O nás: Na bezpečnosti nám záležíO nás: Na bezpečnosti nám záleží Podporujeme naše válečné veterányPodporujeme naše válečné veterány Výzva 2015: Drony – dobrý sluha, ale zlý pán!Výzva 2015: Drony – dobrý sluha, ale zlý pán!

Je těžké být manželkou vojáka a nechtěla jsem to… Ale nelituji!

 21. 11. 2018      0 komentářů

Když jsem začala chodit se svým budoucím manželem (vojákem), přesněji brát náš vztah vážně, nadhodila jsem mu, aby si našel jiné zaměstnání. Po pár měsících, po uši zamilovaná do „pana dokonalého“, jsem už snila o budoucím životě s ním – od destinací společných dovolených, přes uspořádání svatby na zámecké zahradě, až po vize, jak skvělý by byl táta pro „mé“ děti. Ale v žádném z těchto snění jsem nefigurovala jako manželka vojáka…

Dějství první – jak jsem nechtěla spojit svůj život s vojákem

Moji rodiče se rozvedli, když mi bylo devět, zůstala jsem s maminkou, která se o tři roky později znovu vdala a za další tři roky znovu rozvedla. Z pro mě tehdy (možná dodnes?) malicherných důvodů. Tím více jsem se už od puberty utvrzovala v přesvědčení, že já to nesmím zopakovat.

Najednou mi bylo 24, byla jsem už poněkolikáté, ale tentokrát „jinak“ tak strašně zamilovaná… Přesto opatrná. Když jsem si měla připustit, že můj vyvolený bude ke všem těm běžným nástrahám, které rozvracejí vztahy, ještě sloužit v armádě, vyhodnotila jsem to jako obrovskou překážku. Od nasazení v misích, přes riziko opakovaného stěhování, po těžko představitelný život, kdyby se mu něco stalo.

Jedna věc je, že zamilovaný člověk negativa vytěsňuje, ale já si už v pubertě vytkla za „životní program“ nepřipustit, aby moje děti zažily rozvod, natož dva, ztrátu otce z horšího důvodu už vůbec ne. Takže, když jsem se zamilovala do vojáka, jakkoli byl ve všech dalších ohledech báječný, došlo to tak daleko, že jsme se kvůli té „překážce“ (pochopitelně o změně práce nechtěl ani slyšet, žil svůj sen) rozešli.

On pocházel z harmonické rodiny a stát se vojákem byl jeho dětský sen, ve svém životním plánu „sloužit vlasti a být dobrým manželem a otcem“ nespatřoval sebemenší rozpor. Vnímal to (a dodnes vnímá) jako nejvyšší ctnosti a životní mety, takže si dost dobře neuvědomoval/nedokázal připustit, že můj pohled byl tehdy jiný, plný otázek a obav, že v případě spojení našich životních drah bych tedy já musela opustit celý svůj dosavadní životní rámec.

Ne v tom smyslu, abych se hned někam stěhovala, změnila svoji práci nebo zůstala hned na půl roku sama, jenže mně právě stačilo to vědomí, že to tak dříve či později bude, což pro mě bylo totéž, jako „rovná se strádání a rozvod“. Oba dva jsme byli svému dosavadnímu způsobu života přivyklí, měli jej rádi, protože ani neznali nic jiného.

Tak jsme se rozešli – tzv. z rozumu (mého). Už za pár týdnů jsem nabyla dojmu, že život bez něj je daleko horší, než by býval byl život s ním. Tak jistě, zamilovaný člověk má nasazeny pověstné růžové brýle a na povel se neodmiluje, ale i tak, nebo přesto… Rozhodla jsem se „pochlapit“ a akceptovat, že pokud chci být s ním, tak tedy i s jeho druhou láskou – armádou. Bojovat o něj, bojovat s ním. Být slabá do té míry, že podlehnu citu, být silná do té míry, že si za to ponesu následky. (Napadá mě – není právě tohle definice přechodu od zamilování k lásce?)

Dějství druhé – od úvah do reality

Předchozí snad vyznělo romanticky, ale když jsme se k sobě vrátili, začali budovat a prohlubovat náš partnerský vztah, všechno tím teprve začalo. Vnímala jsem to jako závazek vůči němu i sobě samé – udržet a ještě posílit ten vztah. Ačkoli byl často pryč…

…A přestože mnohokrát propásl všechny ty „zásadní události“: narozeniny, výročí, někdy i Vánoce (vlastně, časem jsem začala považovat za výhodu, že 24. prosince je mám se svými rodiči a o pár dní, jednou i o pár měsíců, později znovu s ním – kdo jiný si užije řízky, salát a rozbalování dárků dvakrát ročně?), později už nešlo jen o naše svátky, ale i první kroky, narozeniny, besídky a další události v životech našich dětí… No, abych byla upřímná, slavit se dá cokoli kdykoli, podělit se na dálku o radosti i starosti s dětmi, které rostou jen jednou, je těžší, třebaže tedy pobíhá kolem zbytek rodiny. Každopádně, žít se s tím dá.

Musela jsem se smířit také s tím, že budu muset potlačit mnohé své ambice, protože zatímco on je profesionální voják, ze mě se stává profesionální manželka a matka. Ne snad, že by to do značné míry nebyla úloha žen obecně, ale pokaždé, když s vámi manžel nemůže být, musíte tak nějak kromě zvládnutí svojí role ještě suplovat tu jeho (a zapojení nové televize je z toho to nejmenší).

Musela jsem taky přijmout, že nebudu mít zdaleka tolik věcí pod kontrolou – že vám dovolenou nebo přesčas naplánuje zaměstnavatel, je jedna věc, ovšem armáda určuje daleko více věcí a daleko méně předvídatelně. A nejen armáda, ale ti, kdo rozhodují o jejím nasazení (při povodních vyšší moc, při misích nějaké mezinárodní organizace a zájmy) – to jsem se naučila buď si nějak nastudovat, zdůvodnit, nebo naopak pominout.

Musela jsem se vyrovnat s tím, že okruh jeho přátel, proto do značné míry i mých, tvoří další vojáci, potažmo jejich manželky. A kdykoli se něco zlého stane komukoli z nich, vlastně i těm, které jsem osobně nepotkala, rozbuší se mi srdce a stáhne žaludek. (Jsem učitelkou v mateřské školce a jakkoli cítím jistou „stavovskou“ účast, tak – samozřejmě – když zemře, sic tragicky, učitel/ka z vedlejšího okresu, ani to nevím, nejsou toho plné televize.)

Dějství třetí – jsem hrdá, jsem šťastná

Teď si možná říkáte, že mi ani nic jiného nezbývá. Sice jsem to nejprve nechtěla, nedokázala si to představit, ale vybrala jsem si to. Je to můj problém, můj boj, moje zodpovědnost. Ale víte, cítím se silnější, než kdybych mu bývala tenkrát nezavolala, že si život bez něj nedokážu představit, což byl prostě silnější pud, než rozumový apel, že jsem si tehdy nedokázala představit ani život s ním.

Věci, které dělají život manželky vojáka těžším, jej zároveň činí bohatším. Ne snazším, ačkoli… Věřím v moudrost starých rčení, třeba že „co tě nezabije, to tě posílí“. Pokud tě to posílí, tak se s dalšími komplikacemi vyrovnáš snáze, když už jsi musela v životě řešit třeba dvakrát víc problémů, tak velmi pravděpodobně ten další bude podobný tomu předchozímu, takže už disponuješ návodem, jak si s ním poradit (asi jako když první skříň z IKEA stavíš hodinu podle návodu, ale dalších pět už automaticky za půl hoďky bez něj).

A co je hlavní bonus: Jsem na sebe hrdá. Jsem hrdá na něj. A jsem hrdá na naše děti.


Pozn.: Autorka článku si přeje být podepsána jen jako Michaela L. Velice rádi vydáme jakékoli příspěvky žen (manželek, partnerek, matek, sester vojáků, anebo naopak vojákyň), a sice v rámci projektu Spolku VLČÍ MÁKY - ARMY WOMAN (www.armywoman.cz). Případně se zapojte na Facebookové stránce Zpověď ženy vojáka.

 autor: ARMY WOMAN

hrdá manželka vojáka armywoman spolek vlčí máky

Komentáře

Článek nemá žádný komentář. Buďte první!

Pro přidání komentáře musíte být přihlášený.

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Více informací