O nás: Na bezpečnosti nám záležíO nás: Na bezpečnosti nám záleží Podporujeme naše válečné veterányPodporujeme naše válečné veterány Výzva 2015: Drony – dobrý sluha, ale zlý pán!Výzva 2015: Drony – dobrý sluha, ale zlý pán!

Vysmál se smrti hned dvakrát: Poprvé jí dal na prdel, podruhé jí šel hrdě vstříc. Jiří „Regi“ Schams

 08. 01. 2015      1 komentářů

Ta zpráva se rozšířila rychle – ve středu 7. ledna po půl třetí odpoledne podlehl zákeřné nemoci největší válečný hrdina naší novodobé historie. Pro mnohé to byl asi šok, přestože Regi trávil svůj neúprosně vyměřený čas na tomto světě tak, jak to měl rád, neuzavřel se do sebe a nestranil se veřejnosti, takže nebylo těžké si všimnout, jak jeho tělo chřadne. Přesto ani na posledních fotografiích nelze přehlédnout jiskru v jeho očích a úsměv. Měl tu potvoru zubatou na háku.

Jiří Regi Schams
Foto: Jiří REGI Schams

Přemýšlela jsem, jak na něj vzpomenout, jak mu vzdát hold. Mimochodem, před rokem jsem měla tu čest Regiho doprovázet na akci Sparta vzdává hold a tam se to povedlo moc hezky – americký herec William Fitchner (mimo jiné Black Hawk Down) mu přenechal vhození úvodní buly. Aplaudoval celý stadion. A také jsem Regiho představila ministru obrany Stropnickému, ve funkci byl teprve druhý den. Stropnický se mě pak stranou ptal, zda se resort o Regiho stará, zda by nebylo správné jej například zaměstnat na nějaké adekvátní pozici. Všechno vypadalo dobře...

spartaregi00
Foto: Regi před rokem s Williamem Fitchnerem 

V březnu pak přítomnost Regiho potěšila nejen mě, ale jistě celou početnou společnost, která se sešla u příležitosti mých třicátin na benefičním koncertu, jehož výtěžek jsme poukázali dvouleté Lauře, která přišla o tatínka – také vojáka. Jenže o necelé dva měsíce později bylo všechno jinak. Vypadalo to jako žlučníkový záchvat, ale vyšetření odhalila tu nejblbější diagnózu s prognózou srovnatelnou s „díky za každé nové ráno". Regi se dál usmíval a svými typickými fóry krájel hustou atmosféru v nemocničním pokoji.

Seděla jsem pak asi ještě hodinu venku na lavičce, přemítali jsme tam s Jirkovým asistentem Martinem... O tom, že Jirka je rozhodnutý si ten zbývající čas, ať půjde o týdny nebo měsíce, pořádně užít. A že to asi celé dává smysl, protože člověk na rozdíl od kočky nemá devět životů a musí smrti splatit dluh. Jirka si pro sebe vybojoval sedm let navíc, chápal každý nový den po 17. březnu 2008, kdy byl těžce zraněn v Afghánistánu, jako bonus, přesčas. A opravdu, už asi za dva týdny jsem Regiho potkala, jak si vyrazil na MedCup. A pak na facebooku sledovala další a další akce, na nichž se objevil.

Před Vánoci jsem měla nutkání zajet se s ním aspoň pozdravit. Ale znáte to, samý shon, odkládala jsem to. A nestihla, ale nemyslím si, že by to bylo špatně. Regi měl těch návštěv až až, jako by (nebo vlastně reálně) se s ním všichni loučili. Já na tohle nejsem a myslím, že on taky nebyl. Všechno mělo běžet normálně až do konce. Od Regiho nejbližších jsem slyšela, že se mu přitížilo teprve v posledních dnech. Až mi pípla sms „Jirka REGI Schams dnes ve 14:40 zemřel." A následně telefon, zda mu armáda splní poslední přání – vojenský pohřeb. Ano, ministr rozhodl, že bude velký vojenský pohřeb se všemi poctami. Doufám, že se na to Regi bude z nebe koukat a bude spokojen.

Dvě velké postavy naší vojenské historie - Regi a generál Klemeš - letos v říjnu
Foto: Dvě velké postavy naší vojenské historie - Regi a generál Klemeš - letos v říjnu

Ale dost o tom, jak Regi umřel. Dovolte mi dále použít text, který jsem s pomocí Jirky a jeho asistenta Martina dala dohromady pro Areport v říjnu 2013. Je o tom, jak Jirka žil! Jak bojoval – měl totiž jediné přání: zase chodit. Ale i cesta může být cíl - tím, jak po této cestě Regi kráčel, odvedl obrovský kus práce pro všechny, kteří utrpěli či v budoucnu utrpí podobné zranění jako on. Pozvedával morálku nejen našich vojáků a veteránů, ale vlastně všech, kdo znali jeho příběh. Tady je...

Nadpraporčíka v.v. Jiřího Schamse asi netřeba představovat. Od osudného 17. března 2008 přestal být znám jen jako vynikající parťák svým kolegům ze speciálních jednotek v Prostějově a u Vojenské policie a - měřeno pohledem dnešních dnů - se stal téměř ikonou pro všechny, kteří cítí vůči českým vojákům respekt a hlubokou úctu. Nikoli ze soucitu kvůli těžkému zranění, které utrpěl při nasazení v Afghánistánu, ale na základě toho, co mělo teprve přijít. Příběhu o nezdolné vůli, píli a naději. Příběhu, který Jiří Schams, alias Regi, píše od té doby, kdy přežil.

Dva velikáni AČR - Regi a generál Petr Pavel
Foto: Dva velikáni AČR - Regi a generál Petr Pavel

Hlavně žádná očekávání?

Poprvé jsem se s ním setkala až v červnu 2011. Tehdy ho jeho strýc přivezl na Vlkošské dny vojenských tradic. Jirka seděl takřka bez hnutí na invalidním vozíku, tiše proplouval davem. Zamával mi do kamery, ale nic víc. Tehdy ještě byly na lidech, kteří jej míjeli, znát rozpaky. Ve slavnostní uniformě, s řadami stužek na prsou, působil jako zmrzačený veterán, jaké je zdejší publikum zvyklé vídat jen z amerických filmů. Jako by se z myslí přítomných dalo vyčíst: „No jo, co od něj čekat, když má dva šrapnely v hlavě."

Pak přišlo jaro letošního roku (2013) a potkali jsme se znovu. Nevěřila jsem vlastním očím, když Jirka sám přesedl z auta na vozík. Člověk s diagnózou kvadruplegik? Takovou „nálepku" totiž původně dostal, ačkoli se vztahuje na pacienty, kteří po poranění míchy v dolní krční oblasti ztratí částečně či spíše zcela hybnost jak dolních tak horních končetin.

Jenže Jirka neměl poraněnou míchu, nýbrž poranění mozku od střepiny, která při vstupu nejvíce zasáhla takzvaný mozeček – centrum rovnováhy, stability, koordinace a plánování pohybů. Ona střepina (možná navíc nebyla jen jedna) napáchala i další škody, které vzhledem k omezenému poznání lidského mozku nikdo neumí přesně určit. Tím spíše ale bylo chybou Jirku škatulkovat v rámci známých diagnóz a částečně mu tím de facto odepřít zlepšení.

Regi na benefici Spolku VLČÍ MÁKY - březen 2014
Foto: Regi na benefici Spolku VLČÍ MÁKY - březen 2014

Hlavní je, že letos na jaře se Jirka nejen o poznání lépe pohyboval, ale navíc také srozumitelně komunikoval, navíc v dobrém rozmaru dokonce vtipkoval. Jen o pár měsíců později jsem s ním připravovala krátký rozhovor po telefonu - žádný problém.

Vše nejlepší...

Zavolala jsem pak znovu, tentokrát s blahopřáním k narozeninám. „Já narozeniny většinou neslavím. Natož, že bych se po bouřlivé oslavě někde válel na zemi. Alkoholu neholduji," popsal mi Jirka ve stručnosti, jak vlastně přešel dvaadvacáté září. Připustil ale, že mu s gratulací volalo mnoho přátel a třeba i zdravotníci, kteří se o něj starali během rehabilitací.

Neodpustila jsem si pak ještě otázku, co by si Jirka k narozeninám přál dostat za dárek. Co jiného jsem ale mohla čekat za odpověď, než: „Chtěl bych zase chodit." V zápětí dodal, že

více než věcných darů si cení zážitků. A po krátké odmlce pak diplomaticky vůči jednomu z dobrých přátel prohodil: „Ale dostal jsem krabici výborných sušenek."

Šance? Technický vývoj...

Zpět ale k hlavnímu Jirkovu přání – nemohu se zbavit dojmu, že je už vlastně na dosah ruky. Cest k jeho naplnění přitom vede několik. Už před létem se Jirka vypravil do britské Cambridge, aby si vyzkoušel takzvaný exoskelet. Robotickou vnější kostru, kterou Američané nejprve vyvinuli pro ulehčení chůze vojáků nesoucích těžká břemena.

Patent pak uvolnili pro zdravotnický výzkum a hle – stala se z něj pomůcka pro pacienty s poraněním páteře nebo mozku. „Bylo to fajn. Kdybych měl jedním slovem shrnout, co pro mě pohyb v exoskeletu znamenal, tak větší autonomii," vyzdvihl na této zkušenosti Jirka. Díky této nejmodernější pomůcce stál zpříma, pár minut chodil pouze s chodítkem a při denním tréninku by vystačil s berlemi.

Vyzkoušet si chůzi v exoskeletu jel Regi až do Anglie
Foto: Vyzkoušet si chodit v exoskeletu vyrazil Regi až do Anglie

„Trochu se s přístrojem nejprve pral. Zatímco pacienti bez citu v dolních končetinách nechají exoskelet chodit za ně, Jirka mu vnucoval své pohyby. Hlavní přínos není v tom, že by na procházky jednou mohl vyrážet vstoje místo na vozíku, jakkoli by se to Jirkovi líbilo, ale především v tom, že přístroj mu pomáhá obnovit a zafixovat dráhy pohybu chůze, tak jak se správně mají provádět. Tedy přispěl by jako mezistupeň k nácviku chůze, nikoli jako její trvalá náhrada," vysvětluje podrobněji Jirkův asistent a fyzioterapeut v jedné osobě Martin Janoud.

Jedinou překážkou je pořizovací cena tohoto zařízení, které dosud představily jen americká, izraelská a nedávno i japonská firma. To by ale nesmělo platit rčení „zlaté české ručičky", aby se před pár týdny nerozeběhl naplno vlastní vývoj mnohem komplexnějšího a současně široce dostupného zařízení na Českém vysokém učení technickém. Prototyp bude do dvou let.

Zázraky? Dřina a odhodlání...

Jenže to by nebyl Jirka, aby se spokojil s tím, že bude čekat na nějaké elektronické chodítko. A tak v létě vyrazil na tři týdny do klimkovického sanatoria, které je poslední dobou zmiňováno v médiích v souvislosti se „zázraky" v rozchození dětí po mozkové obrně. Takzvaná KLIM Therapy spočívá v oblečení pacienta do stabilizačního oblečku a jeho jištění.

Zavěšen na kladkách a pružinách si Jirka pochvaloval: „Pomocí hřejivých bandáží a masírování mi nejprve uvolnili svaly. Ty celkem pořád mám. Posiloval jsem a potom trénoval rovnováhu. Zvládl jsem se udržet ve vysokého kleku. A ujít i pár kroků o berlích."

Záležet to na Jirkovi, pořídí si tento rehabilitační systém domů. Obecně se to laikům nedoporučuje, ale Jirkův fyzioterapeut Martin to chce zkusit: „Problém všech rehabilitací, jedno zda v zařízeních Kladruby, Slapy, Klimkovice a dalších spočívá v tom, že se nedostatečně opakují. Jirka udělá za pár týdnů obrovské pokroky, ale za dva měsíce doma se vrací takřka zpět na výchozí úroveň."

Regiho sen byl chodit - takhle makal v Klimkovicích a podporoval tady v té době i Hira
Foto: Regiho sen byl chodit - takhle makal v Klimkovicích a podporoval tady v té době i Hira

I proto Jirka v rámci možností trénuje denně, jako by to bylo jeho nové zaměstnání. To se ale léta nedělo: „Upřímně? Jako fyzioterapeut jsem se už v minulosti i s jinými hendikepovanými setkával s přístupem lidí a institucí, že když už je postižený schopen nějak žít a fungovat, tak může být rád a má si s tím vystačit. Dokonce i mnozí lékaři uvažují v kontextu výchozí diagnózy a diví se, když pacient žádá třeba nový chirurgický zákrok, s nímž dosáhne zlepšení," vysvětluje Martin.

A naráží tím i na operaci okohybného svalu, kterou Jirka podstoupil v září. Nerovnoměrné rozložení sil takových svalů stahovalo Jirkovo levé oko dolů, takže aby viděl před sebe, musel zaklánět hlavu. Se zakloněnou hlavou se samozřejmě nemůže soustředit na udržení rovnováhy, a proto byl limitován i v chůzi. Když vše půjde dobře, dočká se Jirka i operace pravého oka. To teď nechává zavřené proto, že v důsledku šilhání vidí dvojitě.

Kromě denních cvičení dojíždí Jirka pravidelně na hipoterapii pod vedením Šárky Smíškové z občanského sdružení ISAR, která se též významně podílí na jeho rehabilitačním plánu. A příležitostně mu pomoc nabízejí i docela cizí lidé, kteří se o jeho příběhu dozvěděli z médií. Jako třeba Petr Havlíček z Uničova, jehož reflexní masáže jsou dobře známé vojákům 601. skss, jakož i olomouckým fotbalistům a hokejistům. „Cítím se uvolněně, je to úplně jiné než masáž," popisuje Jirka tuto terapii.

A tím vším je Jirka inspirací pro další pacienty v podobné situaci, jakkoli právě jeho poranění je specifické. Rok metodou pokus-omyl trvalo jeho současnému fyzioterapeutovi sestavit optimální rehabilitační plán. A vůbec nebylo snadné vybrat k Jirkovi takového odborníka a současně nadšence v jedné osobě, jako je Martin. Přispěl k tomu i jiný fyzioterapeut Jakub Pětioký, který šest let pracoval na specializované klinice v saudsko-arabském Rijádu, který se nyní soustředí na to, aby mezi českými kolegy propagoval tezi: „Když už pacient přežije těžké poranění mozku, má vysoký rehabilitační potenciál."

Regi jako vzor a inspirace...

Sešli jsme se s Jirkou znovu v září na soutěži MedCup, právě týden po jeho narozeninách. Přirozeně si nenechal ujít nultý ročník turnaje, který si kdysi jako bojový medik trénující s pražskou záchrankou sám vysnil. Vybídla jsem jej, ať jde raději po svých, ale on páčil: „Ještě se na berle nemohu stoprocentně spolehnout." Pomyslela jsem si: „Opatrnost je na místě, ale brzy nám to beztak předvedeš."

Jasně, nespěchejme. I tak přítomným včetně mě Jirka opět vyrazil dech. Darem obdržel triko, které si usmyslel ihned obléknout. Na několika přítomných bylo vidět, že mají tendenci „nemohoucímu" pomoci. Udrželi se a nastaly dvě minuty naprostého ticha a úžasu, když si Jirka sundal kšiltovku, brýle, pečlivě srovnal nové tričko, oblékl je, pak zpět čepici a brýle. Precizně, přesně. Prý kvadruplegik? Ještě že se lékaři mýlili.

Hned vedle stál soutěžící, který se s Jirkou osobně setkal poprvé v životě a chvíli před tím mu za celý svůj tým vzdal úctu a vyslovil podporu. Při pohledu na ten malý zázrak mu z dojetí stékaly po tvářích slzy. Kouzlo toho momentu ale nejde dost dobře popsat slovy. A pak mi Jirka vrátil tu výzvu, kterou jsem ho počastovala, když přijel. Spěchala jsem zpět do Prahy a loučila se slovy: „Musím letět." Houkl na mě: „Kde máš koště?" No, jak říkám, je to s ním na nejlepší cestě.

medcup2014_05
Foto: Regi na MedCupu – tuhle soutěž vlastně kdysi vymyslel 

A ještě něco...

Předchozí odstavec by byl možná skvělou tečkou, ale musím doříct, proč je Jirka tak výjimečný, že jsem o něm v úvodu napsala, jak se až stává ikonou. Je to proto, že jeho příběh se opravdu stal známým a tisíce lidí dnes sledují každý pokrok, který Jirka zaznamená. Ať už si o tom přečtou ve speciální rubrice portálu Armyweb nebo sdílejí každou novinku a fotku na facebooku.

A pro mnoho z nich skutečně Jirka představuje vzor – jak vojenský, tak „diagnostický". Na Dnech NATO jsem ve stánku Ministerstva obrany stála hned vedle prezentace Nadačního fondu REGI Base. Kolik jen lidí reagovalo na Jirkovu fotku a znalo jeho příběh – vojáci, policisté, hasiči. Ale také ti, kteří jsou upoutáni na invalidní vozík z rozličných důvodů.

Jirka je příliš skromný na to, aby si tento svůj přenesený vliv připustil. Ale neváhá zapojit se přímo. Když v srpnu rehabilitoval v Klimkovicích, byl zde přítomen ještě jeden voják, desátník Lukáš Hirka, od jehož těžkého zranění uplynul v září právě rok. „Navštěvoval jsem ho skoro každý večer. Snažil jsem se mu svojí přítomností dodat chuť do dalšího cvičení. Lukáš na sobě totiž pořád pracuje a obrovsky se snaží," zmínil Jirka jen tak mimochodem.

Regi v Afghánistánu
Foto: Regi v Afghánistánu

medajlonek_paskova

Komentáře

Altre

08. 01. 2015

Je hezké, že si někdo dal tu práci s tímto článkem a vzpomenul si na jednoho z řad bojovníků, kteří již nejsou mezi námi. Aspoň je vidět, že REGI bojoval hrdě až do konce.

Pro přidání komentáře musíte být přihlášený.

FROGMAN