za dvojnásobnou vraždu. Je to poměrně málo známé, ale podobně jako případ populárnějšího Jiřího Kajínka i usvědčení Ladislava Winkelbauera stojí na vodě, resp. jen jednom klíčovém svědectví muže, který byl sám z dotyčných vražd podezřelý (více o tom zde).

Foto: Winkelbauer unesl vlastní eskortu (zdroj: BLESK.CZ) 

2000 a 2001: Hoď si lano, aneb Kajínek měl následovatele

Legendární útěk Jiřího Kajínka z věznice Mírov je dostatečně známý, takže jej nebudeme popisovat. Co je ovšem zarážející a činíme zde o tom stručnou zmínku  – o necelé čtyři měsíce později využil podobné techniky k útěku jakýsi mladík v Oráčově. Prostě vylezl na střechu a provaz s kotvou přehodil přes plot obklopující areál věznice.

2005: Čabrada a Roztočil prchají z plzeňské věznice Bory

Tato dvojice zapadá do plejády odsouzených vrahů, kteří se cítí být nevinni. Rostislav Roztočil se totiž záhy po svém útěku přihlásil na policii v Německu, aby se dožadoval obnovy procesu. Jeho parťák Roman Čabrada byl zadržen stejně brzy policií ve Francii. Ale zpět k útěku – jeho hlavní prvek se dostal dokonce do pražského policejního muzea…

Čabrada totiž přímo ve věznici ve výrobně trhacích bloků a obálek zhotovil velkou bednu. Dřel se s ní pět měsíců a ačkoli pár dnů před útěkem proběhla ve věznici inspekce, nikdo si jeho díla nevšiml. Spolu s Roztočilem se pak do bedny zavřeli, nechali naložit na kamion odvážející z věznice další palety s materiálem. Bedna byla důmyslná – na povrchu maskována skutečnými bloky, uvnitř měla dokonce ventilátor.

2008: Pavel Němeček si udělal dobrý den z eskorty i policistů

Tento případ má s aktuálním Novákovým tři společné věci – a sice útěk z lékařského zařízení, věk uprchlíka (čtyřiatřicet) a výkon trestu ve věznici s dozorem (druhá nejmírnější). Vězeňská stráž ale tehdy Němečka bez dohledu neponechala, při návštěvě v poliklinice si na ni počíhal jeho ozbrojený milenec a jednomu z dozorců zezadu přiložili k hlavě zbraň. Pokud v něčem vězeňský dozor selhal, tak v tom, že plán útěku si Němeček domluvil pomocí mobilu propašovaného do vězení.

Aby toho nebylo málo, Němečkův milenec – osvoboditel byl policií vypátrán a zatčen. A Němeček tomu osobně přihlížel. Policii se ovšem prokázal falešnými doklady a ta ho nechala jít.

2009: Eskorta přepadena manželkou vězně

Zatímco Němečka osvobodil jeho milenec, o rok později si pro vězněného zlodějíčka Pavla Tauchena přišla jeho manželka. A opět využila příležitosti, kdy byl dotyčný ve zdravotnickém zařízení – přesněji si již záhy po odsouzení domluvili právě tento plán útěku. Stačilo pak namířit na vězeňskou službu plynovou pistoli před fakultní nemocnicí a využít toho, že v areálu plném lidí je přestřelka nemyslitelná.

Foto: Dagmar Tauchenová osvobodila svého manžela doprovázeného tříčlennou stráží (zdroj: NOVINKY.CZ) 

Policie nicméně dvojici dopadla o třicet hodin později a v obklíčení si Pavel Tauchen vzal život, zatímco jeho ženu policie postřelila. Dagmar Tauchenová pak jako dosud bezúhonná, milující, omlouvající se a s doživotně chromou rukou vyvázla jen s podmínkou. Další šetření ukázalo, že manželé využili toho, že vězni byli standardně převáženi stále na stejné oddělení ORL. Přestože Tauchen už byl v minulosti trestán a utekl, doprovázeli jej sice tři dozorci místo dvou, ovšem bez neprůstřelných vest a nabitých zbraní.

Vězeňská sužba ČR je nepoučitelná a chudá

Uvedli jsme jen zlomek útěků, k nimž u nás dochází. Pravdou je, že úplně nejčastěji vězni bez dovolení opouštějí externí pracoviště, což nejsou útěky nijak složité a zaznamenání hodné. Týkají se navíc odsouzených za relativně lehké trestné činy, takže je média přecházejí nejvýše stručnou notickou. Proč k nim dochází, je nasnadě - dějí se v prostředí ze své podstaty veřejném, jehož zabezpečení by si vyžádalo neúměrně mnoho technických prostředků, resp. dozorujícího personálu.

Ovšem problém nastává, když nedojde k vyčlenění přiměřených prostředků a personálu k ohlídání vězňů, jejichž společenská nebezpečnost je skutečně vysoká. Co se v uvedených slavných útěcích často opakovalo? Vězni využívají toho, že předem vědí, kam a kdy budou převezeni na lékařské ošetření. Buď tam jezdí opakovaně, nebo tam jsou dováženi další vězni se stejnými zdravotními problémy. A co více – zdravotnická zařízení jsou obvykle plná běžných návštěvníků, takže prakticky vylučují přestřelku. Vězeňská služba ČR by měla střídat alespoň různé ambulance a především neinformovat vězně o tom, který den na ošetření pojedou. Také měnit trasy vchodu/východu do/z budov – většina nemocnic a poliklinik jich má několik.

Dále dvoučlenné, nejvýše tříčlenné, eskorty se ukazují jako nedostatečné. Ponechme nyní stranou, že vězně ponechají o samotě jako nyní Nováka – takoví hňupové by měli jít až do jeho dopadení sedět za něj. Logické by bylo, aby s vězněm byly dvě osoby, třetí jistila širší prostor (například celé patro) a čtvrtá byla ve voze a sledovala okolí (například nemocničního pavilonu). Jinou pomůckou by mohlo být nasazení monitorovacího náramku takovému vězni, takže když už by docházelo k pokusu o útěk, bylo by snadné jej včas detekovat a sledovat jeho pohyb.

Přestože jsme výše zmínili, že na veřejných prostranstvích je velice rizikové zahájit na útěkáře palbu, nesmí se tato nečinnost stát pravidlem. Pak by totiž eskorta mohla rovnou doprovázet vězně jen s obušky. Eskorta se předně nesmí bát o vlastní životy, měla by být připravena je nasadit – je to její práce (tento problém ale mají i policisté, naopak překonávat strach zvládají dobře jen hasiči a vojáci). K tomu by ale měla mít právě neprůstřelné vesty, případně i přilby, zbraně nabité a určitě by nebylo od věci vybavit ji tasery s vystřelovacími elektrodami.

Foto: Takto příslušníci Vězeňské služby doprovázejí vězně jen málokdy (zdroj: PHOTOSERVER.EU) 

Nakonec – ale tím vlastně většina útěků začíná – je konečně nutné udělat pořádek ve věznicích. Není možné, aby vězni (mnohdy asi i díky uplacení dozorců) disponovali mobilními telefony, jejichž pomocí se domlouvají se svými osvoboditeli. Natož aby se dostali ke zbraním. Nebo aby si kopali pomyslné tunely – vyráběli lana, kotvy, falešné palety… Jakkoli to jejich blízcí nelibě nesou, jedním z účinných opatření je vězně často překládat z jedné věznice do jiné.

Video: Vězeňská služba je těžké a podfinancované povolání (zdroj: YOUTUBE.COM)

K některým opatřením by jistě Vězeňská služba ČR potřebovala adekvátní financování. Ostatně i to, že řada jejích příslušníků selhává, je dáno tím, že pracují za platy podobné těm, které má ostraha v supermarketech. Ale zmínili jsme i opatření, k nimž stačí zdravý rozum a vůle k přepracování standardních operačních postupů. Je třeba se z chyb učit, nikoli je ignorovat.