O nás: Na bezpečnosti nám záležíO nás: Na bezpečnosti nám záleží Podporujeme naše válečné veterányPodporujeme naše válečné veterány Výzva 2015: Drony – dobrý sluha, ale zlý pán!Výzva 2015: Drony – dobrý sluha, ale zlý pán!

Kluci o ní sní, s láskou a nenávistí… Jsme ve válce, ale teprve dorůstáme k válčení.

 16. 08. 2016      1 komentářů

Nejlepší videoklipy fanoušků má na youtube jednoznačně Dan Landa a ze všech jeho hitů ten s názvem „Ona“ (Válka). Čas od času si je pustím, jsou stejně sugestibilní, jako verše písně: „Je krásná a tajemná… to se pak sevře v krku, když ukáže třeba na tebe…“ Neberme si servítky a nalijme si čistého vína, v něm je pravda i o tom, že válka je v nás a zažijeme ji – už brzy. To neznamená ztratit v ní duši. Následující text je pro přemýšlivé a současně otrlejší povahy (prostě ne pro sluníčkáře, nechci, aby mi hejtovali FB profil).


Válka není, všude mír… lež, která přivedla do pasti dnešní generace!

Celé lidské dějiny jsou dějinami válčení. Naši prarodiče pamatují nejničivější válku všech dob, která vraždění lidí a zpracování jejich těl dotáhla do formátu pásové výroby. Přesto nám to přijde neuvěřitelně daleko, vlastně docela neskutečné. Jako kdyby filmy o světových válkách byly stejnou oddechovkou jako Avengers.

Dokonce na tuhle iluzi naskakují i naši rodiče, kteří měli „to štěstí“ strávit většinu života za války takzvaně studené, sic to pořád byla válka, mnohdy se jen odvíjela v těch částech světa, z nichž sem zprávy putovaly déle a cenzurovaně. A oficiální ideologie zněla: „Chceme mír, bojujeme za mír.“ To byla doba schizofrenie, po ní nastala doba totálního zblbnutí…

Snad právě tohle způsobilo, že generace dnešních třicátníků a mladších vyrůstá a žije jakoby v míru. Ve skutečnosti nikdy žádný mír nikdy a nikde nebyl, výjimkou bylo křehké příměří udržované na americkém a evropském kontinentu. Půl století? Co to je v lidských dějinách? Ta studená válka Západ vs. Východ se od 90. let vlastně ohřívá, Evropa se po ekonomickém kolapsu opět nacionalizuje, Rusko oprašuje imperialismus (oproti Západu mu vždy říkalo internacionalismus, asi jako když dnes mezinárodní opozici nadává do fašistů). A do toho…

… Roztahovačnost islámské civilizace nabrala rovněž druhý dech – v roce 1683 jsme je společnými silami zastavili u Vídně a důvodem, proč ji obsazují znovu až od druhé poloviny 20. století je, že na to zase mají zdroje - z ropy (všechny ty mešity a madrasy tam financuje Saudská Arábie). A taky proto, že jsme zavedli paradigma o tom, že nás jejich přítomnost obohacuje. Jenže je rozdíl mezi pár prodavači kebabů a 8 % populace jako v Rakousku, kteří v ulicích Vídně skandují: „Přikaž a my zemřeme, přikaž a my zabijeme!“ na podporu Erdogana, který se jen těžko liší od Putina, Asada, Kaddáfího, Husajna, Stalina, Hitlera...

Válka o přežití druhů, to znamená především jejich životních zdrojů (proč se toho zříkat a štítit, musíme z něčeho žít?), prostě zuří od pravěkých lidí dodnes, je úplně jedno, zda si krademe oheň, dobytek, otroky, ropu nebo nyní území, kde ještě nevyschly řeky, nebo se nezhroutil státní systém. Takže mimo jiné nejde ani tak o to náboženství, to je jen jeden z mnoha způsobů, jak diferenciovat skupiny „my“ a „oni“. Bohužel, vždy když jde do tuhého, právě takové zjednodušené rozdělení probíhá. Je to blbý, to uznávám, ale v konečné fázi potřebujete vědět, kdo je nepřítel, kdo jsme my.

Musíme se oprostit i od způsobů, jimiž o své blahobyty usilujeme, zda se vojska střetávají na povel s šavlemi a mušketami nebo bombardéry anebo guerillovými způsoby boje včetně terorismu, popřípadě nejmodernějšími nástroji v cyberprostoru a online propagandě. Měli bychom abstrahovat i od „svých“ politických reprezentací a „jejich“ diktátorů, protože tak jako tak odráží vůli lidu a zdaleka neusilují jen o osobní moc, jak pak alibisticky tvrdíme, abychom smyli vlastní viny.

„Já nic, já jen občan“ – taková nevinná skupina „my občané Říše“ přeci vůbec nemohla za 6 miliónů zplynovaných příslušníků skupiny Židé, že? Tak dodnes pátrá po těch pár bachařích z koncentráků, aby je odsoudila a poslala v devadesáti sedět jen za jejich hříchy. Ostatním, kdo jen hajlovali, vyplácí tučné důchody, a jaksi mimoděk ovládá celou EU a uzavírá jménem nás všech dohody s tureckým sultánem o tom, jak sem připustí další milióny „Evropanů“ loajálních tomu sultánovi… No nic, darmo mluvit, ale pokud nám tohle přijde normální, pak válka je taky úplně normální. To jsme my, lidé.

Největším zvěrstvem, kterého se na nás, mladých Evropanech a Američanech, dopustili naši rodiče a jimi podporovaná víra v globální rovnost dohnaná od humánních lidských práv k právům občanským i pro „neobčany“, je umělé nastolení iluze, že žijeme v míru a můžeme v něm žít do nekonečna. Že těm podvyživeným chudákům v Africe můžeme každý rok před Vánoci koupit kozu nebo zaplatit očkování, takže tam budou spokojeně dál žít a více nás neotravovat – pardon, že to popisuji tak přímočaře. Že když už přijdou sem, doslova s námi splynou a ještě nás kulturně obohatí…

Tady si neodpustím ještě jednu vsuvku – k těm kozám. Ovce, ty jsou fajn, ty spásají trávu tak, že ji ukusují nad zemí jako sekačka, nu a dávají nám mléko a vlnu. Kozy, ty dávají jen mléko, ke všemu ale trhají trávu i s kořínky a jsou opravdu mlsné, takže nežerou plevel, za to jen to dobré, co potřebuje i člověk. Až budete příště dávat peníze Člověku v tísni na koupi kozy, mějte na paměti, že tím podporujete rozšiřování těch pouští, které destabilizuje zasažené země a nahání k nám jejich hladové obyvatele.

Kdy si lidé začali uvědomovat, že jsou ve válce?

Bez ohledu na předchozí postulát, že válka nikdy neskončila, se dál bavme o tom, co je teď. Ale kdy teď? Věhlasný polský sociolog Zigmund Bauman vymyslel termín „tekutá modernita“, paradoxní je, že jsem jej v době svých studií sociologie nechápala, jelikož ještě nevnímala (ve zkratce jej pochopíte, když budete přemýšlet nad textem „Kdo ví jestli“ od Kabátů).

Ale je to ve všech směrech to bláto, v němž se dnes brodíme. Včetně neschopnosti vnímat, že je válka. Pro někoho začala až loni s migrační krizí a hrdlořezy Islámského státu, pro někoho už zřícením newyorských dvojčat, pro jiné teprve až s aktuální sérií útoků ve Francii a v Německu…

Ó, jak šálivá, krátká a vybíravá umí být lidská paměť a jak omezená je schopnost vyhodnocení situace, neděje-li se přímo u mě na dvorku. Média nyní omýlají statistiku, že za posledních 18 měsíců zemřelo rukou islámského teroristy jen ve Francii 250 osob. To svým způsobem není tak zlé. Proč? Protože jsme zapomněli sčítat dál než ten rok a půl… (což je mimochodem děsivější fakt, než ty právě skloňované počty mrtvých).

Každý datuje začátek téhle války jinak. Dnes se to objevuje i v evropských novinách, ale když to říkal G. W. Bush po 11. září 2001, nebrali jsme si to tak. To byli přeci napadeni Američané, kteří si za vše můžou sami! Umřelo jich tam 2977, ve jménu islámu! …

Abych byla korektní, tak islamismu? Nevím, je to jako snažit se odlišit zlý komunismus a hodné slušné komunisty – jistě, ti existovali. Pak ale také říkejme nacismus kontra dobří nacisté. Jistě, to asi také koexistovalo. Takže je spousta fajn muslimů, ale islám, resp. islamismus, je zrůdná ideologie směřující k potlačení lidských práv a svobod, použiji-li literu našeho zákona, pročež by měla být stíhaná, tečka. (Což tu není ale ani ten komunismus, bohužel, zákony by byly, ale odvaha k vymáhání nikoli.)

… Hodně lidí mohlo postřehnout, že se něco děje po útocích v Madridu - 11. 3. 2004 – s výsledkem 191 mrtvých a 2057 zraněných, ve jménu islámu! Nebo pak v Londýně… ruku na srdce, kdo si připomínal 7. 7. smutné výročí z roku 2005, kdy zemřelo 52 lidí, ve jménu islámu?

Ale obávám se, že dnešní dvacátníci, ti lobbisti a zaměstnanci neziskovek a médií, fanoušci HateFree a vítací multikulti, to vůbec nevědí, protože tehdy a onehdy byli na prvním stupni základních škol. To je ta generace, která si plete roky 1945 a 1968, která ani neví, že se oni sami či jejich sourozenci narodili v Československu! (důkaz zde v čase 3:27) Vůbec nechápou, že už jen generace o trochu starší si v sobě nese tedy traumata z islámského terorismu páchaného v tom „pravěku“ před deseti lety, hůůůů...

V některých dotaznících pro známé osobnosti (do společenských časopisů) se standardně zařazuje otázka, zda si vybavují, co dělaly právě 11. září. Položte si ji také…

Vsuvka o setkáních s touhle válkou:

Já vím přesně, co jsem dělala 11. září. Byla jsem v druháku na školním výletě v kempu s výhledem na Dukovany a bylo hnusně. Nebyl tam moc signál, ale přišla mi sms od mámy, donutila jsem učitele pustit televizi. Viděli jsme, jak ty baráky padaj. A jako puberťáci jsme se s tím vyrovnávali sborovým zpěvem u kytary, kdy jsme přetextovali Luneťáckou odrhovačku: „Když vykouknu z okna ven, tak vidím Boeing a v něm tvoji tvář… padám, padám…“, případně přišla vhod klasika Lucie „…hledej mě mezi kousky popela“. Nepřišlo nám to vtipný, zírali jsme tehdy tupě každý kamsi do prázdna.

Ale nebylo to moje první setkání s válkou, už na základce se k nám na sídlák přistěhoval Dino, byl z Bosny. Hráli jsme si tehdy s plastovými vojáčky, on některým nabarvil helmy namodro a dalším ustříhnul nožičky a ručičky a pahýly přebarvil červenou temperou. Byla to pro nás nevídaná inovace těch kousků plastu. Vystavil si je pak do akvária a dodnes se mi ten obraz vrací. Když jsme na prázdniny jeli všichni k babičkám, on nemohl, protože ta jeho zalehla granát, který jim padl na dvorek.

Nakonec jsem v roce 2013 byla v Afghánistánu. Všude na nástěnkách tam visela ta přiblblá pravidla, že se zbraň smí použít jen při napadení a bla bla bla. Pak večer zakvílely sirény eufemistické: „Incoming, incoming!!!“ a dvě rakety práskly dvě stě metrů od nás. S kolegyní jsme se smály, zafungoval adrenalin, ale taky jsem to nechtěla volat domů a nacvičovala, jak seskočit z palandy, místo polštáře jsem měla „olověnou“ vestu. Utěšoval nás hluk rotorů BlackHawků a naivně jsme se ptaly, zda ty čmoudy vybombardují. „Ne, schovali se do kalátu, kde mohou být civilisti, budou nad ním jen létat,“ zněla odpověď.

Nikdy v životě jsem nebyla tak nasraná, mohli nás zabít (jindy a v případě jiných se jim to ostatně povedlo) a my se zmůžeme jen na to, že jim to trpíme a ještě jim tam budujeme studny, školy, mlíkárny… Pak jsem byla na jiné základně, byla na kopci, tam se nevyškrábou. Naši hoši přiletěli domů za dva měsíce, dostali medaile a šli jsme na oběd: „Tak si holky představte, že si bubáci sehnali minomet. Jednoho dne byla pryč jídelna i s obsluhou.“ Ta jídelna, kde jsem se tři dny cpala bezstarostně americkým žrádlem a v pauzách na práci točila rozhovory, jak je skvělé bubákům pomáhat. Pro dobrotu do hrobu.

Budeme teda válčit?

Konečně se dostáváme k té kruciální otázce: Válčit, či neválčit? Být, či nebýt? Protože jedna věc je, zda je to nutnost, ba přirozenost… ale my nyní musíme brát v potaz, zda na to máme žaludek a nervy.

Asi míň bolí být žábou, která se nechá uvařit v pozvolna se zahřívající vodě. V tom podle mnohých spočívá humanismus a křesťanské hodnoty (a pak tedy žiju v hlubokém omylu, že Ježíš trpěl na kříži „za nás“, abychom my nemuseli... protože dnes nám věrozvěstové kážou, ať si už stlučeme vlastní kříže). Výsledkem této pokojné strategie je logicky a nevyhnutelně konec, ende, šlus. A to se mi příčí, já chci žít!

Znovu si pouštím ty sestřihy z nejkrvavějších a nejpohnutějších scén z válečných filmů, které nabízí nepřeberné množství variant písně „Ona“ (Válka) na youtube. Její text říká vše a ty záběry také. Nadšení a zápal vždy – zákonitě a nevyhnutelně – střídá utrpení. Je to tam vystižené Landovým textem i tím vcítěným střihačem s přezdívkou BlaxXer a dalšími. Nebaví to sledovat jenom mě, jsou to stovky tisíc zhlédnutí, ba přes milión…

Nicméně myslím, že se na to díváme jinak. Ta větší část diváků v tom slyší chytlavý song a vidí záběry z oblíbených akčňáků. Pracuje jejich nevědomí, v člověku je zakořeněno něco, co jej přitahuje k válce. Možná to funguje jako orgasmus, protože drtivá většina živočichů je k němu tělesně bohem či přírodou vystavěna, aby měla motivaci pro rozmnožování. Tohle je podobný princip motivující k přežití. Navzdory tomu viděnému utrpení, může vás to táhnout čím dál víc, když jste s tím přišli doopravdy do kontaktu. Jeden by doufal, že to potom bude odpudivé. Ale kdeže, přestali jste se bát a naopak poznali pravou chuť dávky adrenalinu – další a asi nejsilnější argument, proč je lidstvo přizpůsobeno k válce. Mír je fajn, ale příroda dává zapravdu Darwinovi a nikoli Halíkovi.

Cosi v lidské povaze, sic zakořeněno v podvědomí a společenskými tlaky potlačeno, našeptává: „Dívej se dál,“ ba ty obrazy hrůzy se jeví impozantní, hrdinské, člověk se svým způsobem kochá. Proto mají vůbec válečné filmy takový divácký úspěch, čím věrnější, tím i vyšší hodnocení na ČSFD. Ale vaše druhé já současně říká: „Toho se nesmíš dopustit, naopak se musíš pokusit zabránit, aby to dopustili druzí.“ (Jen procento těch filmů zobrazuje tohle dilema, snad Tenká červená linie a uvidíme v listopadu Hacksaw Ridge).

Bylo opravdu krásné být po nějaký čas mezi těmi vyvolenými, jichž se tyhle záběry a úvahy netýkaly. Rozumím tomu, cítila jsem to stejně, do jistého věku jsem po večerech brnkala na kytaru válečné protestsongy. Bohužel jsem se pak dočetla, že ze statisticko-historického hlediska je normální zažívat zas a znova válku. Co se přihodilo na Západě po roce 1945, je svého druhu deviace – odchylka. V dnešní situaci nás tedy fakt, že nejsme vychovávaní k válce, její obrazy vnímáme jen skrze plátna kin, velice kriticky znevýhodňuje.

Je krajně nepříjemné nad tím přemýšlet, natož dospět k nějakému niternému rozhodnutí. Ani já nemám úplnou jistotu. To ale nakonec ani není nutné, to za nás rozhodne neúprosná zákonitost dějin a hordy těch, kdo mají kalašnikov už připravený ve skříni. Svým způsobem čím dříve, tím lépe, neboť všechny oběti před tím, než se vzmůžeme na odpor, budou marné. Pomníky se staví těm, kdo bojovali, nikoli ovcím. Nemá smysl si namlouvat, že ty dějiny, „než pohár přeteče“, nějak ovlivníme bez použití síly (natož nechozením k volbám).

Takže duševně je třeba se připravit nejen na vlastní umírání v zákopech, ale rovněž na umírání při ranní cestě do práce nebo posezení v kavárně (což už se děje). Anebo kobercové nálety na pozice IS, vysídlování, pogromy a podobné praktiky vůči evropským muslimům, při nichž budou nutně trpět a asi i umírat „nevinní“ (i bez uvozovek) civilisté. Za tu cenu, že my – ani ne tak jako civilizace, národ, nýbrž každý individuálně (taková je doba), budeme žít. K čemuž jsme ale právě uzpůsobeni, jakkoli jsme to dokázali na báječných 70 let potlačit (rétoricky ani tak ne, ale fyzicky vskutku téměř).

Jistou nadějí mě naplňuje, že jsme-li dnes už schopni snášet snímky mrtvých těl našich druhů a současně videa, jak islamisté podřezávají naše novináře, přičemž jsme k nim stále více lhostejní (o dost více než k týraným zvířatům, to je zajímavý paradox), budeme prostě – až přijde čas – schopni je také „eliminovat“.

No a toť vše. Prostě si lze i vzdor historii (pádům impérií a dobám temna) uchovat naději, že zrovna ta naše civilizace přeci jen uspěje. Za cenu, že opět také najde „zalíbení v krvi nepřátel“. Blbý, ale věřte mi, že se – až přijde na věc – adaptujete snáz, než si v tuhle chvíli vůbec dokážete představit v té nejotrlejší noční můře: „…sladko maj na vždy v puse ty, co jednou kvér si pohladí. A oči má trochu vlhký, když podpatkem střevíčku rozdrtí iluze máminejch mazlíčků.“

PS: Mnozí mě nazvou válečným štváčem, ale kdo to má v hlavě srovnané, čichá ve mně naopak pacifistu. Ani jedno, ani druhé – jen být v dnešní době realistou je svého druhu deviace.

válčení tenká červená linie

Komentáře

iva

23. 08. 2016

Opět skvěle napsaný článek, máte dobré postřehy. Jen jsem asi skeptik co se týká dnešní mladé generace. Co není dáno výchovou nebo prožitky těžko se bude dohánět na poslední chvíli.

Pro přidání komentáře musíte být přihlášený.

FROGMAN