O nás: Na bezpečnosti nám záležíO nás: Na bezpečnosti nám záleží Podporujeme naše válečné veterányPodporujeme naše válečné veterány Výzva 2015: Drony – dobrý sluha, ale zlý pán!Výzva 2015: Drony – dobrý sluha, ale zlý pán!

Fenomén: Alkohol a chlapáctví. Jak končí pověstné vojenské chlastačky?

 06. 06. 2018      0 komentářů

Než začnete soptit nad nadpisem, článek si přečtěte. Není pomlouvačný, naopak - snaží se popsat fenomén, který se prolíná populární kulturou, obecně rezonuje mezi určitými povoláními, v nich pak mezi „elitními“ skupinami. Že alkohol k tvrďákům patří? Na jedné straně žádné tabu, naopak skoro samozřejmost. Na druhé straně se však nemluví o tom, kam to také dochází. A už vůbec se – dost nepochopitelně – nevede diskuse o tom, jak to změnit…

Drsní chlapi drsné zážitky zapijí

Snad každý si v posledních letech povšiml, jak jsou v dalších a dalších odvětvích a aspektech naší kultury, ba přírodní danosti, od tisíciletých zvyků i stereotypů „osvobozovány“ ženy. Feministická hnutí to v západní civilizaci dotáhla mnohdy do absurdit, kdy jsou ženy (značně uměle) odtrhávány od role matek, udržovatelek rodinného krbu. V reklamách na myčky jsou nahrazovány muži, naposledy zanikla funkce hostesek na startu Formule 1…

Naproti tomu nikomu nevadí (mají vůbec muži své hnutí?), že takové reklamy na alkohol jsou v drtivé většině případů spojovány s muži – protože i oni „mají své dny“, něco je „pití pro pořádný chlapy“, „chlapi sobě“, „život je hořký, život je boj“, alkohol „sbližuje“ (kolegy, otce se syny)…

still_swamp_mash_2

A nejde jen o reklamy – mnohem více nás ovlivňují pop-kulturní vzorce, které si utvrzujeme skrze masovou kulturu, zejména tu filmovou. Většina seriálových a filmových hrdinů, což bývají zejména, a nikoli náhodou, policisté a bojovníci, si už pěkných pár desetiletí „čistí hlavu“ se sklenkou v ruce. Ne že by se někteří scénáristé nesnažili z takových stereotypů vymanit. Společensky zodpovědně přestali skoro všichni hrdinové na plátnech před pár lety kouřit. Nikoli však pít!

Osobně jsem si všimla jen několika čestných výjimek, a sice na „supermanících“ ze stájí Marvel a DC, kteří oproti původním komiksovým předlohám už neprocházejí v nových kinohitech svým alkoholickým obdobím (Iron Man, Batman), což ale jsou právě pořád ještě výjimky (takový Punisher by bez bourbonu ztratil 80 % charakterové podstaty – v seriálu Fenomén se o něm psalo zde, Wolverine ve své poslední epizodě dospěl k jaterní cirhóze a dosud si lámu hlavu, zda pozbyl své regenerační schopnosti kvůli chlastu, nebo tuto ztrátu jen zapíjel…).

punisher whiskey

Jistě vás napadne mnoho jiných příkladů – nikoli však abstinence, nýbrž alkoholu v roli „životního přítele“. Vezměme v potaz, že dnešní generace třicátníků a čtyřicátníků vyrostla (a dodnes se jako k jistým vzorům mužství vrací) s generací hrdinů typu John McLane, Joe Hallenbeck, Martin Rigs, ale i Philip Marlowe ad. A James Bond? Britský časopis Grocer spočítal, že v podání Daniela Craiga vypije dokonce 2x více alkoholu než v 60. letech Sean Connery! Pokud si dobře vzpomínám, nepil (aspoň explicitně na plátně) jen Rambo, kterého ale ve válečné filmové klasice v kladném vztahu ke sklence zastoupí nejméně 80 % ostatních bojovníků.

Bez ohledu na to, kdo ve „formativním věku“ tíhnul více k té či oné románové, seriálové a filmové postavě, můžeme se asi shodnout, že obvykle všední i nevšední traumata taková postava zapila něčím ostřejším. A tato počáteční vsuvka o archetypech a pop-kulturních vzorech je neopominutelnou předmluvou k následujícímu „jádru pudla“…

ww2-724056

"Elitní vojáci" ne-umí chlastat! Dějství první…

Poznámka k mezinadpisu: Původně jsem chtěla uvést konkrétní označení příslušníků jistého útvaru, který bývá řazen k elitním, u nichž se s fenoménem "popíjení vymknutého z ruky" setkávám po léta nejčastěji. Ale nechci, aby si to někdo stahoval na sebe, sama brojím proti zobecňování. Kdo ví, tak si dál dosadí, a bude rovněž chápat, že to není obvinění, dehonestace, nýbrž snaha pomoci... Ten problém se vyskytuje na jedné straně všude, na druhé nikde (naštěstí) v měřítku, které by bylo možné vyložit tako všeobecné pravidlo. Někde tedy podle mě více, ale to nakonec není tak podstatné.

Když jsem začala na přelomu let 2010/11 pracovat na Ministerstvu obrany, vstřebávala jsem stejně rychle jako věcná fakta (kde je jaký útvar, jaké má počty a zbraně) i to, co lze označit jako armádní mýty. Mimo jiné o tom, že, s prominutím, "Ti a ti" pijí první ligu.

Měla jsem tehdy sama – v návaznosti na vysokoškolské „paření“ – k alkoholu trénink, jímž jsem se v mladickém věku ještě navíc ráda trumfovala. Když přišla první příležitost si zmíněný mýtus ověřit, využila jsem možnost posedět s "Nimi", ostřílenými afghánskými veterány, pročež jsme otočili čtyři rundy. Promiňte, že to popíšu dál (dnes už to není to mladické chlubení), ale hoši se motali po tramvajové trati, až jsem radši do další štace stopla taxi. A tam se pilo s další partou dál do rána, vodka se exovala i z dámských střevíců. Výsledný stav můj a „vyzvaných“ byl však značně odlišný – já jsem neměla na svědomí žádné „vedlejší ztráty“, což se o nich říct nedalo...

Další střípek do mozaiky jsem získala při inspekční cestě týmu VAT po českých lokacích v Afghánistánu. Na C.O.P. Soltan Kheyl ve Wardaku byla tehdy jednotka OMLT složena převážně z "Nich". Panoval suchý zákon, samozřejmě. Ale když se o něčem bavit v tamní klubovně, tak o vzpomínkách na nevydařené seskoky a divoké chlastačky, po nichž zůstaly zdevastovány „pověstné“ hospody. V duchu: čím více, tím lépe.

No a pak jsem alkoholově zpovídala a „testovala“ všeliké drsné bojovníky ještě párkrát, příležitosti byly, bohužel mi chvíli trvalo, než jsem pochopila, že si nemusím honit své ženské ego (jak paradoxní projev nepřiznaného feminismu – nějak se vyrovnat mužům v armádě) zrovna v závodech o to, kdo později „spadne pod stůl“. Co je ještě horší, bojovníci se projevovali naprostým „neuměním chlastat“, přestože/právě to považovali za součást své identity, na niž jsou hrdí.

Střih.

I na základě mé zkušenosti (vyslechnutých daleko podstatnějších starostí veteránů) ze zmíněné cesty s VAT jsme s přáteli založili Spolek VLČÍ MÁKY a u desítek příslušníků ozbrojených sil i bezpečnostních sborů, kteří se na nás od té doby obrátili, zůstával problém alkoholu na vedlejší koleji (ve smyslu, že je normální životní trable občas zapít). Dnes si teprve uvědomuji, že jsme mnohdy sami podléhali jakési iluzi normálnosti této mytologie – dát si pár piv a panáků a povídat si o životě. Začala jsem to vnímat jinak, když se na nás obrátili kolegové výsadkáře, který neunesl nevěru manželky a, řečeno natvrdo, prochlastal se nejen k vyhazovu z AČR a totálnímu zborcení rodinných vztahů, ale rovnou k bezdomovectví…

"Elitní vojáci" ne-umí chlastat! Dějství druhé…

…Když jsme byli na podzim jako spolek požádáni o pomoc pro tohoto veterána, konstatovala jsem, že umíme změnit život za šest týdnů střízlivému veteránu bez domova, ale na alkoholika zařízeni nejsme. Bylo to úplně poprvé, kdy jsem řekla NE. Sice se s kolegy dobrovolníky vrháme po celou existenci spolku do kdejaké výzvy, ale odvykání závislosti je tak složitý problém, že musí jít mimo nás, musí předcházet práce odborníků (v léčebně). Když už, tak jsme vymýšleli cesty, jak dotyčného dostat na odvykačku.

…Ale kromě léčebny tu ještě existuje alternativa silné vůle postiženého v kombinaci s dalšími faktory (říkejme jim vyšší řízení osudu), což se nakonec sešlo v ideální konstelaci. Pročež jsme na jaře dotyčného mohli s relativním klidem zařadit do programu ARMY HELP, byl (a zůstává) střízlivý, takže náš program funguje i pro něj (s tím rozdílem, že jsme z jisté opatrnosti zatím ani nevyzvali potenciální dárce, aby tomuto veteránovi pomohli, a napravíme to v jiném článku…).

Co mi zasadilo poslední střípek do mozaiky, kterou v tomto článku celou dobu skládám, byly rozhovory s dotyčným, jak se do své šlamastyky dostal: „"Útvar", píčo! Chlastej!“ (Pozn. To první je v armádě tak ustálené, jako ve fotbalovém světě „Baník, píčo!“, to druhé se k tomu tak nějak pojí, viz dále…)

U něj to nebyla jen otázka prudkých periodickýh „kaleb“ se spolubojovníky, jak dotyčný zavzpomínal, celé to začalo už na kurzu základní přípravy, kde se pilo divoce skoro každý večer v kasárnách. A v tom nebyl první ani poslední, na KZP takto vzpomíná snad úplně každý. Na službu, zvláště v "Tam", pak také. Jenže když se naučíte takovému pití (kolektivnímu, odpoutanému od osobní nálady ne/pít), přijdete o schopnost „pít s rozumem“…

Mimochodem, pokud jste nedávno sledovali v ČT vynikající dvoudílný film Dukla 61 (a přináležející dokument Černé zlato, obojí viz), pak vám nemohl uniknout vztah k alkoholu (nezřízené kolektivní pití) jako součást skupinové identity v případě horníků. Tím spíše je zjevné a hodné zřetele, že nadužíváním alkoholu si tak výlučné (co do rizika) profesní skupiny kompenzují pracovní stres, což je nesmysl u nich ještě adorovat, ale i jen akceptovat jako „logické“.  

Kdo zastaví chlastačky v armádě?

Kdyby někdo neměl vybudovaný (nezdravý) vztah k alkoholu už z dřívějška (třeba ze služby), neřešil by odchod manželky nebo jiné životní šlamastyky (nutně) alkoholem. Zjednodušeně řečeno, člověk, který pije, když sám chce, tzv. na dobrou náladu, tak má alkohol zařazen do „pozitivního“ vzorce, takže případnou negativní životní událost vstřebá jiným mechanismem – procházkou, spánkem, rozhovorem s přáteli, vyplakáním se… a když už by pil, tak nikoli do „bezvědomí“ x dní či rovnou měsíců v kuse.

V armádě se ale, bohužel, drží – až pěstuje – onen mýtus (vzorec) o drsných chlapech, kteří dají průchod emocím teprve a právě skrze láhev, leckdy pak už sami, nikoli s celou jednotkou. A nepřipíjí na to, že přežili, ale pijí, aby zapomněli.

Reklamní slogany o hořkém životě, mužských dnech, plus všechny ty pop-kulturní vzory (které stály na počátku aspirací mnoha klučinů sloužit v armádě či u policie) … podporují v důsledku zcela dysfunkční (zne)užívání alkoholu, které neslouží k vlastnímu povyražení a zábavě, když je vám dobře (jako třeba u bezstarostných vysokoškoláků), nýbrž filtraci stresu, traumat a frustrací z každodenní služby i z misí, ke všemu s vazbou na společenství podobně postižených, nebo pak o samotě.

Proto je ten vzorec od počátku špatný. Jenže o tom se právě nemluví, celé se to vydává nikoli za slabost, ale paradoxně „mužnost“. Čím elitnější voják (nebo i policista – pozorovala jsem to zejména u kriminalistů, které osobně znám), tím více by měl vydržet – panáků(!). Není náhodou, že takto jsem to svého času četla (zdaleka ne) sama jako výzvu. Aby mi došlo, že je to celé problém, o kterém chci vyvolat širší diskusi, dostala jsem ještě jeden signál…

alcoholism in military

…V době, kdy jsme oslovovali bývalé kolegy zmíněného veterána, zda by mu ještě byli ochotni pomoci (podporovali jej předtím v rámci možností, když byl na ulici), omluvili se s odůvodněním, že čerstvě řeší dalšího kolegu, který neunesl své „stíny“, propadl alkoholu a „propil“ se ze služby.

Požádala jsem proto Ministerstvo obrany o přehled takových „lapsů“. Moc děkuji bývalým kolegům z tiskového oddělení, že se toto snažili zjistit, jenže to má celé háček:

Personalisté nedokáží odpovědět, zda a kolik vojáků bylo kvůli alkoholu potrestáno nebo propuštěno. Vojenská policie předá zjištění veliteli a je v jeho pravomoci, zda a jak vojáka potrestá. V případě trestných činů už je to v případě potvrzení soudem překážka pro službu, ale při propuštění ze služebního poměru není v papírech napsán jako důvod alkohol, ale spáchání trestného činu,“ napsal mi Jan Pejšek.

Následující tabulka ukazuje záchyty vojáků pod vlivem alkoholu, z toho „trč.“, tzn. překročení hranice alkoholu v krvi na definici trestného činu. Jak známo, policejní statistiky jsou závislé na tom, jak často, kde a kdy, provádějí vůbec měření. Kde není kontroly, není viníka, kde není žalobce, není soudce. Takže nijak tragicky to na první pohled nevypadá…

alkohol

Asi by bylo na místě dotázat především armádní preventisty a psychology. Jenže na základě čeho by si vedli záznamy oni sami? Naprosto každý voják, s nímž jsem během svého čtyřletého působení na MO a poté jako předsedkyně Spolku VLČÍ MÁKY mluvila, mi sdělil, že za služebními psychology by nikdy nešel, aby neměl záznam „v papírech“ a nedoneslo se to veliteli. Když už, tak někteří využívali služeb vojenských kaplanů, ale zdaleka také ne všichni.

Ministerstvo obrany ani nesleduje veterány, natož ty, kteří již službu ukončili (když jsem to před dvěma roky řekla primářce veteránské nemocnice na Floridě, konstatovala, že jsme minimálně 20 let pozadu, což se shoduje s tím, kdy v USA začali brát vážně PTSD – postraumatický stresový syndrom… ten je s alkoholismem pochopitelně také provázán).

war-and-alcoholism-3958-b8e3e5b3-3c8e-4110-4b1d-4f9cb9ea4983

Závěrem…

Asi nemusím připomínat, že povolání vojáka, policisty, rovněž hasiče nebo vězeňského dozorce (obecně tedy služební poměry) jsou výlučná tím, že při nich hrozí vyšší riziko zranění (úmrtí), často se odehrávají v dlouhých směnách či odloučeních od rodin, nesou obrovskou zodpovědnost ... (i proto mají jejich vykonavatelé po určité době nárok na výsluhu).

V některých těchto parametrech jsou více či méně srovnatelná povolání lékařů, učitelů, příp. i některých vrcholných manažerů, pročež právě i v těchto pozicích se vyskytuje nadužívání alkoholu. Avšak pokud se opět vrátím k pop-kultuře, nebývají v ní lékaři (s výjimkou Dr. House) a učitelé zobrazováni jako hrdinské vzory řešící svá traumata pomocí návykové látky, nadto prostě pro vojáka nebo policistu nebyl, mnohdy již v dětství, patrně předobrazem lékař nebo učitel, nýbrž nějaký bojovník, agent, policista či komiksový superhrdina.

A ti prostě poté, kdy v mezní situaci zachrání život svůj a spolubojovníků, či rovnou celý svět, kompenzují utrpěné duševní šrámy konzumací alkoholu. Nemyslím, že tento mýtus se v blízké době podaří v globální kultuře přepsat, ale o jeho důsledcích v reálných životech vojáků by armádní preventisté mohli začít otevřeně mluvit už dnes.

Alcohol-Use-Disorders-in-Veterans

Dovětek: Co nabízí Spolek VLČÍ MÁKY těm, které alkohol zlomil?

Nadále platí, že nejsme schopni komplexně pomoci osobě závislé na alkoholu nebo jiné návykové látce. „Komplexně“ pro nás znamená uvést život zcela do pořádku, což u závislostí postiženého člověka z podstaty nelze. Můžeme třeba veteránu bez domova závislému na alkoholu dodat spacák a potraviny, doprovodit jej na jednání s úřady, ale nikoli mu zajistit naším jménem a z peněz našich dárců ubytování a zaměstnání, protože by to – řečeno natvrdo – bylo mrhání energií a prostředky.

Program ARMY HELP, konkrétně jeho část „RESTART“, vylučuje zařazení osoby, která není schopna zcela pravidelně a zodpovědně (tedy střízlivě) vykonávat zaměstnání...

Nedávné výzvy nás však přiměly navázat kontakty se zdravotnickými zařízeními, která poskytnou potřebnou péči těm, kdo se rozhodnout ze závislosti léčit. S přijetím do zdravotního zařízení jsme připraveni jim pomoci, po řádném ukončení je pak do našeho programu zařadit. Pokud by se takové osoby rozhodly abstinovat samy, můžeme jim po tuto dobu alespoň nabídnout intenzivní morální a psychickou podporu. A pakliže splní předpoklad vést standardní život „bez vlivu“ (aspoň dva měsíce abstinence), pak je rovněž zařadíme do našeho programu.

Avšak vice versa, program ARMY HELP má jasná pravidla – například nedostavení se do zaměstnání bez lékařem potvrzené neschopenky či účast na „incidentu“ poškozujícím dobrou pověst programu, vede k okamžitému vyloučení klienta.

alkoholismus v armádě

Komentáře

Článek nemá žádný komentář. Buďte první!

Pro přidání komentáře musíte být přihlášený.

FROGMAN
Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Více informací