O nás: Na bezpečnosti nám záležíO nás: Na bezpečnosti nám záleží Podporujeme naše válečné veterányPodporujeme naše válečné veterány Výzva 2015: Drony – dobrý sluha, ale zlý pán!Výzva 2015: Drony – dobrý sluha, ale zlý pán!

Je služba na obranu vlasti občanskou povinností nebo právem?

 30. 10. 2015      0 komentářů

Koho by napadlo, že českou armádu bude trápit totéž co ozbrojené síly USA, a sice nedostatek nových rekrutů. Situaci u nás jsme přiblížili v článku „Aby armáda nabrala 2000 nových vojáků, musí jich oslovit 30000“, aktuální Respekt teď přeložil text z The Economist o stejném problému dosud stále ještě nejvyspělejší armády světa. Možná pro obě země existuje stejný recept, proto čtěte dále…

Připomeňme, že u nás nesplní zdravotní a psychologická kritéria polovina zájemců, ze zbytku každý pátý nemá odpovídající kondici. Schopných vojenské služby tu máme nejvýše 40 % mladých. V USA dokonce došli k číslu 30 %.

Téměř polovina totiž nemá dokončené středoškolské vzdělání (u nás jen 14 % populace) nebo zkrátka neprojde znalostními testy (u nás se IQ měří v rámci psycho-testů, rovněž s velkým „odpadem“). Ze zbylé poloviny populace amerických dvacátníků vylučuje 80 % ze služby v armádě zejména obezita, záznam v trestním rejstříku a také tetování na rukou a obličeji. Ostatně to vadí i AČR, jenže na rozdíl od amerického okresu Clayton tady polovina středoškoláků zdaleka tatéra ještě nenavštívila.

Není důvod pochybovat, že výsledky z dalších vyspělých zemí vypadají podobně. Nedávno jsme upozornili, že tzv. generace X, Y, Z poznamenané prudkým rozvojem počítačů a komunikační techniky, jsou v podstatě neschopny obstát v krizové situaci, kdy jim dotykové displeje budou k ničemu a vyplatí se spíše umět stáhnout králíka (článek zde).

Problém je, že žijeme ve světě, kde pro většinu jeho populace znamená vyvržení zvířete přinejmenším stejnou rutinu jako to používání mobilu. Dnešní vyspělost křesťanské civilizace je současně její největší slabostí ve srovnání s dalšími kulturami, které zahrnují mnohem více lidí, nacházejících se navíc ve zhoršujících se životních podmínkách.

Proto se nadále povedou války, a to s převahou tradičních prostředků a postupů. Nejen Islámský stát nezkoumá krevní obraz, dosažené vzdělání, ba ani vzrůst svých bojovníků. Na účinnost střelby z Kalašnikova to totiž nemá prakticky vliv.

Poněkud podivínsky pak působí otázka, kterou si kladou americké ozbrojené síly: Kdo bude bojovat v příští válce? (Alespoň, že s ní počítají, to v zemích jako naše ani tak). Ta otázka vychází z omezeného myšlenkového rámce trvajícího v USA od roku 1973 a u nás od roku 2005 – je dán zrušením povinných odvodů. „V roce 1990 mělo 40 % mladých Američanů alespoň jednoho rodiče, který sloužil v ozbrojených silách. V roce 2014 už to bylo pouze 16 %...“ U nás taková generace doroste do „vojenského věku“ během patnácti let.

Profesionalizace ozbrojených sil nutně vede k odcizení veřejnosti a vojska, které se projevuje zkreslenými představami o jeho fungování a pocitu, že je čímsi výlučné, že to není zaměstnání, o něž má smysl usilovat. Ostatně v USA jsou v něm nadpočetně zastoupeny menšiny a lidé z míst s vysokou nezaměstnaností, což propast oproti zbytku veřejnosti dále prohlubuje. Profesionalizace armády také připravuje širokou veřejnost o získání některých skutečně užitečných dovedností a návyků. V případě skutečné krize bude laická, armádním výcvikem nepoznamenaná veřejnost, v potřebném čase nevycvičitelná.

Původně se zdálo – a v některých článcích jsme zde takové východisko zastávali – že problém s českým náborem do armády lze řešit rozšířením a zkvalitněním zaměstnaneckých benefitů poskytovaných vojákům a jejich rodinám. Jenže USA, které tento systém dotáhly téměř k dokonalosti, nyní zjišťují, že není samospásný. Potenciální rekruti přirozeně očekávají, že se bude rozšiřovat do nekonečna. A zároveň – peníze nejsou všechno – tento druh motivace naráží na limity způsobené celkovou proměnou životních hodnot a občanské morálky u nových generací. Výsledkem je paradox – do armády nemohou ti, kteří chtějí, za to jsou do ní za nemalé peníze lákáni ti, kdo nechtějí.

Předchozí kritika negativních důsledků profesionalizace armády ovšem v žádném případě neznamená, že řešením je obnovení povinné vojenské služby. Skutečným řešením je začít rozlišovat mezi občanským právem a povinností.

Vzteká-li se někdo, že je potenciálně mobilizovatelný, nechť je do poslední chvíle ponechán v klidu, přispívá rozkvětu společnosti svým civilním povoláním a placením daní, které putují mimo jiné na zabezpečení obranyschopnosti státu jinými silami, než právě jeho pochodováním po buzerplace.

Má-li být jeho povolání k naplnění občanské povinnosti ponecháno až na nejzazší chvíli nouze, pak současně musí být plně uspokojováno právo jiného občana, jenž se chce na zajištění vlasti aktivně podílet, resp. připravovat. Ostatně také platí daně i na armádu, takže není důvod, aby mu ta nedala k dispozici své učebnice, zcela správně však neposkytla alespoň základní kurz vojenské přípravy. Samozřejmě uzpůsobený jeho kondici, prakticky podle hesla: Nauč se, co zvládneš.

Na jedné straně je třeba respektovat, že ne každý může vstoupit do řad profesionálního vojska – dokud armáda stavy naplní, nechť si vybírá po všech stránkách ty nejlepší. Už ale není v pořádku odmítat u nás polovinu zájemců o vstup do Aktivní zálohy. Vysvětlení, že ta má tvořit plnohodnotnou zálohu ozbrojených sil, je zcestné – vojenští stratégové sice mohou počítat s tím, že v případném boji nasadí jen tzv. povinnou zálohu (AZ a bývalé profesionály), ale přeci tím nemohou popírat právo každého občana hájit svoji vlast i poté!

Vrátíme-li se ještě k výběru profesionálních vojáků, pak je třeba, aby armáda česká, americká a vůbec jakákoli akceptovala, co bylo dávno přijato širokou veřejností za normální. Tedy například ono tetování. Je také s otazníkem, zda a proč by v ní neměl nalézt uplatnění občan, který nedokončil střední školu, pakliže to nesouviselo s jeho rozumovými schopnostmi. Teoreticky by bylo možné jít ještě dál, protože není důvod, aby se armáda ochudila o špičkového programátora, jen protože je paraplegik.

Nebylo by divu, kdyby některé z požadavků armády byly napadeny u soudu jako diskriminační. Peníze ušetřené na náborových kampaních by měly být raději investovány do dokončení vzdělání těch, kdo kvůli němu sloužit vlasti nyní nesmějí. V ideálním případě do bezbariérové úpravy v kanceláři, kde slouží paraplegik. Kvalitě vojenského personálu by takové otevření se zájemcům o službu nutně prospělo. (A je třeba doplnit, že v USA aspoň můžete jet zpět do Afghánistánu i s umělou nohou, což je u nás vyloučeno.)

Čili takové parametry má mít koncept přípravy občanů k obraně hodný vyspělých civilizací 21. století. Nikoli chápaný jako potenciální povinnost či dobrovolné převzetí branné povinnosti (fakticky v polovině případů neúspěšné), ale jako aktivní uplatnění práva na obranu vlasti. Je s podivem, že zrovna v nejliberálnějších zemích vůči uplatnění práva občana na sebeobranu v podobě držení střelné zbraně, dosud nikdo nepřišel se stejně liberálním pojetím práva občana chránit nejen sebe, ale státní suverenitu a zřízení. Nuže, pojďme do toho!

liliput v řadách IS

Komentáře

Článek nemá žádný komentář. Buďte první!

Pro přidání komentáře musíte být přihlášený.

FROGMAN