O nás: Na bezpečnosti nám záležíO nás: Na bezpečnosti nám záleží Podporujeme naše válečné veterányPodporujeme naše válečné veterány Výzva 2015: Drony – dobrý sluha, ale zlý pán!Výzva 2015: Drony – dobrý sluha, ale zlý pán!

Česko-americké vztahy: jak dál? (díl 5) Síla začíná doma: O potřebě robustní bezpečnostní a obranné politiky

 01. 04. 2015      0 komentářů

V aktualizované Bezpečnostní strategii ČR 2015 se několikrát zdůrazňuje naše transatlantická vazba. Mnohým uším to asi nijak nelahodí, ale Amerika je náš dost možná nejdůležitější spojenec, s nímž jsme vlastně historicky měli vždy pěkné vztahy. Pravda, občas to zaskřípalo (Kosovo). Neuškodí si ty milníky připomenout, proto každou středu nabízíme výběr z policy paperu, který nám laskavě poskytlo Centrum transatlantických vztahů. Celkem šest čtivých kapitol čtenáři nejen osvěží paměť, ale umožní mu také hledět do budoucna s realistickým očekáváním...

Posledních 25 let menší státy SVE nepotřebovaly vojska. Když na to přijde, vlastně ani nepotřebovaly bezpečnostní politiku – alespoň ne v té míře, jak ji historicky potřebovaly malé státy, tedy jako nástroj ochrany státu proti nátlaku, invazi nebo zničení ze strany silnějších hráčů. To ovšem neznamená, že by takovou politiku vůbec neměly, jen nebyla nezbytně nutná pro přežití státu. Státy SVE potřebovaly aktivní bezpečnostní politiku, která je měla dovést ke vstupu nejdříve do NATO a poté do EU.

Pak mnohé státy zjistily, že jejich malé armády mohou pomoci USA v Iráku a Afghánistánu – mj. jako součást širšího transatlantického „obchodu", podle něhož USA budou dál spoluručit za bezpečnost Evropy výměnou za evropskou ochotu pomáhat USA ve válce proti terorismu a při udržování stability ve světě.

Státy SVE nepotřebovaly bezpečnostní politiku, protože to nevyžadovalo jejich prostředí. Rusko bylo vojensky slabé, USA poskytovaly základní zabezpečení proti jakémukoliv ohrožení, které by se mohlo vyskytnout, a EU se zdála připravena nabídnout politiku „zajišťovací" ekonomické jistoty. Stručně řečeno, většině zemí SVE se „vyplatilo" svoji bezpečnost posledních 25 let zanedbávat. Nebyla zde žádná interní nebo externí síla, která by donutila státy za takové chování „platit".

Státy SVE nečelily žádným sankcím, naopak byly hojně odměňovány (zisk politických hlasů, příjmy z jiných priorit, malý negativní zájem z Ruska, atd.). Toto idylické prostředí se ovšem zásadně změnilo. Během posledních pěti let zaměřila EU veškerou svou energii na řešení pokračující hluboké institucionální, finanční a rozpočtové krize. USA viditelně přehodnotily své zaměření z atlantické Evropy a z Blízkého východu na pacifickou Asii („Asia pivot").

Politika „resetu" ve vztahu k udržení rovnováhy mocností na kontinentě ve vztahu k Rusku nepřinesla výsledky, jaké USA očekávaly. Ruská anexe Krymu a pokračující podpora separatistům na východní Ukrajině znamená, že mír v Evropě už nemůže být považován za samozřejmost. Tyto události zpochybňují všechny tři pilíře – nehybnost Ruska, ochranu ze strany USA a pojistku ze strany EU, na nichž je založen mírový pořádek po studené válce.

První a nejdůležitější fakt je, že krize ukázala realitu vzkříšení Ruska coby vojensky aktivní revizionistické síly. Invaze na Krymu přímo zpochybnila právní a územní základy evropského bezpečnostního pořádku po roce 1989. Krize také ukázala, že Rusko je schopno větší vojensko-strategické adaptace, než se běžně předpokládalo. Použití malých jednotek pro dosažení omezených politických cílů za účelem územního zisku ukazuje na znovuzavedení technik tzv. „omezené války" (Jakub Grygiel a A. Wess Mitchell, „The Return of Limited War: The Case for a Preclusive Strategy in NATO," The National Interest, Sept./October 2014).

vztahy_V_00
Foto: Zelení mužíci na Ukrajině - nová taktika Ruska - nová hrozba (zdroj PROJEKTN.SK)

Za druhé, rusko-ukrajinská válka odhalila značné trhliny mezi tím, jaké mají USA, a tedy i NATO, schopnosti, a tím, jaký druh obrany je v světě po studené válce potřeba. Pochybnosti zemí SVE o tom, zda je Amerika dlouhodobě ochotna hrát svoji bezpečnostní roli v Evropě, nejsou ničím novým. Nová je ovšem otázka, zda by byly USA schopny účinně čelit novým formám ruské vojenské aktivity v regionu i v případě, že by tak učinit chtěly.

Navíc, protože tradiční strategie NATO obrany do hloubky (která ponechává příhraniční území bez obrany, dokud nezačne krize) nebude proti omezené válce fungovat, bude Aliance potřebovat prekluzívní obranu, kdy je schopna se bránit na svém vlastním území s dostatečným počtem místních jednotek tak, aby mohla zvítězit v úvodní fázi konfliktu. To bude vyžadovat od států SVE, aby byly schopné vést účinnou obranu svého vlastního regionu, který se opět stal první linií.

A za třetí, EU – i přes nedávný pokrok ve správě ekonomických záležitostí – pravděpodobně nebude schopna poskytovat vojenské schopnosti, které budou státy SVE potřebovat, aby zaplnily mezeru vzniklou po USA. Dnešní náladu v „první linii" je možné ilustrovat na případě Polska. V jednom nestřeženém okamžiku letos v létě charakterizoval polský ministr zahraničí Radoslaw Sikorski spojenectví své země s USA jako „bezcenné". Z jeho pohledu se zdá, že USA nedostály svému závazku ke společné obraně rozšířeného NATO. Rozevírající se nůžky mezi verbálními závazky a reálnými bezpečnostními opatřeními zanechaly Polsko ve falešném pocitu bezpečí.

Summit NATO, který se konal v září 2014 v Newportu, poté rozhodl o zvýšení vojenské přítomnosti v Polsku, Rumunsku a baltských státech, navrhl, aby velitelství Mnohonárodních sil Severovýchod ve Štětíně bylo předurčeno jako budoucí velitelství podle „článku 5", a založil nové síly s vysokým stupněm připravenosti zasáhnout. Protože se příští summit NATO bude v roce 2016 konat ve Varšavě, stalo se výřečné Polsko svým způsobem vítězem.

Závěr je jasný. Státy SVE musí přehodnotit vztah k hard power ve svém regionu. Poprvé za několik desetiletí budou skutečně potřebovat bezpečnostní politiku na národní úrovni – politiku, která přijme za své tradiční pojetí síly a strategie, což je v rozporu s image těchto států coby postmoderních členských zemí EU vyznávajících koncept soft power. Dokonce i více odloučené státy jako ČR budou muset investovat do národní i regionální bezpečnosti, chtějí-li si udržet spojenectví s USA.

Například menší spojenci USA ve východní Asii museli vyvinout silnější obranu coby odpověď na hospodářský vzestup a vojenskou asertivitu Číny. Na Blízkém východě museli menší američtí spojenci jako Izrael nebo umírněné státy Perského zálivu vyvinout strategie pro zadržování stále agresivnějšího Íránu. Tam, kde Tchaj-wan a Jižní Korea utratily na obranu 2,3 % a 2,8 % svého HDP a Izrael a Saúdská Arábie 6,2 % a 9,3 %, investovaly ČR a její malí sousedé za posledních několik let kolem 1 % (což je výrazně pod celosvětovým průměrem 2,5 % HDP).

Pro srovnání: Průměrný výdaj České Republiky na obranu je od konce studené války 1,8 procenta. Pro srovnání, v období komunismu to činilo 5 procent – Československo mělo třetí největší rozpočet na obranu ze zemí Varšavské smlouvy.

Polsko, Estonsko a Rumunsko si udržely národní bezpečnost ve stavu bdělosti i před ukrajinskou krizí, zejména kvůli své exponované poloze. Jejich obavy z obnovené ruské agrese byly v létě 2008 potvrzeny invazí do Gruzie. V reakci na ukrajinskou válku v roce 2014 pak Polsko, Rumunsko i všechny tři baltské státy nejen že slíbily zvýšit výdaje na zbrojení, ale hledaly také ujištění u USA a v NATO lobovaly za posílení stálé vojenské infrastruktury. Přepisují své obranné doktríny a mění vojenské struktury a zbraně tak, aby sloužily ne jako v minulosti pro vzdálené zahraniční mise, ale právě pro obranu země a jejího sousedství.

Ostatní státy SVE – ČR, Slovensko, Maďarsko, Slovinsko a Bulharsko – však zatím nevidí pádný důvod k tomu více vojensky konat. Na rozdíl od Polska nepociťují tyto státy možnost bezprostředního nebo dokonce předvídatelného ruského vojenského útoku proti jejich území, protože jsou buď geograficky chráněné, nebo mají s Ruskem lepší vztahy, případně oboje. Nechtějí si také znepřátelit Moskvu, protože by to mohlo ohrozit lukrativní obchodní nebo energetické dohody. Ale především by to mohlo znamenat odklon hospodářských zdrojů směrem k obraně, zatímco domácí veřejnost si žádá vynakládat zdroje na populárnější sociální programy.

Právě díky kombinaci těchto důvodů některé státy SVE veřejně odmítly myšlenku rozmístění vojáků USA nebo NATO na své půdě a některé odmítly podpořit i další sankce proti Rusku. Z pohledu těchto států převažuje cena odporu proti Rusku nad jeho výhodami. Tyto státy SVE se rovněž brání výzvě k podstatnému zvýšení výdajů na obranu. ČR oznámila, že své obranné výdaje zvýší z 1,1 na 1,4 % svého HDP, zatímco Maďarsko s touto myšlenkou jen flirtuje a Slovensko zatím zvyšování výdajů vyloučilo (viz Obrázek 3).

vztahy_V_01

Obrázek: Obranné výdaje v % HDP

Tento postoj je ovšem krátkozraký a podkopává solidaritu mezi členy NATO a ochotu USA se dál angažovat. Je-li naším cílem vyhnout se tomu, aby Západ a Rusko slepě směřovaly k velké vojenské konfrontaci, pak první a nejdůležitější krok je vyjasnit si a upevnit kontury Západu a tím redukovat možnost, že se tu někdo přepočítá. Zejména to znamená udržet západní solidaritu tváří v tvář akcím Vladimíra Putina. Visegrádské země včetně ČR nesmí stát stranou. Dokonce i menší státy mohou mít pozitivní dopad na vojenskou rovnováhu na hranici NATO.

Použití ruské techniky omezené války přesměrovalo důraz od velkých konvenčních invazí k taktice „udeř a drž" prováděné malými silami s omezenými politickými cíli. Právě armády menších zemí SVE mohou mít význam v boji proti takovým hrozbám tím, že rozvinou své schopnosti zastavit podobné nájezdy v raných fázích útoku a poskytnou tak NATO čas mobilizovat. Proti takovým hrozbám je vojenské úsilí malých států uvnitř jejich území nejrychlej-ším a nejúčinnějším způsobem, jak podpořit rostoucí nedostatky principu odstrašování.

Vzhledem k tomu, že ruské techniky omezené války jsou často pod hranicí požadovanou pro úplnou odpověď podle článku 5 (která by pravděpodobné vyvolala politický rozkol v NATO), jediný způsob, jak jim lze zabránit, je přímo v místě, kde se objeví. Kromě klasické obrany pak musí státy SVE vzít také velmi vážně opatření proti kybernetickým útokům a dezinformačním kampaním. V neposlední řadě musí dál posilovat svou nezávislost další diverzifikací energetických zdrojů i cest a způsobů jejich přepravy.

 autor: Redakce

Komentáře

Článek nemá žádný komentář. Buďte první!

Pro přidání komentáře musíte být přihlášený.

FROGMAN