O nás: Na bezpečnosti nám záležíO nás: Na bezpečnosti nám záleží Podporujeme naše válečné veterányPodporujeme naše válečné veterány Výzva 2015: Drony – dobrý sluha, ale zlý pán!Výzva 2015: Drony – dobrý sluha, ale zlý pán!

Fenomén: Od bubeníků a pochodových písní ke Cadence Call, alias „Jodies“

 17. 01. 2017      0 komentářů

Kdo by si rád nezazpíval tzv. do kroku? Když je člověk sám, pomohou mu k udržení tempa sluchátka, když mašíruje v partě, zpívají se všeobecně známé odrhovačky. Jedna věc jsou ale písně, druhá pak předzpívávané a opakované říkanky, které známe z amerických filmů odehrávajících se v armádním výcvikovém středisku. V tomto článku si tedy představíme právě tento fenomén.

Marching Cadence, alias Cadence Call, alias Jody Calls, alias Jodies, alias Call-and-Response work song

Všechna anglická označení výše se týkají téhož. Do pochodu či poklusu jeden předzpívává a zbytek skupiny opakuje, respektive odpovídá. „Jody“ znamená ten, kdo se stará o svěřenou skupinu. Když předzpívává a ostatní pak sborově reagují, vyjadřují tím soudržnost. To je asi hlavní rozdíl oproti běžnému sborovému zpěvu, který plní jen účel držení tempa.

Slovo „cadence“, tedy kadence, přitom doslovně označuje počet kroků za minutu. Jde o totéž jako „tempo“ v notovém zápisu, které označuje počet dob za minutu. Přirozeným zjednodušením je rozlišení frekvence jen na dvě varianty: pochodovou a dvojnásobně rychlou poklusovou.

Historie a funkce, aneb jak Napoleon nechal armádu pochodovat v tempu 120 kroků za minutu

Za chvíli se ke „Cadence Call“ vrátíme, ale v tuto chvíli se přímo nabízí podívat se do historie, nejen té americké. Sjednotit a udržet tempo je důležité vždy a všude při postupu více lidí – čím více lidí, tím spíše. Dávno v dobách před pásovou výrobou se masový pohyb realizoval hlavně, ne-li výlučně, samozřejmě v armádách.

Pochod – ve smyslu společného a jednotného kroku – je historicky doložen od římských legií. Jejich tempo činilo poměrně pomalých 60 kroků za minutu. Takové dnes mají naše pohřební pochody. Nemá přitom ani tak přímou návaznost na počet sekund v minutě, ale na přirozený klidový srdeční tep. Zrychlete jej na dvojnásobek a dostanete ideální frekvenci pro spalování tuků, ale hlavně pro efektivní přesun (za chvíli zjistíte, že na to přišel Bonaparte).

Tluče bubeníček, tluče na buben… Nejen do pochodu, ale také třeba pro udržení tempa při nabíjení, míření a palbě z mušket. Vojenský bubeník se označuje jako tambor či tambur, což vychází z francouzského názvu pro buben, ten ovšem zase vzešel z arabského pojmenování pro tympán. Takže víte, kde se tato svého času důležitá vojenská funkce vzala. V Evropě ji datujeme do 16. století.

Vojenské pochody – ve smyslu hudebním (ne nutně ještě opatřeným textem) se uchytily až v 19. století. Ne že by neexistovaly jako hudební žánr dříve, nějaké napsal už Mozart na sklonku 18. století, další zkomponovali Beethoven a Mahler, ale uplatnily se v jejich operách, sonátách a symfoniích – tzn. nebyly primárně určeny armádám. Vyznačují se dost rychlým tempem 120 dob za minutu. Toho si všiml Napoleon a svoji strategii inovoval mimo jiné tím, že vybavení vojáků nechal převážet, díky čemuž nesli menší zátěž a mohli se pohybovat rychleji – právě tímto ostrým pochodovým tempem.

A toto „francouzské tempo“ (jde o oficiální označení) zaujalo také Američany, respektive v něm komponoval jejich největší skladatel pochodů John Philip Sousa. Komponoval v posledních dekádách 19. století a v prvních toho dvacátého. Jeho skladbu „Semper Fidelis“ rozhodně znáte. Ačkoli je Sousa autorem nejvíce a nejznámějších amerických pochodů, ten asi nejpopulárnější nesložil – tedy bavíme-li se o hymně Námořní pěchoty – Marines Hymn – u nás populární díky verzi Taxmenů „Pochod amerických námořníků.“

Aby nám tu ale někdo nevytkl, že uvádíme jen americké pochody, tak nesmíme opomenout, že jeden z nejznámějších pochodů na světě vůbec má na svědomí Johannes Strauss, když už roku 1848 vzdával čest Čechovi, rakousko-uherskému polnímu maršálovi, Josefu Radeckému. Pokud si každý rok 1. ledna pustíte ČT2 a na ní tradiční novoroční koncert vídeňské filharmonie, tak vždy zakončí Radeckého pochodem za mohutného rytmického tleskání publika.

Zpět ke Cadence Calls – vymyslel je za druhé světové války obyčejný vojín

Pohled do historie by jistě mohl být bohatší a podrobnější, ale o tom dnešní článek z cyklu „Fenomén“ být neměl, takže zpět k hlavnímu tématu. Způsob, kdy seržant předzpívává a zbytek jednotky opakuje nebo mu odpovídá, se poprvé objevil zřejmě až v roce 1944. Jde o skladbu „Sound Off (The Duckworth Chant)“, nevymyslel ji seržant, nýbrž vojín Willie Duckworth, a její zrod představuje následující video.

Kdyby nic jiného, je zajímavé sledovat, jak dlouhá doba uplynula od pouhého bubnování k pochodům hraným celou vojenskou kapelou a od nich zase k jednoduchému předzpívávání.

Když se vrátíme k označení Jody, resp. Jody Call – toto označení neznamená jen „ten, kdo se stará“, jak jsme zmínili v úvodu, ale také je to až trochu hanlivé označení pro „civila“. Takového, který narukoval, ale těžko snáší přechod z luxusu civilního života do toho armádního.

To proto texty mnoha „Jodies“ odrážejí tento přechod. Takže třeba USMC zpívají:

„Jody, Jody six feet four

Jody never had his ass kicked before.

I'm gonna take a three-day pass

And really slap a beating on Jody's ass!“

Jiné texty apelují na to, proč daný druh vojska (armáda, mariňáci, letectvo) nebo i konkrétní jednotka jsou nejlepší. Například tento:

Ovšem, že jiných příkladů znáte spoustu. Pokud byste přemýšleli, jak napsat takový český "Cadence Call", pak se jednoduše držte tří zásad:

1) tempo: 120 dob za minutu

2) námět: budování hrdosti na příslušnost k vojsku/jednotce (potažmo k národu) a vymezení se proti ostatním

3) zapamatovatelný počet slok a princip buď opakování po tom, kdo předzpívává, nebo odpovědi na to, co předzpívává (ve stylu: "Kdo nikdy nevrávorá?" / "Naši hoši z Tábora.")

Toť vše, budeme rádi, pokud nám nasdílíte české "Cadence Calls".

A ještě poznámka - při zmínce o vojenských pochodových písních se vám jistě vybavila tradice německých, sovětských (Alexandrovci), francouzských (zejm. Cizinecké legie)... Jistě, to je veliký fenomén, proto se mu v tomto seriálu (obvykle v úterý, viz už vyšlo) budeme jistě věnovat zcela samostatně.

 autor: Redakce

cadence call

Komentáře

Článek nemá žádný komentář. Buďte první!

Pro přidání komentáře musíte být přihlášený.

FROGMAN