O nás: Na bezpečnosti nám záležíO nás: Na bezpečnosti nám záleží Podporujeme naše válečné veterányPodporujeme naše válečné veterány Výzva 2015: Drony – dobrý sluha, ale zlý pán!Výzva 2015: Drony – dobrý sluha, ale zlý pán!

Koncepce POKOS – teorie vs. praxe: Došlo ke komercionalizaci branné výchovy!

 07. 08. 2019      0 komentářů

Pojďme se zamyslet nad programem Přípravy občanů k obraně státu, tzv. POKOS. Osobně jej znám ze dvou úhlů – byla jsem na Ministerstvu obrany u zrodu koncepce a jejích prvních realizací, teď dva roky učím na základní škole. Ta si letos (de facto povinný) program objednala u spolku spolupracujícího s resortem obrany. Dopolední zábava pro necelých 200 žáků měla ale s POKOS, jak před sedmi lety na ministerstvu vznikl, jen málo průniků. Je tedy čas vrátit se k veřejné diskusi, na jejímž základě by pak resort obrany měl provést korekci. Nemůže to učit kdekdo a všelijak…

Jak správně chápat POKOS

Skoro finální text Koncepce POKOS mi přistál do emailu 27. listopadu 2012 - je na světě tedy 7 let. Připravoval jej hlavně František Šulc, což je člověk, kterému patří díky i za Koncepci Aktivní zálohy a Koncepci mobilizace (a vůbec mnohé další počiny), bez ohledu na to, kteří ministři to tehdy a posléze podporovali nebo brzdili. Je třeba mít na zřeteli, že právě tyto tři (posléze vládou schválené, tedy závazné) koncepce jsou provázané a nikoli samoúčelné.

Dosud a poměrně často slýchám zavádějící interpretaci, že POKOS je obnovení branné výchovy, ba „příprava dětí na válku“. Přitom v počátcích se ideje o programovém obsahu týkaly především teoretických témat a posilování vztahů. Jako vůbec objasnit občanům funkci a strukturu ozbrojených sil České republiky a její mezinárodní závazky na poli bezpečnosti… aby vojákům nenadávali do žoldáků.

To přeci nebude nikoho bavit, už vůbec ne děti,“ zněla jedna z častých námitek (dokonce i moje). Podstatnější ale byla další námitka, že pro mimořádné situace připravují obyvatelstvo kontinuálně hasiči. Potažmo učitelé (proškolení) – v každém ročníku základní školy jsou vyhrazeny asi dvě hodiny, aby se probraly postupy jako improvizovaná ochrana při úniku chemických látek, sbalení evakuačního zavazadla atp. Takové postupy jsou pro civilní obyvatelstvo vlastně stejné, ať krizovou situaci způsobila nehoda nebo bombardování. Takže, co dále a více by měla učit děti armáda?

POKOS evakuace

Pokud bychom tedy na POKOS pohlíželi z této pozice prvních kritiků, bylo by nasnadě označit za hlavní motivaci k jeho zavedení skutečnost, že zatímco hasiči, policie a zdravotní záchranáři intenzivně a systematicky veřejnost „školili“, armáda nevyjížděla z kasárna, ale ráda by. Od doby, kdy je vojsko profesionální a vojáci se před odchodem z práce domů převlečou do civilu, je armáda poněkud neviditelná. A to bylo žádoucí změnit.

Jak jsem zdůraznila, souběžně a provázaně vznikaly tři koncepce. Pokud jde o získávání občanů do Aktivní zálohy, nebo by dokonce došlo k mobilizaci, rozhodně je to snazší, když mají občané o armádě aspoň základní povědomí. Tohle měl zajistit POKOS – napadá mě to shrnout: „Edukovat a pozitivně naladit občana k chápání jeho práva a povinnosti bránit svoji vlast“. Nebo jinak - POKOS měl do "občanské výchovy" dostat více vyučovací látky "bezpečnostních studií". Ale, prosím, berte tyto zkratky s rezervou, možná se ozve někdo z mých tehdejších kolegů, že to chápal jinak.

Úvahu nad teoretickým zadáním POKOS nakonec uzavřu připomínkou, že se program nikdy neměl týkat jen žáků, ale rovněž zahrnovat přípravu pedagogického sboru (volba padla na fakulty tělesné výchovy, vyšly ovšem i příručky pro učitele obecně) a v neposlední řadě nabízet programy i pro dospělou veřejnost. „Náběh“ do plného rozsahu se jeví značně pozvolný – s tím se sice počítalo už v prvním harmonogramu, ale skluz je s odstupem let zjevný. Rozmohla se taková obezlička – vše, čím se ozbrojené síly prezentují veřejnosti (dokonce to někdo dělá za ně) je POKOS. Jenže, není.

Jak prakticky realizovat POKOS   

Úplně první realizace POKOS si vzal na starost komunikační odbor ministerstva obrany. Ve vytipovaných krajských a okresních městech proběhly Týdny s armádou, které byly vskutku nepřehlédnutelné – výstavy, moderované besedy, filmové projekce, vojenská technika na náměstí.

Pokud jde o besedy, přišly na ně do kulturního domu nebo divadla žáci z mnoha škol, dozvídali se strukturovaně (a dávkovaně) informace, na pódiu se střídali vojáci se zajímavými specializacemi a zkušenostmi, něco předvedli, pozvali pár dětí, ať si něco zkusí, trpělivě odpovídali na dotazy z publika. Pak se pustilo nějaké video a přišel někdo další… Bylo to takové varieté na způsob Možná přijde i kouzelník, pečlivě dramaturgicky poskládané, aby zahrnulo právě to, co definovala Koncepce POKOS.

Jenže příprava takového týdne zabrala týmu lidí přes měsíc a pokrýt tímto způsobem kýženou populaci by trvalo léta.

Akce se posléze smrskly na Dny s armádou a přestěhovaly se jen do škol. Značka ideál – sezvat do jedné školy žáky i z těch okolních a během dne je protočit na tematických stanovištích. Čímž se obsah transformoval na předváděčky výzbroje a výstroje, první pomoci, vojenských chemiků a čtvrthodinovou nalejvárnu, že v čele ozbrojených sil je prezident. Právě to byl počátek odklonu od „budování vztahu mezi vojáky a občany“ a přešaltování na někdejší (socialistickou) brannou výchovu.

Ani tento zúžený a snadno reprodukovatelný program beztak nemohl postihnout všechny základní školy v republice. Armáda narazila na své limity – oproti hasičům či policii nemá na úrovni krajů (sic jsou krajská velitelství) vyčleněné týmy preventistů, kteří by tři - čtyři dny v týdnu právě jen docházeli do škol. S potřebnou erudicí a nadšením se o četné programy POKOS postaraly některé jednotky Aktivní zálohy a když ani to nestačilo, byly přizvány „branné spolky“.

POKOS chem

Nežádoucí praxe: Branné spolky učí žáky „POKOS“ na kšeft a blbě

Uvozuji, že vím o spolcích, které dávno před zrodem POKOS prováděly nezištně osvětu a branné kurzy či dětské tábory s vojenskou tematikou na velice vysoké úrovni. Jistě v tom pokračují a jistě výborně funguje celá řada dalších spolků a klubů. Takže moji další kritiku by neměl žádný čtenář paušalizovat. Popíšu ale nepříliš zdařilou realizaci „POKOS“, aby bylo zřejmé, kam se současná praxe také ubírá, pročež bylo možné ji korigovat.

Tím, že se podařilo POKOS zařadit do rámcových vzdělávacích programů (dříve osnovy) škol, aniž by ale již naběhla příprava pedagogů, dostali se ředitelé (v ČR je přes 5000 základních škol) do nezáviděníhodné situace. Aby splnili zadání, tak a) vykáží školení, které neproběhlo (nedělám si iluze, že se to leckde děje), b) proškolí děti sami a blbě (pokud tedy ve sboru není nadšený a znalý militarista), c) budou doufat, že do školy přijedou vojáci (mimo posádková města nepravděpodobné), d) objednají si program od nějakého spolku.

Ještě existuje varianta, že městská část zajistí „bezpečnostně-preventivní den“, což se třeba u nás děje, takže hned v prvním školním týdnu zajdou všichni žáci na hřiště, kde celé dopoledne pobíhají mezi stanovišti Integrovaného záchranného systému, kde se přidá i AČR. Je nasnadě, že chybí kontrola, zda děti neposedávaly bokem, netrávily hodinu hlazením zvířat z útulku městské policie, beztak i při poctivém obcházení stanovišť by u toho vojenského jen udělaly selfie, jak mají helmu, vestu a puškou míří do objektivu.

Naše paní ředitelka je v naplňování čehokoli velice poctivá, a tak se rozhodla vyčlenit ještě další dopoledne, aby byli žáci od 5. tříd výše proškoleni pořádně. Sehnala nějaký spolek s dobrými referencemi, stálo to jen 70 Kč na žáka, program kombinující POKOS s přípravou na mimořádné situace. Co je na tom nejděsivější – s průběhem pak byla většina pedagogického sboru spokojena. Vůbec totiž nevědí, co má být POKOS…

Za objednaný spolek přijelo 5 osob, tedy vzniklo 5 stanovišť na školním hřišti, kde se skupiny žáků střídaly po 40 minutách. Dvě byla super – první zajišťovala zdravotní sestra z urgentního příjmu, měla skvělé mentorské schopnosti a bylo vidět, že se aktivně zajímá o medicínu a postupy dalece nad rámec toho, co musí profesně ovládat. Druhé povedené stanoviště se týkalo civilní ochrany – mimořádných událostí. Jeho vedoucí přehrával zvuky sirén, odprezentoval srozumitelně naučné plakáty hasičů, hlavně ale nadchl mě i děti praktickou hrou k zabalení evakuačního zavazadla. (Pro inspiraci: Děti se rozdělily do družstev, po jednom vybíhaly k dece plné věcí, každý mohl hodit jen jednu do vaku, posléze se porovnaly obsahu vaků a diskutovalo o tom, zda a proč bylo užitečné to či ono přibalit.)

POKOS první pomoc

Zbylá tři stanoviště měla být POKOS a vedli je „ostří hoši“ v maskáčových tričkách. Na tom prvním byla střelnice (ne příliš bezpečně směřující k autobusové zastávce) pro manuální airsoftové pušky. Aspoň proběhlo poučení o bezpečné manipulaci se zbraní. Potom následoval výklad o ozbrojených silách a lektor nabídl dětem, ať poslouchají jen ty, které to zajímá (tím musím uvést své hodiny! – sarkasmus). Výklad pak sestával z toho, že máme síly pozemní a vzdušné. Ehm? Na jednom plakátu byly T-72M4CZ, BVP-2 a ShKH DANA 77, na druhém JAS-39, L-159 ALCA a CASA. Když jsem musela dotyčného poněkolikáté opravit, jelikož odpovídal nesmysly na dětské dotazy typu dostřel a rychlost, přestalo to bavit všechny.

Další stanoviště byl výklad o NATO a zahraničních misích a posléze taková soutěž – kluci proti holkám. Kdo byl na řadě, převlékl se do americké uniformy, která na něm plandala, až zakopával, na hlavu baret, který by byl schopen zajistit za jedno dopoledne 100% rozšíření vší, podplazit se pod simulovaným ostnatým drátem z provázku (tak si jedna žákyně odnesla ošklivý monokl) a na konci dráhy hodit metr a půl před sebe gumový granát (to doma fakt nedzkoušejte). Nejsem typ učitelky, co nenechá děti ani přebrodit potok, ale poměrně nebezpečná disciplína, která je vůbec nic neučí, mě poněkud brnká na nervy.

Ale vrátím se k tomu výkladu – ten točil mě i některé orientovanější žáky (ostatně, měli jsme vlastní „branné odpoledne“ o dva týdny dříve na škole v přírodě, děcka vědí, že jsem v rámci dřívější práce na MO byla i v Afghánistánu, bavíme se o tom, jsou dál). Lektor se totiž rozhodl promítnout do výkladu své politické názory a neznalost dějin. Že například předřadil válku ve Vietnamu válce v Koreji, jsem ještě přešla strohou opravou datace. Když ale řekl, že Američané, potažmo NATO, vedou útočné války, čehož se účastní i naši vojáci, přičemž si pletl první a druhou válku v Iráku atp., jeho výklad jsem ukončila s tím, že to s žáky probereme jindy.

(Samozřejmě, že svět není černobílý, asi bych s dotyčným byla ochotna polemizovat v hospodě, ale naprosto zmatečný výklad někoho, kdo se více opírá o své dojmy než znalost historických faktů, je pro dvanáctileté děti zcela kontraproduktivní, nehledě na značnou odchylku od POKOS, za jehož prezentaci si nechal zaplatit!)

Nakonec třetí stanoviště děti velice bavilo. Poté, co se načichaly čpavku a dalších chemikálií (bez varování instruktora, takže nám některé slzely - takové lektory bych poslala na týden doopravdy učit), opět uskutečnily štafetový závod, tentokrát běhaly ve starých plynových maskách. Bavilo je to tak moc, že si vyžádaly druhé kolo. Rodiče jim přeci doma vyprávěli, že to na branných dnech museli také dělat, teď z toho byla navíc pěkná selfíčka. Nacházím na tom aspoň jedno pozitivum – kdyby si snad děti musely opravdu někdy nasadit masky, nebude se jim to „eklovat“, je to cool zábava.

POKOS maska

Závěrem: Jak se od zábavy a lá retro branná výchova vrátit k POKOS?

Nedomnívám se, že by Ministerstvo obrany mělo nějak zásadně měnit Koncepci POKOS jako takovou. V tomto článku jsem objasnila kontext jejího vzniku, tedy i původní (myslím, že správný) smysl a užitečnost. Na samém počátku ale došlo k zásadní chybě – nikdo realisticky nepromyslel, jak „moderní brannou výchovu“ plošně realizovat. Cíle bezezbytku naplňovaly pouze programy nazvané Týdny s armádou, pro které však chybí personální pokrytí. Byly úspěšné a koncepci reprezentovaly proto, že je organizoval tým lidí, který byl s koncepcí obeznámen a v jakémsi pilotním projektu se snažil tak vystavět praktické řešení.

Avšak prosadit si POKOS do rámcových vzdělávacích programů bylo unáhlené, veskrze šlo o "egoistický cíl", jakousi metu, že koncepce se mění v realitu, aniž by se však kdo staral o zabezpečení její realizace. Takové „prosadíme to u ministerstva školství, pak už to nikdo ze stolu nesmete a bude hotovo“. Ministerstvo vydalo příručku, ale ruku na srdce - kdo z učitelů o ní ví? Zavedením nové látky do škol, aniž by se někdo ujistil, že vědí, co je její náplní, vznikla akorát nová práce pro tisíce škol a pochopitelně i armádu. Armádu, která je zvyklá prezentovat se ročně na desítkách akcí, nikoli obsloužit každý okres či městkou část, jak to umí na základě zcela jiné struktury a letité praxe policisté či hasiči. (Zapomeňte, že se to naučí učitelé, mají milion jiných věcí!)

Iniciativa přizvat všelijaké military spolky vypadala jako líbivá a žádaná spolupráce státu a neziskového sektoru. Předpokládám, že ale není v silách resortu obrany všechny lektory školit v akreditovaných a testovaných kurzech. Bez toho ale zas nenesou plnou zodpovědnost za to, že to dělají blbě. Což jim ovšem nebrání uspokojit poptávku škol, potažmo na tom i vydělávat. Současně s tím absence podpory samotných pedagogů, osvěty POKOS mířené na dospělou veřejnost, sic jen tu „odbornou“, znemožňuje ředitelům škol a jejich učitelům posoudit, zda obdrželi kvalitní službu. Orientují se podle toho, co zakusili před rokem 89 – nu oproti tomu je to dnes „cool“, přinejhorším stejné (stejně dobré/špatné?).

Dotaženo do extrému, klidně mohou být pod rouškou POKOS „proškoleny“ tisíce žáků v tom, že naši vojáci jsou „žoldáky ve službách útočné organizace NATO“. V rámci POKOS je mohou, domyšleno ad absurdum, školit ve střelbě fanoušci diktátorských režimů či teroristických organizací. Jenže POKOS není a nikdy neměl být branná výchova, měl sloužit k budování pozitivního vztahu veřejnosti a Armády České republiky (této, ne jiných - třeba ruské!), na základě prohloubení teoretických znalostí. Ne se učit střílet, ale rozumět domácí i světové bezpečnostní situaci.

Nakonec, nikdy nepíšu kritiky bez návrhu řešení: Už před časem v jiném článku jsem zmínila, že cestou ven by bylo zřízení „krajských prezentačních týmů“, podobně jako u PČR a HZS. Pár desítek lidí pro tento účel by resort obrany utáhnul. POKOS by vůbec nemusel vypadat tak, že potřebujete x vojáků, aby na základních školách obsadili tělocvičnu a učebny, nanosili tam výstroj a výzbroj. Jde o to, za žáky (i dospělými) přijít, připravit prezentace na ústřední témata, úměrné věku a znalostem publika, diskutovat o nich.

V uplynulém školním roce jsem takto na jiném poli bezpečnosti, jako novopečený školní metodik prevence, spolupracovala i s jediným policistou – preventistou pro náš obvod. Vymysleli jsme téma pro každý ročník, pravda, nakonec nestihl úplně všechny, ale ty třídy, které stihl navštívit, byly velice spokojené. A máme plán, jak je navštíví každý rok (tzn. každá třída se každý rok sejde s policistou, téma a jeho komunikační styl se budou měnit, jak děti rostou). Pro takovou spolupráci jsem oslovila i místní strážníky MP. Ostatně, na mnoha školách něco takového již funguje - samozřejmě, že to jde. Cílem je předávání informací, sdílení zkušeností a budování důvěry. Když je pro žáky přítelem jeden policista či strážník, stačí jim i jeden voják, aby vyrůstali s vědomím, že se pak mohou spolehnout i na jiného, dokonce na celou policii či armádu. To je ta cesta.

pokos branná výchova příprava občanů k obraně státu pro školy

Komentáře

Článek nemá žádný komentář. Buďte první!

Pro přidání komentáře musíte být přihlášený.

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Více informací