O nás: Na bezpečnosti nám záležíO nás: Na bezpečnosti nám záleží Podporujeme naše válečné veterányPodporujeme naše válečné veterány Výzva 2015: Drony – dobrý sluha, ale zlý pán!Výzva 2015: Drony – dobrý sluha, ale zlý pán!

Reportáž: Memoriál československých parašutistů 2019 jako realistická simulace.

 13. 11. 2019      0 komentářů

Již čtvrtým rokem se účastníme Memoriálu čs. parašutistů, pořádaného chrudimskými výsadkáři, každý ročník byl o něco lepší, ale letos to bylo vážně bombastické. Pochod je věnován památce československých výsadkářů, jenž byly vysazováni nad protektorátem, tudíž se nese v tomto duchu.

Je pošmourné ráno a přijíždíme na Chrudimské letiště, jdeme na slavnostní nástup. Tento rok je zde téměř 600 účastníků, během nástupu se dozvídáme vše potřebné, bylo nám sděleno, že letos to bude zcela jiné a že bude cílem organizátorů nám ještě více prohloubit zážitek a dát alespoň trochu pocítit to, co tenkrát pociťovali ti, jenž seskakovali nad okupovanou vlastí. Po nástupu moc času není, vyrážíme brzy.

Naše paraskupina, do níž patří naše družstvo, se má shromáždit již v 9.45. Dostáváme občanskou legitimaci příslušníka protektorátu a také povolení k cestování. Stojíme před hangárem a čekáme, najednou se otevřou dveře a na povely instruktorů výsadkové přípravy se řadíme u padákového trenažeru, jeden z každého družstva si stoupá na stoličku a druhý mu pomáhá se zapnout do padákového postroje, a na povel instruktora předvádí jednotlivé činnosti, poté se máme v družstvu vyměnit, to ale nestíháme. Přišel rozkaz ukončit přípravu, sebrat materiál, a poklusem nástup do mašiny. Uvnitř se tísníme na lavicích, následuje kontrola, zda jsme všichni. Palubní personál postupně volá jednotlivé skupiny. Do dveří, vpřed. Vyskakuji. Do dveří, vpřed. Za mnou vyskakuje kolegyně Míša. Již jsme vysazeni. Procházíme hangárem, kde nás zastavuje člen odboje, ptá se, jestli jsme po seskoku v pořádku, s padáky si nelámeme hlavu, že se o ně postará, ať pokračujeme v plnění úkolu.

Naším prvním úkolem je dostat se k rozhledně Bára, u níž v novinovém stánku máme hledat pana Morávka, ohledně nějaké paní Novákové. Přicházíme na místo, zde ovšem hlídkují dva němečtí vojáci. Padělané doklady máme sice u sebe, snad jim budou při případné kontrole stačit. V novinovém stánku se nenápadně hlásíme a po krátké domluvě obdržíme noviny, a v nich ukryté instrukce, stále na nás však koukají ti dva Němci, naštěstí se vše dobře dopadlo.  Musíme se teď dostat na hráz vodní nádrže Křižanovice II., najít tam pana Vodičku, který je správcem oné nádrže, a zeptat se ho, zda by neměl nějaké ryby ke koupi, to jest smluvené heslo. Po kratším pochodu jej nalézáme. Sděluje nám, že bohužel žádné ryby už nemá, ale ať to zkusíme v obci Žumberk, poblíž kašny.

ch70-hlídka

Jsme v Žumberku, máme problém, na návsi stojí početná německá hlídka, zastavuje nás a kontroluje papíry, naštěstí se jen ptají na jméno a příjmení a kontrolují je dle našich dokladů, tentokrát jsme proklouzli, ovšem, náš kontakt zde asi nebude, tak se vydáváme na místní hrádek, kde jej nalézáme.

Hlásíme se na kontrolním bodě, máme nové instrukce. Musíme okamžitě varovat lidi v obci Ležáky, kde má proběhnout razie. Tak nezbývá než se neprodleně vydat na cestu. Přicházíme na místo, kde kdysi tato obec stála, dostáváme od výsadkářů svíčky, jež klademe k pomníku, který zde stojí jako památka na zavražděné obyvatele této vyhlazené obce (tato obec byla vyhlazena jako trest za to, že někteří z obyvatel pomáhali právě našim parašutistům). Po minutě ticha a krátkém odpočinku máme instrukce pokračovat na Medkovy kopce. Snad cestou nenarazíme opět na německou hlídku.

ch70-ležáky

Na Medkovy kopce se dostáváme ještě za světla, celkem se ochladilo, ale naštěstí již nemrholí, místy fouká nepříjemný vítr. Hlásíme se ke kontrole, zde jsme skoro v půlce cesty, zde je možnost horkého čaje, banánu a proteinové tyčinky, dáváme si krátkou pauzu, vychutnáváme horký čaj. Využívám příležitosti a měním ponožky.

ch70-kontrola

Není času nazbyt, musíme vyrazit dál, náš další kontakt po cestě je zvonice u hřbitova v obci Svratka, zde bychom měli najít hrobníka Hlínu, prý je němý, ale odhodlání v boji proti okupantům mu rozhodně nechybí, jako znamení máme ukázat zvednutý palec, snad nám po té poradí, jak dál. Zanedlouho padá tma, v lese už není vidět na krok, každou chvilku hledáme nějakou značku, kudy máme jít, a každou chvilku někde scházíme z cesty, naštěstí nikde zas tolika nebloudíme, jen občas jdeme jinou trasou, než jsme původně chtěli. Po usilovném pochodu si dáváme chvilku pauzu v jedené vesničce, něco málo pojíme ze zásob, o které se spolu dělíme. Jdeme dál, máme před sebou ještě pořádný kus cesty, máme štěstí – již dlouho jsem nenarazili na německé hlídky, doufáme, že to tak vydrží i nadále.

Kilometry se vlečou, únava je znát, zima, chvílemi nepříjemný vítr. Konečně přicházíme ke Svratce, u hřbitova se potlouká podivný chlapík s lopatou v ruce, snad by to mohl být on, ale co když je to past? Musíme to zkusit, jdeme k němu, ukazujeme mu palec, dívá se na nás, začíná divně nesrozumitelně huhňat, nejspíš je to on, naznačuje nám, ať jdeme s ním, vede nás mimo cestu, ukazuje nám v křoví zbytky padáku a vojenské bedny s materiálem, snad najdeme něco, co se nám hodí, bohužel, bedny jsou již vyrabovány předchozími paraskupinami, moc nezbylo. To hlavní ale ano, máme další instrukce.

ch70-bedny

Nyní se musíme dostat na místo působení odbojové skupiny „Devět skal“ a prokázat se na výzvu tamních odbojářů heslem „zimě zdar“, prý nám poradí, kudy se bezpečně vydat dál. Náměstíčko této obce je prázdné, nikde žádné hlídky ani nic podezřelého, riskneme to a jdeme do tamního hostince, ten je plný lidí, dáváme si horký čaj a hned vzápětí další, zde je také velmi mnoho dalších paraskupin, které hledají útočiště před nepříjemnou zimou. Po chvilce opět jdeme dál, les je plný mokrých a kluzkých kořenů, o které klopýtáme, cesta se táhne mírně do kopce, naštěstí žádný krkolomný stoupák. Úspěšně se shledáváme s místními odbojáři, nepohrdnu šálkem horkého čaje, který nabízejí, dáváme krátkou pauzu a plánujeme další postup. Nyní se musíme dostat k rybníku Medlov.

Vydáváme se na cestu, ještě máme před sebou kus, kilometry se ovšem hodně vlečou, ale ještě to není tak zlé, sic máme již nohy otlačené a jsme unavení, jdeme stále dál. V lese kousek před vesnicí si dáváme na lavičce pod přístřeškem pauzu, něco pojíme, vyměňuji si termotriko, sic je z batohu studené, je alespoň suché. Procházíme onou vesnicí a stoupáme po asfaltové cestě přes kopec, za kterým je rybník Medlov, jsem těsně pod vrcholem, ale narážíme na německé stanoviště, obestupují nás vojáci, požadují dokumenty, ptají se na jména, ptají se, kam jdeme a proč… Odpovídáme, že do Nového Města na Moravě, za prací. Naštěstí je to uspokojilo, vracejí nám doklady a my můžeme pokračovat, opět jsme vyvázli o chlup. U rybníka plápolá oheň, hlásíme se na kontrolním stanovišti, zde nám výsadkáři nabízejí možnost si odpočinout a opéct buřta, nebo rovnou pokračovat. Na jídlo nemáme teď chuť.

Musíme se dostat nejprve do Studnice, kde hrozí zatýkání, musíme se tam dostat a varovat odbojáře, abychom nepřišli pozdě. Rovněž máme informace, že v okolí Nového Města působí další odbojová skupina, říká se jí Velká trojka, podle jejích představitelů - Jana, Jakuba, Josefa. Pokud se nám podaří někoho z této skupiny najít, musíme se prokázat heslem „konečně jsme doma, vlak měl zpoždění“ a na velitelském stanovišti Velké trojky pak předat heslo „skopec klepe na dveře“, aby byli varováni i odbojáři z Nového Města před zatýkáním a mohli se ukrýt jinde.

Pospícháme k cíli, ovšem za nedlouho nás zastavuje kdosi, po chvilce dorozumívání zjišťujeme, že je to jeden z odbojářů a varuje nás, že ve Studnici už jsou Němci a zatýkají, ať tam nechodíme, ať jdeme jinudy do Nového Města, nejlépe po zelené. Co se dá dělat, musíme jít tedy rovnou. Jdeme podmáčeným lesem, dostáváme se na paseku, je podmáčená a bahnitá mnohem více jak les, nejsme si jisti, nesešli jsme z cesty a neuvázli někde v bažině? Zkoušíme to dál, konečně se nám podařilo dostat se na suchou zem, ovšem stále hledáme cestu, naštěstí nacházíme značku, jdeme. K cíli to máme ještě 6 zatraceně dlouhých kilometrů. Cesta nás vede chvilku mezi loukami, pak údolím, lesem, v němž na chvilku usedáme na pařezy a vydechujeme. Po chvilce opět pokračujeme dál, jsme již celí znavení, po chvilce chůze narážíme konečně na člověka z oné skupiny, hlásíme se mu, že už jsme doma, vlak měl zpoždění, načež nás posílá do velitelského stanu, kde hlásíme, že skopec klepe na dveře. Tím jsme splnili náš úkol.

ch70-diplom

Teď už jen dojít do tepla a bezpečí kulturního domu, to už je jen kousek, tam se hlásíme, dostáváme ocenění za splnění úkolu, sundáváme ze sebe věci. Zde nás čeká občerstvení v podobě kuřecího plátku s fazolovými lusky, chlebem a šopským salátem, nechyběla káva nebo čaj, s chutí to vše spořádáme. Prohlížíme si a kocháme se ze zasloužené odměny. Po chvilce odcházíme před budovu, kde čeká přistavený autobus, který nás dopraví zpět do Chrudimi na letiště. Tím pro nás letošní Memoriál československých Parašutistů definitivně končí.

Musím říct, že letošní rok byl fakt pecka, po všech stránkách, protektorátní doklady, výsadková příprava, německé hlídky, to vše dohromady, prostě super. Jen na začátku, před a po nástupu, byla hrozná tlačenice na check-inu, jinak vše bylo bez problému a klapalo, jak mělo. Dali jsme si pořádně do těla, a hlavně také připomněli si památku a hrdinství těch, kteří za nás a naši vlast riskovali své životy.

Těšíme se, že příští rok to bude při nejmenším stejně tak super, jako letos. Takže příští rok v Chrudimi opět na viděnou.


Za Spolek VLČÍ MÁKY napsal Vojta "Houba" Slavík, vedoucí pochodového "repre" týmu. Foto - autor.

memoriál československých parašutistů chrudimská 70 spolek vlčí máky

Komentáře

Článek nemá žádný komentář. Buďte první!

Pro přidání komentáře musíte být přihlášený.

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Více informací