O nás: Na bezpečnosti nám záležíO nás: Na bezpečnosti nám záleží Podporujeme naše válečné veterányPodporujeme naše válečné veterány Výzva 2015: Drony – dobrý sluha, ale zlý pán!Výzva 2015: Drony – dobrý sluha, ale zlý pán!

Cesta domů (soutěžní článek od příslušníka Aktivní zálohy Michala "Longsword" Krobota)

 09. 02. 2016      0 komentářů

Zvoní budík. Nesnáším ten zvuk, hlavně takhle brzo po ránu a sotva čtyři hodiny po konci noční směny. Ale musím. Sprcha, něco málo do žaludku, aby si celý den neztěžoval, přichystaná kupička oblečení, nezapomenout vypnout všechny spotřebiče, zamknout a hurá na autobus.

„Kam to bude?“ ptá se mě řidič a já popadám dech.

Ještě že je po ránu taková zima, jinak bych se už koupal v potu, jak rychle jsem na zastávku dobíhal.

„Dublin, letiště, prosím!“ konečně zaostřím oči.

Jmenuje se Anders, podle přízvuku Polák. To jméno mi něco říká, ale trvá mi to trochu déle, než si to uvědomím, vrchní velitel Polské armády za Druhé světové. Musí být na své jméno jistě hrdý.
„Domů?“ zeptá se do zvuku jehličkové tiskárny strojku na lístky, zase zdražili.

Kývnu hlavou a usměju se. Ano, domů.

Dopadnu na sedadlo, sklopím ho, jak jen to jde a snažím se v nepohodlné pozici alespoň na chvíli usnout. Dublin nás vítá deštěm a zácpou. Oboje je tady rutina. Milionové město nemá metro, a tak se náš menší autobus krčí a proplétá mezi modrožlutými doubledeckery místní hromadné dopravy.

Slunce na chvíli protrhlo peřinu mraků a na krátkou chvíli přestalo i pršet. Jeden z paprsků se odrazil od Spire, monumentu na hlavní třídě Dublinu, O'Connol Street. Tam, hned vedle, stojí budova pošty. Většina lidí kolem jen projde, aniž by si uvědomila, jak význačné je to místo. V roce 1916 se tam skryli rebelové, kteří chtěli pro svou zemi, po osmi stech letech nesvobody, samostatnost. Mnozí z nich padli ještě tam, mnozí z nich byli popraveni, ale jejich myšlenka nezanikla a Irové jsou na ně dodnes hrdi.

Na letiště dorážíme překvapivě včas. Severní část města má zkratku, tunel mezi přístavem a dálnicí M50, která obepíná celý Dublin. Je to ale drahá zkratka, čtyři a půl kilometru za tři čtvrtě miliardy Euro. V duchu přepočítávám kolik je to korun, páni, osmnáct a tři čtvrtě miliardy, slušná darda. Za každý průjezd se pak platí třináct a půl Euro, přes tři stovky, i to je slušné.

Než nasedám do letadla, po zvyku si na něj šáhnu. Tak trochu pro štěstí, tak trochu jako náhražku za doby, kdy jsem sám létal. Letuška se na mě usměje, připadá mi, že už jsme se několikrát potkali, taky se usměju a přečtu si její jméno na štítku, Siobhan, čte se to š-bón, kdy b zní skoro jako v. Mají  to Irové poeticky znějící jména.

Jsem jeden z mála, kdo věnuje pozornost předletové instruktáži, některé věci se člověku do hlavy prostě vryjí. „V případě poklesu tlaku v kabině nejdříve nasaďte masku sobě a pak pomáhejte ostatním.“ Člověk ani nepřemýšlí nad tím, jak je to logické, jak bych mohl pomoci druhým, když bych se sám dusil?

Pilot se s tím nemazlí, nejprve přidá pod kotlem a motory General Electric nás pošlou, po jen pár okamžicích drkotání se na betonové dráze, nahoru. Takřka okamžitě točí ostrou pravou a v osmi stech metrech se nad námi zavírá dešťovitá oblačnost. Tahle země by byla mnohem krásnější, kdyby nad ní byla střecha.

Ve třech kilometrech se vynořujeme z bílého mléka mraků a postarší paní vedle mě si hlasitě oddechne.
„Letíte poprvé?“ snažím se jí uklidnit hovorem.

Prý ano, za vnučkou, co je v Praze. Vypráví mi, jak moc se jí tam líbí a že by to tedy taky chtěla vidět. Na oplátku zase já jí diktuji místa, která stojí za to navštívit.
„Musíte být na svou zemi asi hodně hrdý, že to tam tak dobře znáte,“ povídá mi, když už se pod námi vine severoněmecká rovina.

Jsem, koneckonců je to moje země, jak že to psal Mácha? Kolébka má i hrob můj, vlast má jediná v dědictví mi daná. Snažím se přeložit a Aoife se to líbí. Prý to zní jak ze starých Irských balad. Říkám jí, že Češi jsou z dvaceti procent vlastně taky Kelti. Směje se, že jsme tedy příbuzní.

Na letišti už na mě čeká sestra se švagrem a dětmi, objímání, líbání, podávaní rukou. Jen ti malí se na mě z počátku dívají s nedůvěrou, vidí mě jednou za půl roku. Napraví to plyšáci, ti fungují spolehlivě, pak už jsem milovaný strejdánek.

Švagr musí ještě kvůli práci do Prahy, kličkujeme proto večerním provozem. Vedle stadionu Sparty se staví, tunel, tenhle alespoň bude mít poetické jméno, Blanka. Projíždíme Resslovou ulicí a mě zamrazí. Tady, v těchto místech, podobně jako Irové na poště, kterou jsem míjel ráno, mladí muži dali své zemi kus hrdosti.

Než dorazíme k sestře, zdržíme se na začátku D1. Zase nějaký šikula předjížděl, kde neměl a nezvládl to. Policisté řídí provoz a ukazují kudy projet kolem vraku. Kývu na ně. Nemají to lehké. Hasičské auto za nimi je obklopeno postavami v modré, vypadá to, že vrak i hořel, no pěkně, říkám si v duchu a obdivuju práci těch, kteří pěnou umravňují kapotu toho, co ještě před chvílí mohlo být vcelku pěkné auto.

Vlak na sever šupajdí novým koridorem. Vymotává se z Prahy, kousek kolem Vltavy, a pak už si to šine ke Kolínu, k Labi. Těmito místy taky procházely dějiny, někde nalevo, dál, než je z vlaku vidět, je Říp, nevelký kopec s obrovským významem. Někdo říká, že pod ním bije srdce všech Čechů a možná je to i pravda.

Mírové náměstí v Ústí nad Labem se zase trochu změnilo, staví se tu. Vlastně všude kudy jsem v Čechách projížděl, se staví, buduje, obnovuje a vylepšuje. Je to skvělý pocit, vidět, že i přes všechny ty blbé nálady, přes všechnu tu negativitu tak hluboko v nás zakotvenou, se nevzdáváme a tu svoji zemi děláme lepší.

I na Hraničáři se staví, za války to tu vybombardovali, zkázu dokončili komunisté, teď se na místě proluk opět něco dělá. Kolem projíždí sanitka. „Hodně štěstí, kluci,“ říkám si, jako pokaždé, v duchu. Nemocnice není daleko, tak snad dojedou včas. Než dorazím k sobě, nad střechami ještě proletí vrtulník s červeným křížem. Asi něco opravdu vážnějšího. I jim přeju šťastný let.

Další přespání v posteli, která mi neříká pane. Další budík, který by měl letět do kouta.
Naposledy kontroluji, jestli mám celou výbavu, včera jsem tím strávil celé odpoledne, ale lepší dvakrát, než jednou zapomenout.

Oblékám uniformu. Pokaždé se u toho cítím trochu slavnostně. Kolik lidí, úžasných a obdivuhodných, ji na sobě taky nosí. Je to závazek a tak trochu i privilegium. Nahazuji na záda výsadkářský tlumok, málem mě zlomí v pase. Do každé ruky jednu tašku a jde se. Před domem potkávám mladou paní s malou holčičkou. Pravděpodobně doprovodily starší ratolest do školy a teď jsou na procházce.
„Mami, podívej, to je pěkný voják!“ říká se, že malé děti neumějí lhát.

Dmu se pýchou a radši trochu zrychluji, aby nebylo vidět, jak se červenám. Batoh na zádech tak nějak ztratil většinu ze svých pětatřiceti kil.

Trolejbus si to šněruje raním městem. Je celkem prázdno, tak se stavím na točnu, opírám batoh o zábradlí a ulevuji tak zádům. Asi stárnu, protože dřív jsem unesl i víc. Rozhlížím se po spolucestujících. Někteří mě přejdou netečným pohledem, několik se otočí, ale jsou i tací, co se na mě dívají se zájmem. Snad si o mě myslí jen to nejlepší, jako o zbytku těch, kdo nosí stejnou uniformu.

Vystupuji naproti stadionu. Od teď je to jen kousek do kopce. Ale ono je to vždycky do kopce. A proti větru. A proti názorům těch mnoha, kteří v tom, co děláme, nevidí smysl. Branka ke Krajskému vojenskému velitelství je otevřená. První mě potkává Bohdan, zrzavější, než většina Irů, co znám.

„Jéje, Long, co jsi nám přivezl?“

„Nic!“

„Tak to zase můžeš zpátky!“ Oba se smějeme.

Je skvělé ho vidět, nikdy nemá špatnou náladu.
„Kde jsi to sehnal, to chci!“ Franta, v civilu strážný, teď kulometčík, jako já, jen se zkušenostmi se zbraní jaké mu můžu jen závidět.

Mluví o nášivce psovoda, kterou mám na hrudi. Jedno z mých prvních vojenských zaměstnání. Slibuji si, že po cvičení mu ji dám.
„Ahoj Longu, vítej v Česku!“ Petr. V civilu policista, ale v armádě veterán z Kosova. Do očí bych mu to neřekl, ale mám k němu obrovskou úctu.
„Víš, že Tomáš šel k profíkům?“

Další z druhé čety, Karel, taky kulomeťák, podáváme si ruce a navazujeme hovor tam, kde jsme minule skončili. Mezi přáteli není vzdálenost ani čas důležitá.

Shazuju batoh a tašky na hromadu vedle ostatních. Ramena si hlasitě uleví. Nejsem starý, jsem křupavý. Obdivuju lodní pytel, který si pořídil kolega z čety, Fanda, chlap jako hora, v civilu řidič kamionů, a zároveň jeden z nejhodnějších lidí, které znám.

„Ty máš pokaždé nějakou vychytávku, co?“ usměje se jako Mona Lisa a podá mi tlapu. Jsem křupavý, moje ruka je.
„Už jsi byl podepsat papíry?“ ptá se mě velitel mého družstva, Vráťa.

Někteří lidé se pro velení narodili. A přitom je to takový srandista.

Na schodech velitelství se potkávám s Petrem. V civilu je inženýr, tady velitel čety.

„Tak jsi přijel, jaká byla cesta?“

Dlouhá, veliteli, dlouhá, ale stála za to.

Podepisuji hromadu papírů. Naše armáda by bez munice dokázala bojovat měsíc, bez inkoustu den.
Je čas. Stavíme se před schody, přichází velitel roty.

„Roto, pozor!“

Jindra na první pohled nevypadá jako voják, brýle, trošičku pupík, ale když zavelí, jako by o půl metru povyrostl. A bude tak vysoký dalších deset dní cvičení sto padesáté první roty Aktivních Záloh Armády České republiky.

Na hodinkách mi pípne budík. Díky časovému posunu je to přesně čtyřicet osm hodin, co se mě v Irsku zeptal řidič autobusu, kam že jedu.
Právě jsem dorazil. Jsem doma.

151. pěší strážní rota aktivní zálohy

Komentáře

Článek nemá žádný komentář. Buďte první!

Pro přidání komentáře musíte být přihlášený.

FROGMAN