O nás: Na bezpečnosti nám záležíO nás: Na bezpečnosti nám záleží Podporujeme naše válečné veterányPodporujeme naše válečné veterány Výzva 2015: Drony – dobrý sluha, ale zlý pán!Výzva 2015: Drony – dobrý sluha, ale zlý pán!

Česko-americké vztahy: jak dál? (díl 1) Od Masaryka k Havlovi: Sen o Americe ve středu Evropy

 18. 02. 2015      0 komentářů

V aktualizované Bezpečnostní strategii ČR 2015 se několikrát zdůrazňuje naše transatlantická vazba. Mnohým uším to asi nijak nelahodí, ale Amerika je náš dost možná nejdůležitější spojenec, s nímž jsme vlastně historicky měli vždy pěkné vztahy. Pravda, občas to zaskřípalo (Kosovo). Neuškodí si ty milníky připomenout, proto každou středu nabízíme výběr z policy paperu, který nám laskavě poskytlo Centrum transatlantických vztahů. Celkem šest čtivých kapitol čtenáři nejen osvěží paměť, ale umožní mu také hledět do budoucna s realistickým očekáváním...

Dne 4. července 1928 byla před pražským hlavním nádražím vztyčena socha Woodrow Wilsona. Nešlo jen o hold jeho zahraniční politice a podpoře práva Čechů a Slováků na sebeurčení. Slavnost také odkazovala na významnou jeffersonskou inspiraci u kolébky Československé republiky v roce 1918. Tomáš Garrigue Masaryk, zakladatel nové, nezávislé republiky, k tomu poznamenal: „Věnoval jsem hodně času přemýšlení o tom, jak se bude Československo podobat Americe v tom, že nemáme žádnou vlastní dynastii, ani že nemáme náklonnost k dynastiím cizím."1

evropa_00
Foto: Do porevolučních vřelých vztahů patří i usídlení Svobodné Evropy v Praze (zdroj VOANEWS.COM)

V listopadu 1990 – u příležitosti vůbec první návštěvy amerického prezidenta v Praze – odhalil George H. W. Bush pamětní desku, která symbolicky připomínala Wilsonova slova: „Svět se musí stát bezpečným pro demokracii." Mluvil o Evropě nerozdělené a svobodné a připomněl, jakou daň jsme zaplatili za americký izolacionismus po 1. světové válce. Ronald D. Asmus a Alexandr Vondra vystihli převažující názor: „Z perspektivy zemí střední Evropy to byl právě americký odchod z evropské politiky po roce 1920, který připravil půdu pro nástup Hitlera a Stalina a následnou destrukci jejich nezávislosti."2

Zánik Československa byl nepochybně umožněn absencí USA v Evropě. A naopak návrat Američanů na evropská bojiště sehrál nezbytnou roli při osvobození západní Evropy od nacistické nadvlády. Armáda gen. Pattona směla osvobodit jen část západních Čech, a tak demarkační linie mezi americkými a sovětskými vojsky z roku 1945 začlenila Československo do sféry sovětského vlivu a předurčila jeho geopolitické postavení na další čtyři dekády. Hořkým vyústěním Jalty bylo Stalinem vynucené odmítnutí Marshallova plánu československou vládou v roce 1947 a komunistický převrat v únoru 1948.

Poválečnou americkou zahraniční politiku v Evropě formovala reálpolika: na jedné straně závazek k obraně Západu, na druhé straně uznání sovětské sféry vlivu na Východě. Maďarsko sklidilo její hořké plody v roce 1956, Československo pak v roce 1968. Zároveň ale americké angažmá v NATO významně přispělo k vítězství Západu ve studené válce.

Demokratické revoluce po pádu železné opony v roce 1989 vedly k celkové přeměně zemí střední Evropy v liberální demokracie založené na vládě práva a tržní ekonomice. Solidarita i spojenectví demokratických zemí při obraně společných hodnot měly poskytnout potřebný institucionální rámec pro zpřetrhání pout s totalitní minulostí a pro budoucí „návrat do Evropy". Nové politické elity střední Evropy byly hluboce přesvědčeny, že nový pořádek v regionu má být založen na transatlantickém svazku s USA, které v Evropě nikdy neměly – na rozdíl od ostatních mocností – hegemonní ambice.

Pokračující americká přítomnost v Evropě se stala životním českým národním zájmem. Prezident Václav Havel, první státník z bývalého sovětského bloku, který navštívil sídlo NATO, proto neúnavně obhajoval přetrvávající význam Aliance i po konci studené války. „Až nyní má Aliance příležitost stát se skutečně tím, čím podle Washingtonské dohody být měla – otevřenou aliancí všech demokratických zemí euroatlantického regionu, která chrání jejich území a jejich sdílené hodnoty."3

havel_00
Foto: USA Havla milovaly a kývly na rozšíření NATO (zdroj HNONLINE.SK)

Romantická devadesátá léta: Hodnoty nade vše, nic není nemožné

Philip Roth kdysi řekl, že rozdíl mezi Východem a Západem byl v tom, že na Východě nic nebylo možné, ale na všem záleželo; na Západě bylo možné všechno, ale na ničem nezáleželo. Po roce 1989 tvůrci české i americké politiky jednali přesně opačně: jako by záleželo na všem a úplně všechno bylo možné.

Americká odpověď na euforii roku 1990 byla rychlá a kladná. Nejprve se zaměřila na ekonomiku. V roce 1990 USA podpořily vstup Československa do MMF a Světové banky a v roce 1991 mu udělily doložku nejvyšších výhod ve vzájemném obchodě, uzavřely s ním bilaterální Smlouvu o ochraně investic a založily Československo-americký podnikatelský fond. Češi naopak v devadesátých letech vzhlíželi k americkým investicím ve strategických sektorech, jako jsou telekomunikace (Bell), energetika (Westinghouse, Conoco) nebo obranný průmysl (Boeing).

Za druhé se Clintonova administrativa, s podporou Kongresu ovládaného po roce 1994 republikány, ujala vedení v procesu rozšiřování NATO. Česká republika se stala – společně s Polskem a Maďarskem – jeho členem v roce 1999. Později – během Pražského summitu NATO v roce 2002 – bylo členství nabídnuto i dalším státům střední a východní Evropy (SVE) včetně Slovenska.

Americký leadership při utváření evropské architektury po konci studené války otevřel prostor také k rychlému a jednorázovému rozšíření EU v roce 2004. Výsledkem bylo, že ČR získala nejlepší bezpečnostní záruky ve své moderní historii a ocitla se v relativně bezpečném prostředí,

Česko-americké vztahy: jak dál?

ČR je obklopena státy, které sdílejí stejné hodnoty i zájmy. ČR ovšem nestála jen stranou jako ryzí konzument své bezpečnosti. Československý prapor protichemické obrany se už roku 1991 zúčastnil operace Pouštní bouře při osvobození Kuvajtu. AČR přispěla do každé mírové operace na Balkáně. V roce 1999 – pouhé dva týdny pro přijetí ČR do NATO – byl český závazek otestován ve vypjaté domácí diskusi o schválení leteckých útoků proti Bělehradu a o vyslání českých vojáků do Kosova.

belehrad_00
Foto: Bombardování Bělehradu - první zkouška naší loajality v NATO (zdroj ORTHODOXIA.CZ)

ČR se zachovala jako spolehlivý spojenec i po teroristických útocích v USA 11. září, když se bez výhrad zapojila do operace v Afghánistánu. Američany vedená invaze do Iráku přinesla rozdělení Evropy. ČR – společně s Dánskem, Maďarskem, Velkou Británií, Itálií, Polskem, Portugalskem a Španělskem – stála po boku USA a prezident Havel podepsal „Dopis osmi"4, který požadoval evropskou jednotu v RB OSN týkající se uplatnění její rezoluce č. 1441.

A za třetí – české a americké vládní i nevládní instituce se už více než dvě dekády angažují po celém světě v ochraně lidských práv a podpoře svobodných a demokratických společenských poměrů. Přemístění Rádia svobodná Evropa (RFE/RL) z Mnichova do Prahy bylo víc než jen symbolem. Již po roce 1990 byla zahájena spolupráce mezi Endowment for Democracy, National Democratic Institute a International Republican Institute) a jejich českými partnery na Balkáně, ve východní Evropě, na Blízkém východě, ale i v Barmě, na Kubě a ve Venezuele.

Díky síti Open Society Fund se realizovaly významné projekty a v ČR vyrostlo mnoho respektovaných institucí, jakými jsou např. Člověk v tísni, Transition Online, Nadace Fórum 2000, Prague Security Studies Institute, Central and Eastern European Legal Iniciative (CEELI), Aspen Institute Prague nebo CEVRO Institut. Praha už léta hostí největší světový festival dokumentárních filmů o lidských právech (Jeden svět) a nedávno se etablovala jako důležité místo, kde se společně setkávají představitelé z Evropy, Ameriky a Blízkého východu, včetně Izraelců i lidí ze zemí, které existenci Izraele jinak neuznávají.

Souhrnně řečeno – léta 1990 až 2009 byla jakýmsi „zlatým věkem" česko-amerických vztahů. Začalo to slavným projevem prezidenta Havla před společným zasedáním obou komor amerického Kongresu v únoru 1990 a dál pokračovalo tím, že každoročně byli čeští vládní představitelé vítáni v Bílém domě jako přátelé i spojenci. Všichni čtyři poslední američtí prezidenti navštívili Prahu.

Obě strany se hlásily ke stejným hodnotám: Američané přijali Václava Havla jako sekulárního světce a Češi Ameriku jako symbol svobody. Podobný entusiasmus a pocit kulturní blízkosti měl navrch i při kontaktech mezi lidmi. V devadesátých letech přivábil do Prahy desetitisíce mladých Američanů, na druhou stranu inspiroval ke studiu v USA mnoho mladých Čechů. Roku 2008 pak konečně americká vláda zařadila ČR do programu Visa Waiver, což dovolilo českým občanům cestovat do USA, aniž by museli obdržet vízum.

Zdroje:

1 „Masaryk and America: Testimony of a Relationship" by George J. Kovtun. Library of Congress, 1988.

2 Asmus, Ronald, D. and Vondra, Alexandr: „The Origins of the Atlanticism in Central and Eastern Europe", Cambridge Review of International Affairs, Volume 18, Number 2, July 2005.

3 „NATO: The Safeguard of Stability and Peace In the Euro-Atlantic Region", V. Havel's Speech at NATO Workshop On Political-Military Decision Making, Warsaw, Poland 19–23 June 1996.

Policy paper je podpořen z prostředků Ministerstva zahraničních věcí ČR v rámci projektů veřejné diplomacie v oblasti informovanosti o NATO a bezpečnostní politice ČR. Pro potřeby portálu Státní ozbrojené a bezpečnostní složky jsme se souhlasem CEVRO Institutu text rozdělili a doplnily o redakční komentáře.

autor_cr_usa

 autor: Redakce

Komentáře

Článek nemá žádný komentář. Buďte první!

Pro přidání komentáře musíte být přihlášený.

FROGMAN