O nás: Na bezpečnosti nám záležíO nás: Na bezpečnosti nám záleží Podporujeme naše válečné veterányPodporujeme naše válečné veterány Výzva 2015: Drony – dobrý sluha, ale zlý pán!Výzva 2015: Drony – dobrý sluha, ale zlý pán!

Hold zdravotnickým záchranářům – texty našich čtenářů, které zahřejí u srdíčka.

 15. 11. 2016      0 komentářů

Předminulý týden jsme vyhlásili soutěž o lístky na filmovou novinku Hacksaw Ridge a úkolem bylo napsat o zážitku se zdravotníky. Sešly se příspěvky kratší i delší - dva vítězné teprve vydáme samostatně, další zdařilé vám však nabízíme dnes. Pět výherců už má snad lístky doma, děkujeme ale všem, kdo se zapojili.

Příběh 1 – Díky záchranářům jsem dnes tady

Jmenuji se Martin a dnes mi je díky záchranářům v pražské motolské nemocnici 23let. Bylo to 21. října roku 2002, kdy jsem jako spolujezdec měl vážnou dopravní nehodu. Stalo se to kolem odpoledních hodin, kdy před námi jedoucí auto z ničeho nic zazmatkovalo.

Já jsem neměl bezpečnostní pás a seděl jsem vzadu uprostřed. Mohu být rád, že mě náraz nevymrštil ven z auta, ale i přesto má zranění byla vážná. Lebku jsem měl nadvakrát prasklou, krvácení do ucha a levé oko jak po boxerském zápasu.

Od nárazu si už nic nepamatuji, až když jsem se po dvou dnech probudil v nemocnici, kde stála moje rodina a od ní jsem se dozvěděl, jak jsem na tom byl zle. Doktoři chtěli provést zákrok – operovat mi hlavu, ale báli se toho, jelikož by mě museli dát do umělého spánku. Tak mi dali ještě den šanci. Když mě druhý den kontrolovali, mé tělo se uzdravovalo. Jeden z doktorů mi řekl, že mám silné srdce a tělo, které se s tím zvládlo poprat.

V nemocnici jsem si ještě par týdnů poležel. Rok jsem chodil na kontroly a rok jsem nemohl dělat aktivně žádný sport, konkrétně hokej, který jsem hrával od malička. Šlo o to, aby hlava byla 100% v pořádku. Ale jakmile uplynul rok a já byl fit, mohl jsem se k hokeji zas vrátit.

Za to vše, za to, že jsem dnes tady a můžu žít svůj život, musím poděkovat právě záchranné službě – už posádce sanitky, která mě bleskově převezla do nemocnice. Pak i sestřičkám a doktorům, kteří mi zajistili prvotřídní péči. Ode mě jim patří velké poděkování a úcta za to, že lidem vrací životy.

Příběh 2 – Chtěl jsem být buď pilot nebo doktor

Jmenuji se Adam a jsem původně zdravotník, odmala jsem toužil být buď vojenský pilot, nebo doktor. Příběh Desmonda Dosse mi je blízký i proto, že coby věřící jsem si za život zažil ústrků, urážek a shazování až až, a mám představu, jak mu mezi spolubojovníky muselo být, když ho měli za blázna.

Po mnoha úvahách jsem se rozhodl, že než shazovat bomby, byť létání mám v srdci dodnes, chci životy spíše zachraňovat. Toužil jsem po tom, aby má práce měla nějaký smysl. A tak jsem nastoupil na zdravotnickou školu. Základy anatomie, první pomoci a hodiny učení….

Přišel druhý ročník a moje oblíbená psychologie. Profesorka nám řekla, že je pro nás připravené praktické cvičení. Úkolem bylo naučit se vodit nevidomého člověka. A co mohlo být lepšího, než si to sami vyzkoušet…

Nikdy nezapomenu na dva pocity z toho, jak jsme se ve dvojicích vodili po budově školy. První, jak jsem se bál, aby spolužačka neupadla pod mým vedením a neublížila si, když jsem za ní měl zodpovědnost. A druhý, když jsem měl oči zavázané já. V ten moment jsem se totiž musel spoléhat na někoho jiného. Nic jsem neviděl, klopýtal jsem a zoufale se snažil zorientovat, ale nakonec mi nezbylo, než se spolehnout na toho, kdo mne vedl.

Tím bych chtěl říct, že i když dnes dělám v jiném oboru, zdravotnická průprava mi dala mnoho cenných lekcí. Ta hlavní by se dala shrnout tak, že bychom měli v životě umět vést, když je to třeba, ale umět se i pokorně nechat vést, v čemž nám bohužel mnohdy brání naše ego.

Několik krátkých příběhů – vzkazů – na závěr

„Záchranářem“, myslím laickým, se před šesti lety stal můj otec. Když náhodná paní dostala v hospodě záchvat, spadla na zem a začala se dusit, můj otec pohotově zareagoval a jazyk jí uvolnil. V tu dobu jsem se utvrdil, že můj otec je někdo, ke komu budu vždy vzhlížet.

Damian

Nejvíce na mne zapůsobil zásah hasičů při vyprošťování kamarádky a jejího přítele po autonehodě. Nebyla jsem u toho, ale z jejich popisu vím, že nešlo jen o pouhou práci s nástroji, ale hlavně o psychické podporování zraněných a následnou intenzivní první pomoc, kterou jim poskytli, než přiletěl vrtulník. Všechna čest a klobouk dolů.

Jana

Na letní dovolené v Tatrách jsem si půjčil horskou koloběžku a začal jsem sjíždět kopec. Naivně jsem myslel, že se mi nic nemůže stát. Podcenil jsem ovládání (brzdy, zatáčení...). V jedné zatáčce jsem měl tak velkou rychlost, že byl pád nevyhnutelný. Naštěstí jsem vyletěl na trávu. Koloběžka byla na šrot. První minutu jsem se nemohl pohnout, pak to bylo lepší. Přijeli zdravotníci a postavili mě zpět na nohy – naštěstí mi kromě modřin a odřenin nic nebylo. Ale byl jsem opravdu rád, že mi vyrazili na pomoc.

Patrick

 

Poznámka redakce: Texty byly drobně gramaticky a stylisticky upraveny.

 autor: Redakce

záchranáři

Komentáře

Článek nemá žádný komentář. Buďte první!

Pro přidání komentáře musíte být přihlášený.

FROGMAN