O nás: Na bezpečnosti nám záležíO nás: Na bezpečnosti nám záleží Podporujeme naše válečné veterányPodporujeme naše válečné veterány Výzva 2015: Drony – dobrý sluha, ale zlý pán!Výzva 2015: Drony – dobrý sluha, ale zlý pán!

Dělí nás „tenká červená linie“, aneb duchovní výchova k válčení – díl druhý…

 27. 09. 2016      0 komentářů

Komu se líbil článek „Kluci o ní sní…“, mohlo by i toto volné pokračování. A komu ne, tak vlastně taky, protože některé původní závěry poněkud reviduje… Už kolem Velikonoc vyšel v Týdeníku Echo komentář Ondřeje Štindla, jenž působil jako o bezmála dvě dekády opožděná recenze filmu Thin Red Line. Obávám se, že mu moc lidí nerozumělo (filmu, tudíž ani článku)… člověk si to musí znovu pustit, ani ne tak u toho přemýšlet, jako jen vstřebávat... V dnešní době prostě je třeba přemýšlet o válčení, ještě než se bude zase týkat i nás. A který jiný film jej tak dokonale vystihuje z perspektivy obyčejných lidí, než právě „Linie“?

Takže tohle bude zase delší článek, protože i "Linie" je poněkud delší film (3 hodiny) – o válce, válčení, zabíjení, utrpení… člověku uprostřed toho všeho… hledání Boha, který v tom svinstvu není, ale proč to připustí?!... 

Dělení fandů „Linie“ vs. „Ryena“, aneb proč hodně lidí prvé minulo

Stejně jako pan Štindl trpím pocitem jisté vyvolenosti, že mně se tehdy, na konci milénia, více vryl pod kůži vojín Witt než vojín Ryen. Oba ty filmy zasazené do druhé světové totiž přišly do kin prakticky naráz, a zatímco prvý byl plný filosofických existenciálních otázek, druhý byl učebnicovým blokbusterem.

Bylo zcela zřejmé, kterému dají diváci přednost. Tedy za předpokladu, že utráceli za kino jen jednou měsíčně a méně. Kdo šel, jako já, nejprve na Tenkou červenou linii a pak „až“ (asi za týden) na Zachraňte vojína Ryena, utvořil si k prvému doživotní pouto, kdežto už navždy na všechny filmy po „Linii“ nahlížel s dychtivým očekáváním, zda mají ještě „druhý plán“ za tím vším duněním a patosem. A kdo šel nejprve /a/ jen na „Ryena“, postrádá zřejmě dodnes dost podstatný vhled do válečného bytí i bití.

Jako se mnozí z nás dodnes dělí na ty, kdo poslouchali Katapult versus Olympiky, popřípadě Wanastowky kontra Lucii, tak jsou fanoušci „Linie“ a „Ryena“, přičemž druhá skupina je výrazně masovější. Tím nechci říct, že průměrně blbější – opravdu se nechci dotknout fandů dobového vrcholu filmového ztvárnění války. Naopak, na tyto diváky chci dalším vysvětlováním zapůsobit, aby si pustili i tu „Linii“. (A také na ni byli správně naladěni, protože jinak hrozí, že by ji nedokoukali, bohužel.)

Zkrátka - kdyby mi někdo dal za úkol sepsat filmy, které mě v životě všeobecně formovaly, tak „Linie“ bude v TOP 10, kdežto „Ryen“ asi nikde. Ale zdůrazňuji, bavíme se o životním postoji a hodnotách, nikoli filmařině – to TOP 10 by vypadalo zase úplně jinak (ačkoli „Linie“ byla v tomto směru také vynikající, svým způsobem i filmařsky předbíhala dobu)...

thinredline1_1000_420_90_c1

Tenká červená linie jako film přelomový a dodnes nezopakovaný

Tak například jsme byli zvyklí koukat od 80. let na akčňáky, které měly jednoho ústředního hrdinu (Smrtonosné pasti), nejvýše doprovázeného jedním spolehlivým parťákem (Smrtonosné zbraně). Ale tehdy v letech 98-99 se objevily filmy – a „Linie“ jako jejich lídr – v nichž hrdinné party byly početnější a hrdina by „to“ bez týmu nezvládl (např. Armageddon, o dva roky později Dannyho parťáci, samozřejmě zmíněný „Ryen“), což byl na jednu stranu návrat k dřívější filmové tradici (Sedm statečných), na druhou stranu počátek trendu dnes opět přirozeného (Avengers).

Ovšem „Linie“ tehdy a dodnes stojí jako by rozkročena nad oním parťáctvím vs. individualismem, když se věnuje tu jednomu, tu druhému, tu třetímu hrdinovi. Jsou všichni z jedné jednotky, ale zabíráni vlastně individuálně. Ostatně co postava, to pan herec (ač někteří v té době na počátku budoucí kariéry a jiní v její stagnaci): Sean Penn, Jim Caviezel, Nick Noltie, Woody Harrelson, John Cusack, Adrien Brody, Jared Leto, John Travolta, George Clooney…

…Má to několik paradoxů, třeba jako čím větší jméno (v té době), tím „menší či negativnější“ role. Myslím, že takové sestavě se tehdy a později přiblížila kromě už zmíněných Dannyho parťáků tak nejvýše ještě Láska nebeská (a když byl loni v Praze Alan Rickman, dej mu pánbůh věčnou slávu, tak v interview říkal, že ani nevěděl, že hraje v jednom filmu s Grantem, Firthem, Neesonem, Knightley, Thompson…). Zatímco v „Linii“ se větší část z nich na place potkala.  

Jiným dobovým primátem „Linie“ je opravdu explicitní vykreslení utrpení (není totéž, co čistě fyzické mrzačení) – vlastních i těch druhých. Dnes opět něco, co v kinech vnímáme jako poměrně běžnější, ale tehdy a dříve vůbec nebylo samozřejmostí věnovat takovou péči vyobrazení toho, že nepřátelé jsou taky jen lidské, fyzicky a psychicky (!) trpící, bytosti. Pokud posléze někdo dotáhl tento trend k dokonalosti (a od té doby bohužel už zase ne), tak v roce 2006 v režisérské sesli Clint Eastwood s filmy Dopisy z Iwo Jimy a Vlajky našich otců, přičemž vylíčení Japonců je dokonce a bezesporu tím lepším z těchto filmových dvojčat.

Takže tolik asi pro ty, kdo „Linii“ dosud neviděli, případně kdysi dávno a nikoli v rozpoložení, které by umožňovalo ten film vstřebat. Jsou tu zkrátka – mimo ty duchovně-duševní, o nichž bude zbytek textu – tyhle důvody, proč si danou filmovou libůstku stáhnout a vyhradit si na ni dlouhých 170 minut. (Teď mě napadá – je škoda, že všem těm charakterům a myšlenkám nebyl dán prostor v seriálu jako v případě Bratrstva neohrožených, které přišlo jen o pár roků později.)

A úplně nakonec ještě jeden argument: pro „Linii“ připravil hudbu Hans Zimmer (jakožto pro všechny filmy, jejichž melodie si broukáte i léta po odchodu z kina, od Black Hawk Down po Piráty z Karibiku), ovšem s tím rozdílem, že sem Zimmer zařadil Malenesian Choirs, které změní vaše myšlení a náladu ještě v docela jiném levelu (a dokonce váhám, zda nejsou ze všeho nejvíc pomyslnou duší onoho filmu a mezi všemi „hlavními postavami“ té nejhlavnější, tedy vojíny Witta).

The-Thin-Red-Line-Jim-Caviezel

Velký pátek vojína Witta

Teď se konečně vrátím k v úvodu avizovanému článku Ondřeje Štindla, který byl pro mě letos na jaře i v tak vynikajícím periodiku jako Echo doslova zjevením nad rámec toho, co bych čekala, že takový časopis vydá. Vlastně jsem si říkala: „Jak tohle mohli otisknout? Kdo to bude číst a hlavně (!) kdo to pochopí?“ Vždyť i já sama se musela hodně soustředit. Bylo mi hned jasné, že si ten film musím pustit znovu, že se mnou v mých patnácti letech sice něco silného udělal, ale už si nejsem jistá, z čeho to plynulo (i já si to musela znovu pustit)…

Opravdu nechci, aby to působilo jako nějaké elitářství, to když už, tak spíše podivínství. Protože nás zkrátka moc není, kdo koukáme na válečné filmy, nadto mezi nimi uctíváme Tenkou červenou linii a půjdeme-li ještě o krok dál, tak kdo se zaobíráme v této spojitosti nejasným vztahem k víře. Totiž jakkoli to film nijak explicitně ani implicitně nesděluje, rozehrává otázky kolem smyslu života, respektive smrti, lidství, tudíž i víry (v co?) a boha (je? A kde?), smyslu života, vykoupení…

Štindl předestřel takové své postřehy (nebo přesněji nejasné, leč neodbytné, tušení) čtenářské veřejnosti o Velikonocích nikoli náhodou, nýbrž proto, že Jim Caviezel v roli vojína Witta odstartoval kariéru, v níž pak ztvárnil Ježíše v Gibsonově Umučení Krista (což se se Štindlem shodnu, že té kariéře nepomohlo). A pointa je v tom, že pokud hledáte Ježíše, tak byste si o těch Velikonocích měli pustit právě „Linii“.

Nuže, vynechám úvod a závěr a dovolím si ocitovat i tak dost dlouhou pasáž, v níž to Štindl vysvětluje mnohem lépe, než svedu já… (ale tuhle část by zase neměli „předem“ číst ti, které se mi v předchozích odstavcích podařilo pro první zhlédnutí tohoto filmu nadchnout):

„Začátek filmu ho (Witta) ukazuje jako zběha, s kamarády se vzdálil od jednotky do domorodé vesnice v Tichomoří. Vidí v ní rajské místo, kde lidé žijí v souladu s přírodou a šťastně. Chce být součástí té harmonie. Ve svém ráji myslí na smrt, vzpomíná na odchod matky, na klid, který z té umírající ženy cítil, chtěl by ho jednou dosáhnout sám, ale neví, jestli je to možné, jestli je na to dost silný. Možná pochybuje i proto, že je příslušníkem armády, síly, která přitáhla zdaleka a do toho ráje vpadla.

A vojsko si pro něj přijde, za trest je převelen ke zdravotníkům, stará se o zraněné s tichou empatií, dokáže zůstat klidný i tváří v tvář největším hrůzám, třeba utišit několika správně zvolenými slovy umírajícího, jemuž granát roztrhal tělo od pasu dolů. Jeho rota však jde do boje a on si vyvzdoruje, aby mohl jít taky. Ne proto, že by byl bojechtivý, neříká nic, z čeho by vyplynulo, že je ztotožněný se smyslem toho konfliktu. Vojáky ze svojí jednotky má ale rád, „jsou to mí lidi“ a on chce být v těžké chvíli s nimi, procházet tím, čím procházejí oni.

V bitvě se chová statečně, dobrovolně se přihlásí na až sebevražedně nebezpečnou misi. Jeho strana v krutém střetu zvítězí, Witt je ale zasažený tím, co vidí válku působit, zároveň ji bere jako danost, nepředvádí vypjatá pacifistická gesta, střílí, když je potřeba, a snaží se trefit, jde tou cestou se spolubojovníky, snaží se jim být bratrem. Během dovolenky se nakrátko vrátí do svojí „rajské“ vesnice, vidí tam najednou, že ten jeho eden byl taky jenom vysněný, existuje tam zlo stejně jako všude jinde.

Seržant Welsh si připadá jako Wittův ochránce, ve válku nevěří, jde v ní – stejně jako ve všem jiném – „jenom o majetek“. Umí v ní ale chodit, je ve všech smyslech toho slova ostřílený, není však prospěchář, který by zneužíval lidi okolo sebe. Dokáže projevit nesobecké hrdinství, když pod těžkou palbou donese tišící léky těžce zraněnému druhovi. Witt ho irituje i přitahuje, rád se s ním pře o povahu světa, za nímž Witt vidí ještě nějaký další, krásnější.

Pro Welshe ale existuje pouze tenhle, tahle skála, kde každý je nakonec jen izolovaný jako ostrov a nemá význam než starat se o to málo, na čem jedinci skutečně záleží. Vidí se jako chlapák, který prohlédl všechen klam, právě proto, že je dost zmužilý. Witt tohle odmítá, nevidí sám sebe jako toho méně mužného.

Witt je zabit, když na průzkumu zjistí, že se k jeho jednotce z nečekaného směru blíží nepřátelé, odláká Japonce od zraněného spolubojovníka, který tak může doručit zprávu k vlastním. Jde na jistou smrt, tváří v tvář nepříteli ji ještě uspíší, vypadá přitom smířený, možná ten konec vítá. Jako kdyby došel, kam měl. Od nejistoty, touhy dojít klidu, iluze o ráji na zemi k oběti za druhé jako k naplnění, k cíli.

Nad jeho hrobem se Welsh rozpláče, Wittovu smrt jako kdyby považoval za potvrzení svého vidění světa, který je neúprosný a hyne v něm to nejlepší, nic jiného není. „Kde je ta tvoje jiskra?“ Vzápětí svou smutnou skepsi jakoby popírá: „A jestli už tě v tomhle světě nikdy neuvidím, dej, ať to aspoň cítím jako ztrátu.“ Není jasné, ke komu v té chvíli mluví, jestli k mrtvému kamarádovi, nebo k vyšší moci.

Vojín Witt je obyčejný smrtelník, člověk tohoto světa, a přesto jako by do něj tak úplně nepatřil, dívá se na něj s tichým zájmem člověka, který viděné vnímá poprvé a hloubá nad ním. Svět kolem něj skýtá pohled, propletený s ambicemi jedněch a ochotou zasadit se pro jiného druhých, ten konflikt jako kdyby vyjadřoval nepotlačitelnou tendenci, jež přichází zevnitř světa, kde ráj může trvat jenom chvilku, než se sám zevnitř rozloží, je nedosažitelný i na dosah.“

The Thin Red Line_Japanese

Od zla nás dělí tenká červená linie

Co tak dobře vystihl Ondřej Štindl – tj. dvě „hlavní“ postavy, je příznačné pro celý film a všechny „další hlavní“ postavy. V prvé řadě je třeba si uvědomit, že válku sice někdo řídí shora – záměr politici, strategii generálové, lidské osudy Bůh – ovšem dění na bojišti je formováno především motivacemi a skutky jeho přímých účastníků.

Právě na tom je Tenká červená linie jako film vystavěna – představuje v bojových scénách a někdy i v retrospektivách do civilního života členy dané jednotky. Někdo je naivní, jiný ustrašený, případně vyrovnaný (jako Witt a Welsh, sic každý svým způsobem), velícím důstojníkům jde tu o životy svých vojáků, tu o splnění úkolu.

V celém filmu ale nenarazíte na někoho zlého – už vůbec ne nepřátelské Japonce, ovšem nelze za špatné považovat ani důstojníky vyhlížející další frčky (sic to chce asi druhé zhlédnutí), přičemž nejvýmluvnější je v tomto ohledu závěrečná scéna, kdy k jednotce promlouvá nový velitel a zní to jako tlachy čerstvého absolventa důstojnické školy, kterému ale rozhodně nelze podsouvat, že to myslí neupřímně, natož špatně. Stejně jako vojákovi, který se útoku vyhne žaludeční nevolností, nebudete vyčítat, že je zbabělec…

Motivace každé postavy je nějakým způsobem pozitivní, zdůvodnitelná, ba zdůvodněná. Oproti snad všem jiným válečným filmům, pouze a právě v „Linii“ nalézáte jako divák pochopení úplně pro každého. Možná i proto se na ní tak trochu hůře kouká, protože z komerčních snímků pro masové publikum jsme zvyklí na jasné a od počátku známé rozdělení na dobré a zlé, typizované charaktery. Že v tomto případě neexistují, nejvýše se mezi nimi táhne tenká červená linie, napovídá i název filmu, ať jím bylo míněno cokoli.

Důležité je, že takhle se odvíjí i život. Málokdy narazíte na zjevného záporáka. A jistě, málokdy i na učiněného světce. Zato máte pochopení i pro neoblíbené kolegy, někde v koutku duše také pro podvodníky, imigranty, ba politiky, vůbec všechny lidské bytosti. A nenalézáte-li pro ně přímo pochopení, pak přinejmenším aspoň soucit. A to by se s vámi dělo i ve válce. Je dobré si to připustit, zas a znovu připomínat, naučit se s tím žít – a začít můžete tím, že dokoukáte ten film.

tenká červená linie thin red line

Komentáře

Článek nemá žádný komentář. Buďte první!

Pro přidání komentáře musíte být přihlášený.

FROGMAN