O nás: Na bezpečnosti nám záležíO nás: Na bezpečnosti nám záleží Podporujeme naše válečné veterányPodporujeme naše válečné veterány Výzva 2015: Drony – dobrý sluha, ale zlý pán!Výzva 2015: Drony – dobrý sluha, ale zlý pán!

Knižní recenze: Zinkoví chlapci. Drsné ohlédnutí za Sověty v Afghánistánu.

 06. 03. 2019      1 komentářů

Dokumentární román sestávající z asi padesátky výpovědí veteránů, jejich matek a manželek, vydala Světlana Alexijevičová už v roce 1989, tedy právě na konci bezmála desetiletého působení „omezeného kontingentu“ „vojáků internacionalistů“ „na obranu afghánského socialismu“. Čeští čtenáři jej mají k dispozici až od roku 2016 a v Databezeknih.cz mu udělili 93 %. Čtení je to pro otrlé…

Sovětská invaze do afghánistánu proběhla 27. prosince 1979. Už roku 1973 zdejší komunisté zavraždili krále Záhira Šáha, čímž odstranili pojítko mezi etniky, kmeny a provinciemi. Noví vládci se orientovali na Moskvu a ukončili desetiletou podporu z USA. V zemi narůstal chaos, budování socialistické republiky nemělo podporu obyvatelstva, na podzim 1979 byl zavražděn její vůdce Tárikí a komunistická vláda "pozvala" na pomoc vojska SSSR.

Do jejího čela se postavil jistý Babrak Karmal, který byl na tuto roli krátce předtím připravován v Československu. Jak známo, zde jsme o dekádu dříve "bratrskou pomoc" přetavili do normalizace, zatímco v Afghánistánu propukla krvavá řež – stála životy 15000 sovětských vojáků a miliónu až miliónů a půl Afghánců!

„Tehdy, v třiaosmdesátém, v Kábulu, jsem poprvé zaslechl: „Je třeba poslat sem celé naše letectvo a tyto hory smést s povrchu zemského…“ Jestlipak ví matka padlého Afghánce, co to je objemově detonující bomba? Člověku praskly vnitřnosti, vyskočily oči. V roce 1980 byly v našem letectvu používány raketové střely nabité miliony drobných jehliček… z člověka je najednou řešeto,“ major, vojenský pilot.

(Pro srovnání – během současné „války v Afghánistánu“ od roku 2001 činí vojenské ztráty spojenců asi 3400 životů (pětina) a na straně Afghánců se hovoří o sto až dvě stě tisících obětí (desetina). Sic!)

O skutečném průběhu války se pochopitelně v táboře socialistických států nemluvilo a nepsalo. A když, tak o budování infrastruktury, zemědělských družstev a škol (ano, to se nezměnilo): „Povolali mě v osmdesátém prvním. Válka už trvala dva roky, ale my v civilu jsme o ní nic moc nevěděli a ani nijak zvlášť nemluvili. V naší rodině se to bralo tak, že když tam jednou vláda posílá vojska, tak to znamená, že je to potřeba.“

russian-afganistan-01

Z počátku byly zinkové rakve s mrtvými dopravovány do vlasti tajně, pohřby probíhaly v noci. Mnohdy ani ostatky v rakvích nebyly, jindy jen ve spodním prádle nebo převlečeny do starých druhoválečných uniforem. Jedna z matek: „Proč mého syna zašroubovali do zinku? Proklínám sama sebe. Jsem učitelka ruské literatury. Já sama jsem ho učila: „Povinnost je povinnost synku. Je třeba ji splnit.“ Všechny proklínám, ale pak ráno běžím ke hrobu a prosím o odpuštění…“

Z mnoha líčení, která kniha přináší, vyplývá do očí bijící nepřipravenost invaze. Mezi vypravěči se objevuje i několik polních zdravotníků a celá plejáda zdravotních sester: „Neměli jsme dostatek léků. Obyčejná zelená tinktura nebyla. Obinadla vůbec nebyla. A co naše dlahy? Vždyť to byly lyže, ne medicinské pomůcky…“ Ranění sovětští vojáci mnohdy umírali na banální zranění, protože chyběla antibiotika. O rychlé evakuaci z bojiště nemohla být řeč: „Ranění se nedostali do nemocnice hned. Leželi pět, deset hodin, někdy i den dva v horách, v písku. V ranách se jim mezitím množili mikrobi…“

Nefungovalo ani zásobování potravinami. Vojáci fasovali konzervy ze 40. a 50. let, případně jim servírovali dokola pohankovou kaši, takže většina se vracela bezzubých kvůli kurdějím. Jídlo obvykle kradli, nebo rozprodali vlastní vojenský materiál na afghánských tržištích, aby si nějaké koupili. Mnozí si kupovali hašiš, jiní se stali závislými na Mezokarbu – psychostimulantu, který fasovali, aby si udrželi bdělost.

Do Afghánistánu se mnozí dostávali proti své vůli přímo ze základního výcviku, až do posledních chvíle si mysleli, že přistávají třeba v Taškentu místo v Kábulu: „Na rovinu nám to neřekli, ale bylo to jasné, jedeme do Afghánistánu. Přece neřeknete: „Bojím se! Nechci!“ Jedeme plnit internacionální povinnost, všechno je zajištěné. Jenže na přestupce v Gardeze to začalo… Mazáci nám zabavili všechno, co mělo nějakou cenu, holínky, nátělníky, barety… Zabavovali nám sváteční košile a vyměňovali je u Afghánců za drogy.“

Mnoho z mladých chlapců, studentů vojenských škol, se ale naopak hlásilo dobrovolně. Zcela specifická pak byla situace zdravotních sester a úřednic – byly povolávány z civilních zaměstnání, dokonce ze studií na vysokých školách. Zkrátka splnit svoji vlasteneckou povinnost: „Jediný benefit nás úředníků je, že když vás zabijou, vaše rodina dostane tisíc rublů.“ (Pozn.: Rubl byl tehdy za 10 Kčs a nejlevnější auto tehdy stálo 36500 Kčs, tedy asi 3,6x více než život.)

Za deset let prošlo válkou půl miliónu sovětských občanů – převážně ještě náctiletých, neinformovaných, resp. dezinformovaných, a zcela nepřipravených: „Nebyl jsem připravený střílet na člověka, přišel jsem z mírového života… Poprvé jednáte jako ve snu: běžíte, někoho táhnete, střílíte, ale nic z toho si nepamatujete, po bitvě nejste schopni říct jediné slovo.“

V rozpacích se ale ocitali i důstojníci:Sloužil jsem v Československu. Doneslo se mi, že mě posílají do Afghánistánu. „Proč já?“ „Jsi svobodný.“ Chystal jsem se tam jako na služební cestu. Co vzít s sebou? To nikdo nevěděl. Někdo mi poradil, abych si vzal gumové holínky, ale ty jsem za ty dva roky neobul ani jednou.“

Utěšovali je, že budou mít přednost v pořadnících na byt. Ve skutečnosti pak po návratu zakládali spolky, aby dostali lepší protézy. A vůbec práci. Sovětský svaz se rozpadl, o válce se začalo otevřeněji mluvit, ale místo soudu nad těmi, kdo ji rozpoutali a řídili, se společenské odsudky snesly na její veterány. „…Takhle mi válka utkvěla v paměti. Na jedné straně jako něco naprosto nesmyslného. A na druhé – dělali jsme tam takové věci, po nichž se do ráje jen tak nedostaneme…“

alexievich-bio-photo2-kabulAutorka knihy S. Alexijevičová v Kábulu - na pobytu s dalšími spisovateli a novináři beztak vyfasovala uniformu a samopal... V roce 2015 obdržela Nobelovu cenu za literaturu, je autorkou dalších světových bestsellerů, mimo jiné Válka nemá ženskou tvář, Poslední svědci, Modlitba za Černobyl, Doba z druhé ruky... (některé u nás vyšly už v 80. letech)

Hněv některých veteránů, pozůstalých a komunistických politiků se obrátil i proti samotné autorce knihy – v roce 1993 stanula před soudem za pomluvu. Absurdita procesu je zachycena na několika posledních stranách knihy.

A jak se to čte? Jednotlivé výpovědi jsou krátké, na dvě - tři stránky. Můžete jich přečíst deset za sebou denně a za týden se vrhnout na jinou knížku. Jenže, přečtete prvních padesát stran a máte toho dost. Není to příjemné, respektive to nepříjemné se stále opakuje. Není to žádná hrdinská válečná literatura, nýbrž 300 stran bezvýchodnosti a smutku.

Srovnávat lze Afghánistán a způsob tamního boje tehdy a dnes, jistě ale ne organizaci a zabezpečení vojáků nebo ochranu civilistů. Naštěstí! A přeci, nevyhnete se otázce, jak se bude třeba česká společnost za pár let dívat na 16000 mužů a žen, které jsme do Afghánistánu vyslali my. Na jedné straně by tam snad i dnešní spojenci měli vytrvat, dotáhnout to, napravit, na druhé straně být ta kniha do češtiny přeložená dříve, někteří by se tam asi dobrovolně nehlásili. 

Pro vojáky tehdy i dnes je však společné, že kdo tam už byl, neodsuzuje Afghánistán jako takový. Afghánské matky, sovětské matky, americké matky, nakonec i ty české jsou na stejné lodi - kniha tak vyznívá a lze to snad vyvrátit? Tehdejší sovětští vojáci jakož i dnešní veteráni ze „Západu“ naopak nepochopitelně(?) mluví o tom, že by se tam chtěli vrátit. Prokletý a začarovaný Afghánistán! Kdo tam nebyl, nepochopí…

big_zinkovi-chlapci-Act-294569

zinkoví chlapci sověti v afghánistánu válka

Komentáře

sorek

16. 03. 2019

Myslel jsem, že napíšu hodnocení. A teď nemám písmenka. Nejde to. Fakt.

Pro přidání komentáře musíte být přihlášený.

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Více informací