Kdyby někdo zastřelil Babiše nebo Merkelovou, byl by hrdina? / Případ stát vs. Holkup.
Míra zdeptanosti a nas***osti českého národa i dalších evropských národů dávno přetekla mez, při jejímž dosažení by v dřívějších dobách už lid radikálně konal. Je skvělé, jak jsme humánní, nebo děsivé, jak jsme podvoleni, když neházíme tyrany a vlastizrádce z oken jejich paláců na vztyčená kopí? Nechci být škarohlíd, ale ve společnosti to vře jak v papiňáku.
To vám takhle sedím s kamarádkou v restauraci a intelektuálně rozebíráme všechny ty zhovadilosti, které páchají naši i evropští politici. Nevyznamenání Bradyho, podlézání Číně a Putinovi, elektronické pokladny, zavření obchodů na svátky, zaměstnání dvaceti tisíc nových úředníků, kteří vymýšlejí nové regulace a kontrolují jejich dodržování, nekontrolovaná imigrace, postavení tuctu sexuálních pseudo-identit na roveň rodiny tvořené mužem a ženou…
Ale jak říkám – bavíme se intoušsky – o odtržení elit a médií, o bilanci zahraničního obchodu, významu výše DPH pro růst HDP, genderu atp. Vedle si přisednou dva zedníci a vůbec si jich nevšímáme. Když hned zkraje rozebíráme justici, soudce utržené ze řetězu, nechápající, že mají plnit jen roli rozhodčích, jeden z těch zedníků odchází na toaletu a cestou k nám utrousí: „Kdyby Kramného soudili v Americe, velká porota by ho okamžitě osvobodila, ani by nepřipustila podání obžaloby.“
Chvíli na sebe s kamarádkou koukáme jak opařené. Pomyslela jsem si, že i zedník může mít dobře nakoukaný seriál typu Zákon a pořádek, ale on pokračoval a já s údivem seznala, že se v justici orientuje nejméně tak dobře, jako právník, který mi tu problematiku vysvětloval o dva dny dříve. Pak odešel, vrátil se, řešil s kolegou cosi, za chvíli nám zase přátelsky vstoupil do řeči, pak ještě několikrát – všem těm tématům rozuměl proklatě dobře, sic k jejich komentování už více využíval selský rozum a prostou řeč, až nakonec o Babišovi prohlásil, že je prostě č…
Nestalo se mi to ale v poslední době poprvé. Vlastně se nejméně posledního půl roku přesvědčuji o tom, že moji drazí spoluobčané, bez ohledu na sociální postavení, vůbec nejsou politicky, právně a mediálně pologramotní. Minimálně v hospodách začínají dění komentovat, a to nikoli zjednodušeně, natož nesmyslně. O to horší je, že takzvané elity a média si o nich myslí – a dávají to čím dál tvrději najevo – že by neměli mít nejen volební právo, ale vůbec právo rozhodovat sami o sobě. Velká chyba.
Vlastně už podzimní krajské a senátní volby jemně naznačily, že ČSSD je úplně odepsaná, a ANO přichází rovněž za zenit. Vsadím se, že žádné další voliče tyhle strany mobilizovat nebudou, v tom se političtí komentátoři mýlí měrou, která se zapíše do dějin. Stejně špatný odhad mají ti, kdo pořád ještě zvažují šance Merkelové v Německu. Tak jako do poslední chvíle mocipáni nevěřili, že se britský lid postaví EU, natož že si americký lid zvolí Trumpa.
Ostatně Maďaři a Poláci touto vzpourou už prošli, jakkoli si nezvolili kdovíjak křišťálové dobro. Jistým problémem v ČR je ale skutečnost, že zdejší pravice je stále ještě zdiskreditovaná, nové strany zase okatě populistické a vůbec zjevně dementní, takže pokud někdo nechce volit se zapřením, pak nemá koho volit. Čili na jedné straně dovozuji, že většina populace katy své svobody a vůbec civilizace ve volbách nepodpoří, ale přesto by je u moci mohly udržet hlasy těch nemnohých, kdo z rozličných důvodů neprohlédli a stále jim chutnají koblihy. Tím ovšem společenské napětí jen naroste.
Pokud si představíme, že demokracie selže v důsledku nízké volební účasti a roztříštění protestních hlasů mezi tucty stran, které se do parlamentu sotva dostanou, znamenalo by to rozjezd druhého období ještě silnější buzerace a frustrace občanstva. A ta přitom dnes už dosahuje míry, při níž by naši méně pacifikovaní, naopak více spontánní, pra-pra…dědové organizovali defenestrace.
A tak mě napadá, že řešení se v takové situaci budou muset ujmout skutečně altruističtí hrdinové. To už se dnes, pravda, moc nenosí, aby se někdo vzdal svého života s jen chabou nadějí, že se dožije dne, kdy mu dá historie za pravdu. Nejblbější na tom je, že kdyby někdo sejmul Hitlera už dva roky před jmenováním kancléřem nebo i dva roky před rozpoutáním světové války, dočkal by se globálního odsouzení. Natož kdyby si Gabčík s Kubišem udělali výlet do Reichu, aby na základě neblahých předtuch zlikvidovali Heydricha už v roce 1937.
Hmm, přešla jsem do úrovně „pol-fi“ – politické fikce (třeba bych o tom mohla napsat román jako Michel Houellebecq v Podvolení). Ale co když se opravdu najde někdo, kdo tedy sejme takové Babiše či Merkelové? Už teď? Nebo za dva roky, pokud budou stále u moci a dotáhnou porobení svých občanů k nesnesitelné, sic stále legální (ale Norimberské zákony byly také legální) míře? Ke všemu na základě „demokratických“ voleb? Když jsem seděla v hospodě naposled, bavila se s provozní o EET a ve snaze ukonejšit její nářky nadhodila: „Třeba ho někdo trefí,“ tak mi dost vážně odvětila: „Tak to by byl národní hrdina, milá paní.“
Je to zajímavé morální dilema, provokativní otázka, která i vás zřejmě už někdy přepadla. Necháváme se kolébat v předivu sociálních a mediálních konstrukcí o tom, jak jsme vyspělí, humanističtí, pokrokoví, takže sic cítíme až do morku kostí, že kormidelníci ženou naši loď do dokonalé bouře, nesluší se burcovat posádku ke vzpouře. Ale kdyby se našel jeden, který při nárazu sedmé vlny postrčí špatného kormidelníka přes palubu, přivážeme jej pak ke stěžni, anebo jmenujeme kapitánem? Poznamenávám, že je to samozřejmě opravdu složité dilema, takže toto berte jako úvod do problematiky, k níž se brzy vrátím v adekvátně vážném tónu.
Morální dilema v praxi - případ Holkup
Dosud byla rozvaha hypotetická, jenže existuje již jeden soudní precendens, kdy ještě nikdo nikoho nezastřelil, jen tím potenciálním politickým vlastizrádcům pohrozil. A stačilo to k odsouzení, paradoxně zcela mimo „duch zákona“.
Je o mně a z mých článků obecně známo, že dostávám osypky z novodobých rusofilů, takže jsem pochopitelně odsoudila i skupinu „Českoslovenští vojáci v záloze proti válce plánované velením NATO“. Jeden z jejích lídrů, Martin Holkup, byl nedávno podmíněně odsouzen za výrok „Lid by měl v první den války postřílet svoji vládu…“, což soud kvalifikoval jako vyhrožování. Posloužily k tomu jeho citace uvedené v reportáži České televize, jež se tímto pak ještě prsila v další reportáži (a to do té míry, že musím připustit realismus hesla: „Pravda začíná tam, kde končí vysílání ČT). Mám k tomu dvě zásadní poznámky…
Zaprvé, hned v úvodu té reportáže sama ČT manipuluje (tedy de facto lže), když říká, že jde o bývalé vojáky Československé lidové armády (ČSLA). Spoluzakladatelem této skupiny je přitom bývalý vojenský lékař AČR Marek Obrtel, který na sebe upozornil vrácením vyznamenání, a sice z misí novodobých. Není pochyb, že je v této skupině – bohužel – řada bývalých vojáků armády porevoluční, nikoli jen lidové. Proč tomu tak je, jsem naznačila v článku „Proč mají vysloužilci tendenci být antisystémoví?...“, kde nacházím paralelu třeba s veterány z Vietnamu. Pracovala jsem na Ministerstvu obrany dost dlouho na to, abych odtušila, že k označení za „vojáky ČSLA“ požádalo ČT právě ono.
Zadruhé, jestli v reportáži zaznívá něco opravdu nebezpečného, tak výroky politiků a bezpečnostních expertů. Třeba Andor Šándor říká, že je nebezpečné a v rozporu se zákonem, aby zde byla ozbrojená skupina, která chce bránit stát, což stát nemá v žádném případě dovolit. Mimo jiné jsem také napsala článek „Když mluvil Zeman o samopalu a Sobotkovi, odkazoval na americkou ústavu…“ – pokud jde o náš právní nepořádek, měl by tedy Zeman dostat podmínku stejně jako Holkup, pokud jde o princip, odkazují se oba na druhý dodatek americké ústavy – a ten je naprosto v pořádku. Co více, jeho obdobu se právě ministr vnitra snaží protlačit do ústavního zákona, viz článek „Chovancův ústavní zákon na způsob Druhého dodatku? Puška doma je zárukou demokracie“.
Nevím, co dalšího pan Holkup řekl (a v reportáži to nezaznělo, leč soud s tím operoval – pochybuji, že co dalšího bylo), ale cítím se sama ohrožena – a to už daleko více státem než rusofilem Holkupem, protože i já si myslím, že pokud vláda selže do té míry, že své občany ohrozí na jejich základních právech (třeba právo na život, které válka rozhodně ohrožuje), jsou tito způsobilí, ba povinni, ji sesadit adekvátními prostředky. Státní zástupce v reportáži ČT říká, že v případě daného přečinu stačí úmysl působit na pravomoc orgánu onou výhrůžkou. Do prčic! Můžeme jim vůbec ještě pohrozit, že je nebudeme volit?
Takže schválně: Já jsem připravena a odhodlána eliminovat jakéhokoli politika, který by například psal zvací dopis jakékoli velmoci, aby nás vojensky obsadila, zbavila suverenity a omezila naše občanská práva. A pokud by prošla Chovancova novela, tak jsem ochotna si za tím účelem i pořídit zbraň a použít ji – pěkně podle zákona. … Nebo mi snad za tento výrok nějaké státní zastupitelství pošle předvolání?
