O nás: Na bezpečnosti nám záležíO nás: Na bezpečnosti nám záleží Podporujeme naše válečné veterányPodporujeme naše válečné veterány Výzva 2015: Drony – dobrý sluha, ale zlý pán!Výzva 2015: Drony – dobrý sluha, ale zlý pán!

Z Kuráže: O podpoře (nejen) veteránů s předsedkyní Spolku VLČÍ MÁKY

 28. 07. 2019      0 komentářů

Nedávno vyšlo 3. číslo smělého projektu "prvního nezávislého měsíčníku pro hasiče, policisty a záchranáře" s názvem Kuráž! a po domluvě s vydavatelem Vám nabídneme některé zajímavé články z předchozích čísel - začínáme rozhovorem s předsedkyní Spolku VLČÍ MÁKY Miroslavou Paškovou...

Jak byste představila činnost, kterou vykonáváte ve Spolku Vlčí máky?

Před pěti lety jsme si dali do vínku dvě poměrně obecné teze. Jednak, že primárně pomáháme novodobým válečným veteránům, ale když jsou kapacity, tak jakémukoli příslušníku ozbrojených sil a bezpečnostních sborů. A potom, že pomáháme komplexně – od sociálního, právního a finančního poradenství, přes psychologickou a duchovní podporu, po vyloženě materiální zabezpečení a financování potřeb těch, kdo se ocitli v nouzi.

Když někdo potřebuje při odchodu do civilu napsat životopis, dáme to s ním dohromady. Když někdo potřebuje střechu nad hlavou a práci, dáme to s ním dohromady také. Když se na nás někdo obrátí s problémem, který jsme ještě neřešili, tak se to naučíme, respektive zkusíme získat do týmu odborníky, kteří tomu rozumí. S tím je spojena naše organizační struktura – nesdružujeme veterány, ale naopak dobrovolníky.

Máky dobrovolníciFoto: Dobrovolníci pomáhající (nejen) veteránům - zde Bára a Vojta

Proč jste se rozhodla zrovna pro veterány? Jste žena. Máte snad v rodině vojáky?

Je fakt, že příbuzní z tatínkovy strany bojovali ve Svobodově armádě a prapradědeček padl v Primorsku v roce 1915, ale podrobnosti neznám. Už jako dítě jsem si raději hrála s kluky na vojáky, než abych vozila panenku v kočárku. Na gymnáziu i na vysoké jsem ale měla zájmy úplně jiné. Až při studiu oboru Veřejná politika nám nabídli zkusit nově zaváděná bezpečnostní studia. Jak slyším, že si můžu něco zkusit, tak neváhám.

No a díky tomu, že jsem souběžně studovala i mediální studia, tak mě na podzim 2010 angažovalo Ministerstvo obrany, abych zpracovala analýzu, jak jiné státy NATO komunikují na sociálních sítích a jak s tím začít u nás. Návrhy se jim líbily, ale nikoho pro tuto činnost neměli. A tak jsem tam za pár týdnů nastoupila na zbrusu novou pozici. Samozřejmě, že když si člověk na Facebooku píše jménem ministerstva nebo armády s vojáky, tak leccos vyslechne. Když můžu někomu pomoc, tak to udělám. Různým charitativním projektům jsem se věnovala už od šestnácti let, vždy právě na téma, se kterým jsem přicházela do styku.   

Jaká byla vaše cesta k Vlčím mákům?

Ještě asi dva roky na ministerstvu jsem pravidelně pomáhala znevýhodněné mládeži, pak ale přišla nabídka letět s týmem VAT za našimi jednotkami do Afghánistánu. Když má člověk možnost poznat, co služba v misi obnáší, s vojáky si povídat o jejich starostech a pocitech přímo tam, sám si zkusí volat domů a říct, že je vše v pořádku, ačkoli právě zažil raketový útok… Tak už k veteránům vždy bude mít hlubší vztah.

Máky Pašková AfgFoto: Miroslava Pašková v Afghánistánu

Navíc jsem tam byla s Pavlem Stehlíkem, budoucí bestseller Do temnoty teprve začínal psát, hodně jsme si povídali, obrovsky mě nadchl. Po návratu jsem se na ministerstvu ptala kolegů, jak bych se mohla angažovat. Doporučili mi Regi Base. S pár vrstevníky jsme vytvořili dobrovolnický tým, ale z vícero důvodů nám tato spolupráce přestala po půl roce vyhovovat, považovali jsme za potřebné podporovat veterány všeobecně, nejen ty se specifickým poraněním. A tak jsme založili Spolek Vlčí máky.

Kdo je vaším typickým klientem?

Každý člověk je osobnost a má jiný příběh, ale pravdou je, že některé jsou si velice podobné. První skupina klientů se potřebuje jen poradit o nějaké dílčí záležitosti, ať už se týká jejich služebních práv, rodinné situace, přechodu do civilu a podobně. Nebývají bezradní, spíše si potřebují trochu popovídat, dodat kuráž, nasměrovat. Takových jsou dva tucty ročně. Druhý typ klientů se už ocitl ve svízelné situaci, která vyžaduje dlouhodobou a intenzivní spolupráci. Většinou ji způsobil úraz, nemoc na těle nebo na duši. Takoví klienti se na nás dosud obrátí asi čtyři ročně.

Jaký je zpravidla postup?

Vždy děláme vstupní analýzu. Je třeba zjistit, co se v životě klienta stalo a na co dalšího to má dopad. A začít to rychle rozmotávat. Když je člověk v pohodě a čelí jedinému problému, tak jej dokáže řešit sám. Ale jakmile se propojí více nepříznivých faktorů, tak nevíte, kde začít, ani na to nemáte sílu. To je důvod, proč sociální systém i mnohé neziskovky pomáhají jaksi bez efektu – řeší jen dílčí záležitost.

veteránFoto: ilustrační z webu www.spolekvlcimaky.cz 

Nedávno se na nás obrátil potenciální klient, kdy náhlá nemoc přivedla rodinu do finančních potíží. Asi doufali, že bychom jim mohli rychle poskytnout dar na splátky hypotéky. Vysvětlovala jsem jim, že si nejprve musíme popovídat a odhalit všechny oblasti, v nichž jim můžeme pomoci, protože bez toho se za tři měsíce ocitnou ve stejné situaci. Nikomu nevyčítám, že v kritických chvílích, kdy se mu hroutí celý dosavadní život, nedokáže postupovat racionálně. Potřebuje průvodce, který má odstup, nadhled a zkušenosti.

V ideálním případě identifikujeme všechny problémy, rozdělíme si je v našem dobrovolnickém týmu podle odborností a řešíme je. Podle potřeby oslovujeme naše externí partnery, příznivce a dárce. Pomáháme pak několik týdnů, měsíců, někdy i let, dokud klient sám neřekne, že už nás nepotřebuje. Respektive, dokud také sám aktivně spolupracuje. Můžeme třeba někomu domluvit pracovní pohovor, můžeme ho tam i doprovodit, ale pokud se pak nedostaví, tak druhé šance nedáváme donekonečna.

Kolika lidem jste už prostřednictvím Vlčích máků aktivně pomohli?

Když už jsem provedla to dělení na typy klientů, tak jsme za těch pět let pomohli asi stovce klientů ve skupině jedna a dvacítce ve skupině dva. Nejvíce, co jsme zvládli, bylo zajištění bydlení a práce třem bývalým vojákům bez domova, a sice vždy během pár dnů od prvního kontaktu. Připravujeme se na čtvrtého. Osobně si ale nejvíce cením happy endů s odstupem. Týkají se hlavně klientů, které ze služby vyřadil úraz. Zatímco v prvních měsících jde o to, aby se uzdravovali a finančně to s rodinami ustáli, skutečnou satisfakci cítím, až když se od nich po roce i déle dozvím, že nalezli novou seberealizaci v civilním zaměstnání.

Ona totiž každá negativní životní událost má dvě etapy. V té první se vše hroutí, je nutná krizová intervence a velmi intenzivní pomoc. Ale ta může snadno přijít vniveč, pokud postižený člověk nebude mít oporu v druhé fázi, kdy už nejde o přežití, ale adaptaci na jiný život, než jaký vedl dvacet let. Nejprve zachraňujete, potom budujete, to první působí dramaticky a vyvolává soucit, takže je ochotno pomáhat i dost lidí z okolí, ale paradoxně až to druhé rozhodne o výsledku, jaký bude celý budoucí život.

Karel SFoto: Karel S. - aktuálně běží sbírka #100karlovi 

Jinak si ale dovolím ještě podotknout, že hodně sázím naopak na pasivní pomoc, lze-li to tak říct. Snažíme se psát osvětové články, přispíváme na tematické facebookové stránky typu Zpověď ženy vojáka AČR, připravujeme sérii edukačních videí a podcastů, rádi bychom podnikli druhé turné po útvarech. Jde především o finanční a právní gramotnost. Například úraz – že se stane, to neovlivníte, ale kdybyste měli správně sjednané úrazové pojištění, tak nebudete závislí na tom, kolik a kdy vyplatí stát, viník, případně se sejde ve sbírce od dárců. S tím souvisí, že by resort obrany měl přehodnotit Fond kulturních a sociálních potřeb, protože nějakým způsobem spořit vojákům peníze na horší časy by bylo lepší investicí, než jim připlácet na dovolenou.

Co jste například musela podstoupit, abyste realizovala pomoc?

Všichni dobrovolníci v našem užším týmu, to jest asi osm lidí, obětujeme večery a mnohé víkendy. Stojí to čas, nervy i nějaké vlastní peníze. Vždyť sami ještě platíme členské příspěvky! Ale od toho jde o charitu a dobrovolnickou práci. Že bych musela u někoho škemrat o milodary, nějak se ponižovat, to určitě ne. Vlastně je to opačně, mám zkušenost, že dobro se člověku vrací, že další lidi inspiruje a spojuje. Publikujeme něčí příběh a najednou píší desítky lidí. Mají mnohdy společné, že sami si sáhli na dno, třeba nemají peníze, ale přesto chtějí aspoň trochu pomoci. V tom všem marasmu, který nás obklopuje, od politiky po mezinárodní dění, je vítězství dobra na této mikroúrovni obrovskou vzpruhou.    

Máte dost dobrovolníků?

Už jsem zmínila, že v užším týmu je nás stabilně kolem osmi. Pak je takový širší tým, asi patnáct lidí, někteří se zapojují, pokud klient potřebuje jejich specializaci. Posily potřebujeme. Nemůžu říct, že by se zájemci nehlásili, ale poslední dobou se častěji stává, že to záhy vzdají. Věnuji se jim, uvedu je do problematiky, oni slíbí, že do měsíce pro spolek něco zpracují, načež ale za šest týdnů přijde e-mail, že na to vlastně nemají čas. Copak já ano? Za dobu planých pohovorů s takovými dobrovolníky bych vyřídila pro klienty spoustu užitečných věcí. Tak moc prosím, kdo to nemyslí vážně, ať se nehlásí.

Máky dobrovolníci 2Foto: Dobrovolníci - "stálý štáb" - Dáša, Dáša, Vojta

Něco jiného samozřejmě je, když dotyčný předem napíše, že nám pomůže vždy jednou ročně na Den válečných veteránů prodávat vlčí máky do klopy, to je OK. Další problém ještě nastává, když někdo chce pomáhat, má na to čas i sebekázeň, ale žádnou odbornost nebo praxi. Takovým dobrovolníkům, často studentům, bychom se v týmu rádi věnovali, ale i tak se do toho musí sami zakousnout. Ze všeho nejvíce bychom teď potřebovali „projektové manažery“, obecně myslím lidi se zkušeností s vedením nebo podnikáním, kteří dokáží svěřenou oblast nebo starost o klienta zorganizovat, rozdělit úkoly třeba mezi ty studenty, zkrátka zpracovat samostatně.

Co vás limituje ve své snaze pomáhat veteránům v nouzi? Jak získáváte prostředky na potřebnou podporu?

O dobrovolnících jako jistém limitu jsem teď mluvila. Speciálně nás trápí programátoři, jeden nám totálně zazdil dávno připravený program Army Job, obecně máme potíže už asi se čtvrtým, kdyby se našel dobrovolník programátor, snesu mu modré z nebe!

Pokud ale čekáte, že začnu mluvit o financích, tak ty ve skutečnosti nejsou takový problém. Spolek má na jedné straně pravidelné provozní výdaje a pak to hlavní – výdaje na pomoc klientům. Když děláme nějaký program, najdeme obvykle partnera, který jej v řádu tisícovek zadotuje. A velice nám pomohlo, když se před rokem zapojilo pár pravidelných dárců – dobrých lidí, kteří si nastaví pravidelný příkaz v bance, třeba i na pár stovek měsíčně. Díky tomu můžeme plánovat, potažmo tvořit rezervy.

Když je pak třeba pomoci klientovi, kterému nevadí medializace příběhu, získáváme finance cíleně pro něj. Ani pak nemusí jít přes náš účet, protože většině pomáhajících vyhovuje, když je spojíme přímo s klientem, samozřejmě pokud i ten souhlasí. Zvláště když jde o materiální pomoc, třeba oblečení a vybavení domácnosti, je dohoda napřímo rychlejší a efektivnější.

Ale je fakt, že ne vždy je takový model vhodný. Řeknu narovinu, že pokud jde o stále sloužícího vojáka, zaznamenali jsme případ, kdy mu velitelé spolupráci se spolkem vyčetli a kolegové záviděli. A jsou i jiné specifické případy, kdy se nehodí veřejně aktivizovat dárce. Takže jsme rádi, když nám někdo pošle sponzorský dar s obecným určením. A také nám přináší peníze charitativní prodej. Na webu máme eshop, ale prodáváme máky a další tematické zboží i na řadě military akcí.

Máky eshop

Foto: Printscreen z www.spolekvlcimaky.cz/eshop - Máky jsou zde i jako patche a samolepky a v mnoha dalších podobách

Po letech jsme obnovili a rozvinuli program Charitativní aukce. Před pěti lety jsme se ve spolupráci s Armyburzou snažili co nejlépe a nejrychleji vydražit výstroj po tragicky zesnulém vojákovi, teď chceme získávat nepotřebnou výstroj od dárců a prodávat ji – říkáme tomu Daruj výstroj, pomoz kolegovi. Zrovna jsme všechny potřebné informace umístili na www.darujvystroj.cz. Nejlepší kousky zkusíme dražit, jinak prodávat na akcích a trvale v našem informačním centru a charitativním obchůdku v Železné Rudě.

Proč zrovna v Železné Rudě?

Už sedm let máme dobrovolníka, dnes už dva, v tomto krásném rekreačním resortu. Všechny tři bývalé vojáky bezdomovce jsme restartovali právě zde. Umíme jim zde totiž najít levné bydlení a práci, pokud umí trochu německy, pak i v Bavorsku. Tam se navíc zaměstnavatelé dívají na bývalé vojáky jinak. Češi si myslí, že umí jen střílet, ale Němci řeknou: „Tak to je skvělé, to jste zvyklý na sobě pracovat, fungovat v týmu, zvládat stres, bereme vás.“ A dále, hodně nám pomáhá město Železná Ruda. Sídlo spolku je v Praze, ale to většiny neziskovek, takže když se půjdete zeptat na levný nájem kanceláře a dotace od města, budete tisící v pořadí. V tak malém městě jako Ruda se lidé znají, jako horalové jsou i vstřícnější, zvyklí si pomáhat. Moc by se nám tam ale hodili další dobrovolníci, třeba i z Klatov a Nýrska.

Máky - ŽR slavnostiFoto: Stavit se za Máky můžete nejblíže první pátek a soobotu v srpnu v Ž. Rudě

Co jsou projekty Army Friendly a Army Help?

Army Friendly je program sdružující firmy, které poskytují veteránům, obvykle ale rovnou všem příslušníkům složek IZS slevy na své produkty a služby. Přehled je na www.armyfriendly.cz. Nejde ani tak o výši té slevy, jakkoli některé jsou velice atraktivní, jako ochotu zapojených partnerů veřejně deklarovat, že si těchto lidí váží. Mimochodem, pod odkazem na Železnou Rudu se skrývá takových partnerů asi deset – ubytování, restaurace, půjčovna sportovních potřeb. Slevy platí i pro rodinné příslušníky a jsou kolem 20 %, tak všechny zveme na dovolenou právě sem. Fandové vojenství tu navíc najdou zpřístupněné poválečné opevnění. Jinak ale přes Army Friendly pořídíte i o pětinu levnější outdoorový mobil, zapojeny jsou různé armyshopy a další.

Army Help je program, v němž pomáháme těm, kdo se ocitnou v nouzi. Podle jejich potřeb. Jeho součástí je zmíněný restart. Zrovna pracujeme na rozšíření informační části programu, takové to „co dělat, když…“. Stejně tak připravujeme ještě program Army Finance, jak jsem mluvila o té finanční gramotnosti. Vlastně máme od vzniku spolku naplánováno několik takových větví, v nichž je třeba působit, spouštíme je tak, jak nám s tím další nadšenci pomohou.   

Povíte nám něco na závěr?

Směrem k potenciálním klientům bych chtěla říct, že vůbec nevadí, pokud se na nás obrátí se zdánlivou prkotinou. Vlastně budeme radši, protože z malých ohýnků se stávají velké požáry, které je opravdu náročné hasit. Prostě napište a uvidíme. Případní dárci a dobrovolníci asi z rozhovoru vyčetli, co potřebujeme. Takže úplně nakonec bych si dovolila apelovat ještě na kolegy těch, kdo slouží, případně už odešli do civilu, aby nebyli lhostejní, zajímali se o to, jak se parťákům daří. V mnoha případech nás na klienty navedli právě jejich spolubojovníci a vytvořili jsme takové „týmy opory“. Je to strašně důležité, protože člověk, z jeho pohledu v bezvýchodné situaci, se obvykle bojí sám ozvat, respektive nevěří, že mu lze pomoci. Ale vždycky se o to můžeme přinejmenším pokusit.

Rozhovor zpracoval Jan Borůvka, šéfredaktor časopisu Kuráž! 

Pozn. Časopis Kuráž! začal vydávat bývalý hasič, předseda Klubu 112 (dětské tábory pro děti příslušníků IZS, nadační fond) Jan Borůvka (více jsme psali zde). Časopis vychází zatím jen v papírové podobě, ale na podzim plánuje vlastní elektronický archiv, předplatné je mmožné objednat na https://www.ekuraz.cz/, volně na stáncích k dostání není. Díky cílení na složky IZS a předplatitelskému systému obsahuje na 48 stranách témata "k věci" a naopak minimum reklamy. Zisk z prodeje navíc pomůže charitativním projektům zaměřeným právě na příslušníky bezpečnostních sborů, potažmo ozbrojených sil a zdravotní záchranáře.  

 autor: Časopis Kuráž

Spolek VLČÍ MÁKY časopis Kuráž Miroslava Pašková rozhovor

Komentáře

Článek nemá žádný komentář. Buďte první!

Pro přidání komentáře musíte být přihlášený.

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Více informací