POSTAPO – CHEMICKÉ ZBRANĚ (1): Historie a současnost
Obvykle se má za to, že se bojové užití otravných látek datuje do první světové války, což je velice naivní představa. Nelze se ovšem divit, že v předvečer druhé světové války chtěl mít každý plynovou masku, paradoxně zbytečně. Chemikálie se opět ujaly až při lokálních konfliktech 60.-80. let. A teroristé je nasadili v 90. letech v Japonsku…
Pozn. autora: Když jsem po útocích v Paříži napsal speciální cyklus o terorismu, nejvíce zaujala dvě témata – chemické a biologické zbraně. To proto, že jsou teroristům dobře dostupné, účinky mohou mít strašlivé a těžko se jim brání. Prevencí občana je vědět o nich co nejvíce (nikoli nutně nosit v batůžku plynovou masku). Takže jsem přes Vánoce našprtal tři hasičské učebnice a vybral pro vás to podstatné, na pokračování každý týden.
Na úvod něco k historii, která ostatně dokládá, že boj s pomocí chemikálií či bakterií zdaleka nevyžaduje dnešní technologickou vyspělost. Vodu ve studních trávili Řekové už 600 let před Kristem a vsadím se, že s něčím takovým koketovali lidé už v pravěku. Sirné „zápalné bomby“ zase používali už Sparťané. A tak to šlo dál, až třeba jistý rytíř ze Žamberku navrhnul roku 1570 metat na Osmany „dýmovnice“ s arsenikem. Arsenik, antimon a síru obsahovaly také zápalné ruční granáty z roku 1660 a od konce 18. století používali Francouzi zápalnou munici s fosforem. Na vojska Konfederace zase hodlal jistý koumák pálit munici s chlorem (sic k tomu nedošlo).
Že nejsou takové metody čestné, bylo jasné nejpozději od roku 1675, kdy Francouzi s Němci podepsali ve Štrasburku smlouvu o nepoužívání „jedovatých střel“. Další podobné úmluvy následovaly, ale nebylo to nic platné, vždy je někdo odmítl podepsat a nakonec zákopová válka vedla k rozvoji dvou zbraní – tanků a těch chemických. Německo v té době vyrábělo 90 % syntetických barviv na světě, přičemž meziproduktem byl chlor a fosgen. Takže na jaře 1915 dorazilo 6000 tlakových lahví s tekutým chlorem na frontu nedaleko Yper a dál už to znáte… Vypuštění 168 tun chlóru na úseku 4 km vyřadilo z boje 15000 spojenců, z toho 5000 definitivně.
Co je zajímavé, namísto protestů využily tento masakr další bojující strany, aby nasadily své chemické látky – celkem 38 různých. Vyřadily z bojů 1,3 milionu vojáků, z toho přes devadesát tisíc navždy. Ve prospěch použití těchto děsivých zbraní hovořila prostá statistika – na 1 ztrátu bylo třeba 250 kg výbušnin, ale jen 96 kg otravné látky. Bylo to tak výhodné, že ve 30. letech si s nimi vypomáhala Itálie proti Habešanům a Japonci proti Číňanům. Ve stejné době vyvinuli Němci nervově-paralytické látky tabun a sarin. Takže v předvečer druhé světové války byli všichni pořádně vyklepaní – leč Německo po celou dobu chemické zbraně nepoužilo (s výjimkou vraždění Židů v plynových komorách).
Ačkoli se v poválečném období staly chemické zbraně zásadní částí arzenálu světových velmocí, konečně byla také brána vážně jednání o chemickém odzbrojení. To nebránilo USA používat tyto zbraně ještě ve Vietnamu. Pak ale zavládl jakýsi klid – ostatně podmínkou zachování války studené bylo nejen nepoužít atomovku, ale ani chemické hlavice. Z bezstarostnosti vyvedl svět až šokující průběh Írácko-íránské války a konkrétně masakr Kurdů v Halabžá na konci 80. let. Pak ovšem následovalo opět ticho po pěšině. Britové a Američané si museli vymyslet, že Irák vlastní chemické zbraně, aby do něj mohli podruhé vtrhnout v novém tisíciletí – ve skutečnosti zprávy o „existenci“ těchto zbraní neznepokojovaly aktivisty tolik, jako následné zjištění jejich nepřítomnosti.
Co světovou veřejnost naopak šokovalo, byl útok sekty Óm Šinrikjó v tokijském metru. Teroristé si obstarali sarin. K tomu ale došlo v první půli 90. let. Málokdo by si o dekádu později vzpomněl. Další zážitek s chemickou válkou jsme zaznamenali až při dnešní válce V Sýrii. Díky ruské propagandě bylo ale toto zvěrstvo Asadových vojsk zpochybněno. Větší ohlasy tak budí útoky teroristů jinými metodami, ať šlo o New York, Madrid, Londýn, Paříž… vždy se nutně objeví nepříjemná otázka, zda by místo výbušnin napříště nemohli použít otravnou látku. Jistě, že mohli – američtí vojenští experti se dokonce už po Září 2001 domnívali, že ta pravděpodobnost je 90%.
Mám pro vás ale i dobrou zprávu – čím více toho o chemických zbraních víte, tím méně se jich bojíte. Jsou šance uniknout a dokonce jen improvizovanými prostředky se chránit a dekontaminovat. A není to tak těžké. I v tom Japonsku se většina lidí ze zasažení sarinem vylízala, s následky i bez nich. Takže sledujte tento seriál. Příště členění chemických zbraní a principy jejich použití, posléze podrobně látka po látce…
*zdroj: CBRN chemické zbraně, J. Matoušek, P. Linhart, Sdružení požárního a bezpečnostního inženýrství, edice SPBI Spektrum 43.
