O nás: Na bezpečnosti nám záležíO nás: Na bezpečnosti nám záleží Podporujeme naše válečné veterányPodporujeme naše válečné veterány Výzva 2015: Drony – dobrý sluha, ale zlý pán!Výzva 2015: Drony – dobrý sluha, ale zlý pán!

Vojenský fond solidarity: Stane se záminkou k tomu, aby resort obrany usnul na vavřínech?

 10. 03. 2015      1 komentářů

Včera jsem měla možnost komentovat krátce na ČT24 vznik Vojenského fondu solidarity. V těch pár minutách samozřejmě nešlo problematiku pojednat podrobněji a chtěla jsem více chválit než kritizovat. Daný počin na jedné straně vítám, ale na druhé k němu hledím s obavami a výhradami, dovolte mi vysvětlit…

Předně – nejde o žádnou novinku. Myšlenka zřídit něco takového se táhne od ministra k ministrovi a od „engéše“ k dalšímu náčelníku generálního štábu už celá léta. Někteří neváhali zájem na takové bohulibé záležitosti deklarovat na tiskových konferencích. Třeba jako Vlastimil Picek (v roli NGŠ a posléze ministra). Jenže skutek vždy utek.

Přitom právě za Picka (NGŠ) v roce 2009 slavnostně oznámila Asociace obranného a bezpečnostního průmyslu záměr založit Nadaci Podporuji naše vojáky (nezaměňujte s pozdější fanouškovskou facebookovou stránkou). Na tiskovce představila logo a od té doby ticho po pěšině, v rejstříku se mi ostatně takovou organizaci nepodařilo dohledat, tedy patrně reálně nikdy nevznikla. Nebylo by rozhodně od věci toto prověřit a případně laciné plané PR důrazně odsoudit.

Vzorem pro resort obrany kromě zahraničních organizací byla vždy především Nadace policistů a hasičů fungující od roku 2002, kdy se takto zařídilo Ministerstvu vnitra. Tato nadace získává peníze jednak od sponzorů (jmenujme za všechny tradiční akci HC Sparta vzdává hold), dále „drobné“ z prodeje upomínkových předmětů, ale především z příspěvků samotných policistů a hasičů. A pomáhá finančně, sociálně, psychologicky… v součtu asi stovce sirotků a trvale tělesně postiženým v důsledku služebního úrazu. Pořádá setkání, rekreace, sirotkům financuje studium, hendikepovaným kompenzační pomůcky. Prostě značka ideál.

hold_2015Foto: HC Sparta vzdává hold - přispívá Nadaci policistů a hasičů (zdroj hcsparta.cz) 

Ministerstvo obrany ale zasáhly všechny předešlé tragédie nepřipravené, politickým proklamacím navzdory. Když loni v létě padlo pět vojáků a jejich kolegy to vybičovalo k činu, nikdo nečekal tak velký úspěch ad hoc charitativní sbírky, ale zadařilo se. Ještě než skončila, rozběhla se jednání, jak vytvořit trvalé konto – záložní fond. Byla jsem k tomu přizvána, snad že by něco takového přímo mohl spravovat Spolek VLČÍ MÁKY, ale záhy přišly zprávy, že tentokrát si úkol vezme opravdu k srdci přímo armádní velení. Až teď vidíme, že se tak docela nestalo…

Zřídit nadaci či nadační fond je záležitost relativně pracná (přiměřená doba jsou tři až čtyři měsíce), dlouhodobá správa pak vyžaduje opravdu velkou zodpovědnost, píli a také přísný dozor. A zde je hlavní kámen úrazu – Vojenský fond solidarity je neformální, nemá právní subjektivitu. Vlastně jde o jedno z kont Charity ČR, odlišené variabilním symbolem.

Na jedné straně je strašně výhodné nechat peníze spravovat organizaci, která v tom má praxi, má na to odborné kapacity a vezme si za to jen 5 % pro své další bohulibé projekty. Ale v jakém postavení je potom jedenáctičlenný tým resortu obrany, když nejde o klasickou správní či dozorčí radu definovanou zákonem? Jak je vymahatelná zodpovědnost neformálního uskupení, natož v dlouhodobém horizontu, kdy se prvotní srdcaři vyčerpají a závazek generála Petra Pavla se oslabí jeho odchodem do „čela“ NATO?

Druhý problém pak spočívá v úkolech fondu, které jsou zatím popsány jako pomoc vojákům a jejich rodinám v krizových situacích. Těmi může být zranění či úmrtí nebo i přírodní katastrofa. To je určitě v pořádku až na dva pomyslné háčky. Prvním je absence pomoci veteránům (v zahraničí bývá zvykem, že nadace cílí jak na vojáky v činné službě, tak ty vysloužilé), druhým zatím veřejnosti neznámá kritéria pro poskytnutí takové pomoci. Řídící tým pouze deklaruje, že bude rozhodovat na základě sociálního šetření. To zní sympaticky (spravedlivě) a děsivě (nesprasvedlivě) zároveň…

Vezměme si za příklad letní spontánní sbírku. Ta byla nejprve ohlášena jako pomoc rodinám. Tento pojem v našem kontextu zahrnuje manželky a přítelkyně, děti i rodiče. Až o trochu později došlo k upřesnění, že rodiče k adresátům nepatří. Kromě toho, že sousedi jim dnes bohužel závidí peníze, které nedostali, to mohlo vést k řadě rozbrojů. Z hlediska dědického řízení totiž (nejčastěji) závazky po nesezdaných vojácích padají právě na bedra rodičů. Zatímco oni platí dluhy, přítelkyně dostává podíl ze sbírky. Jak se v takovém případě rozhodne nově ustanovený fond?

Jiné dilema: Jeden z vojáků na misi pojištěn není, druhý ano. Pozůstalí (resp. tzv. obmyšlená osoba, kterou dotyčný určil) získává pojistné plnění v řádu sta tisíců až miliónů. V létě se na toto nehledělo, sbírka se dělila na stejné díly. Ale nově fond avizuje, že sociálním šetřením zjistí, kolik kdo potřebuje. Hrozí, že rodině toho, kdo si zodpovědně platil pojištění, „za trest“ vyplatí méně, protože je zajištěna od pojišťovny? Nebo snad finanční podporu odvodí podle toho, jaký měl ten který padlý plat či výši splátky hypotéky a leasingu, takže ten, kdo byt už splatil, nic nedostane?

Vojenský fond vznikl kvůli situacím, které nelze efektivně řešit pomocí standardních postupů. Vážně? Já si totiž kladu otázku, zda předcházela rozvaha nad tím, které standardní postupy lze předně upravit tak, aby byly efektivnější. Samozřejmě, že nikdy nelze vymyslet pravidla pro všechny eventuality. Ale také není v pořádku rezignovat na nápravu nedostatků, které celkem snadno odstranit lze, respektive opomíjet možnosti, které máme na dosah ruky.

Primární problém AČR se jmenuje osvěta. Vojáci se do mise připravují nejméně půl roku. Našly by se tam dvě hodiny na seminář s notářem, který s nimi připraví poslední vůli a předejde se tak případným dědickým sporům a i bez nich táhlým dědickým řízením, kdy se rodina ocitá v nejistotě i bez prostředků? Nemohl by se takový seminář zařadit nejen před misi, ale rovnou do kurzu základní přípravy? Našly by se tam dvě další hodiny, kdy si vojáci obohatí finanční gramotnost, aby si dorovnali poměr mezi svými závazky (úvěry) a pojistnými částkami?

Pokud by se každý voják pojistil tak, že by byl pro případ smrti úrazem doma i v misi kryt částkou aspoň dva milióny korun, byly by pak nutné charitativní sbírky? Stát vyplatí 120ti násobek minimální mzdy pozůstalým vojáka, který padne v misi (plus různé náhrady a příspěvky) – to je ten médii skloňovaný milión, který může ministr až zdvojnásobit. Zač je třeba lobovat, je změna odškodného pro pozůstalé vojáka, který zemře při plnění služebních povinností ve vlasti – to činí pouhých 240 000 korun. Jak k tomu takové rodiny přijdou?! …Každopádně to nemá řešit charita, ale pánové a dámy ve sněmovně, nejlépe na popud ministra obrany.

Vraťme se ale přímo k Vojenskému fondu solidarity a jeho třetímu zásadnímu problému, a sice financování. Od roku 2011 existuje Nadační fond 601.skss – prodává trika a kalendáře, především příslušníkům této elitní jednotky, z nichž mnozí do něj „spoří“ pravidelně. Tuším, že podobně si šetřili také příslušníci Vojenské policie. Z podstaty slovního spojení „vojenská solidarita“ plyne, že by dávalo smysl, aby každý voják měsíčně posílal peníze - tak tři stovky. To by vyneslo ročně – a teď se podržte – asi 80 miliónů!

Wow – to by byl „byznys“, který by okamžitě lákal nejen srdcaře, ale především lecjaké vykuky. Samozřejmě by se z takového balíku dala realizovat řada přínosných projektů, nejen vyplácení adresných podpor. Kritéria posuzování nároku na podporu by nemusela být moc přísná, přesto či právě proto by to mezi příjemci vzbuzovalo velká očekávání a nárokování. Nu a dále – pokud by příspěvky byly dobrovolné, jistě by se vezlo hodně černých pasažérů (takže fond by zas tak výnosný nebyl).

Co kdyby na příspěvky resort obrany přispíval? Odpovídá to totiž jeho příspěvku na FKSP, z něhož si někteří dotují obědy, jiní permanentky do posilovny nebo kina, ale poslední roky také penzijní připojištění. Nedávalo by smysl, aby ministerstvo FKSP zrušilo (protože fitko, kino, divadlo jsou věci zbytné) a za tyto peníze zaměstnance rovnou pojistilo? To by pak pojistné podmínky byly teprve velkorysé a oproti nějakému fondu by pojišťovna garantovala jasné mechanismy výplaty peněz a riziko defraudace by bylo výrazně nižší.

Je třeba znát historii: Havíři, řemeslníci, později dělníci si zakládali svépomocné spolky a pokladny, kam solidárně přispívali, aby o ně bylo postaráno v případě úrazu, nemoci a stáří, a to už v 16. století! V 19. století to státy začaly přímo nakazovat zaměstnavatelům, a tak vzniklo nemocenské a důchodové pojištění, dnes samozřejmost. Takže buďme dnešní – toto je třeba vojákům a jejich rodinám zajistit prvořadě. Pakliže částky státního systému nejsou uspokojivé, tak je třeba tlačit na jejich přenastavení nebo využít možnost soukromého připojištění. A pak teprve zřizovat fondy, které vyřeší opravdu situace atypické, pro něž naše společnost dosud nevynalezla standardní postupy.

Vojenský fond solidarity by z podstaty názvu tedy měl být financován solidárními příspěvky vojáků, ale pak by postrádal smysl, protože masové pravidelné platby se mají primárně přetavit v to, na co už přišli naši prapředci – v pojištění. Jenže jeho zakladatelé zmiňují, že počítají spíše s příspěvky fanoušků armády (tak jako nalezneme v citacích předsedy AOBP, která vznik nadace slavnostně oznámila, čímž to skončilo). V praxi to znamená, že bude záležet především na marketingových schopnostech vedení fondu a také na marketingových příležitostech – ošklivě, ale natvrdo - tragédiích našich vojáků, které zaujmou média a veřejnost.

Neřeší se tím prakticky nic. Možnosti systémových změn jsou tímto přístupem zatlačeny do pozadí, jako by nebyly vůbec možné. Jako by úmrtí nebo těžké zranění vojáka byly eventualitou, s níž vlastně nikdo nepočítal a kterou nelze efektivně řešit standardními postupy. Ovšem všichni mají čisté ruce a svědomí, mohou se poplácávat po zádech, protože vyjádřili podporu neformální platformě s nadějným názvem Vojenský fond solidarity při Charitě ČR.

Nuže i přesto mě tato iniciativa těší. Lepší něco, v našich podmínkách cokoli, než nic. Vůbec, že resort podpořil něco, o čem jeho čelní představitelé tolik let, s prominutím, jen tlachali. A ti kluci, kteří za tím stojí, zejména Ivo Zelinka, to jsou srdcaři par excellance. Jenže dříve či později budou strašně zklamaní, a sice v době, kdy nad svým bohulibým záměrem ztratí kontrolu. V době, kdy velení a vedení resortu obrany bude rozdávat úsměvy a odbývat kritiky s argumentem, že přeci podporuje Vojenský fond solidarity.

Budu asi nepopulární, přinejmenším považována za pesimistu (já, věčná optimistka!), ale prostě se upřímně bojím, že byla postavena další Potěmkinova vesnice. PS: Doufám, že někoho z kolegů novinářů tímto nakopnu, aby zmapoval (ne)vývoj nadace AOBP. Smrdí to.

Sparta vzdává hold - podpora Nadace policistů a hasičů (zdroj: HCSPARTA.CZ)
0
Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Více informací