Deset věcí, které ničí AČR (díl 1.): Klientelismus, ministři a zákon o veřejných zakázkách
Ministr obrany avizoval, že je zapotřebí napsat novou „Bílou knihu o obraně". Stará moudrost praví, že papír snese vše. Tudíž i tento mini seriál. Pořadí témat bude náhodné. Všechno je to dohromady jeden velký průšvih devastující obranyschopnost naší země.
Foto: Současný stav AČR = jeden velký průšvih
1. Klientelismus
V roce 2012, kdy se začal chystat kariérní řád, vyšel mimo jiné článek s tímto perexem: „Armáda řeší problém, jak zabránit klientelistickým praktikám, které často provozují ve svých jednotkách vojenští velitelé. O setrvání v uniformě totiž leckdy nerozhodují schopnosti a dovednosti vojáků, ale jejich blízký a nekritický vztah k veliteli." (původní článek zde)
Kariérní řád dosud praktikován plně není (a je otázkou, co dokáže novelizovaný zákon o vojácích z povolání). A o tom, jak se obsazují vyšší pozice, kde už rozhodovaly „nezávislé" komise, koluje řada historek srovnatelných s Černými barony a Tankovým praporem. Hle, to je řevu, když ministr obejde svůj vlastní rozkaz a vybere si sám velitele Vojenské policie – samozřejmě je to odsouzeníhodné (Stropnický nemá vztah ke své vlastní funkci, natož ke Generálnímu štábu) – ale oč lépe by jej vybrala zelená klika?
Všeobecně se ví, že ti, kteří vědí na jiné, mohou být z funkcí, pro něž jsou nekompetentní, vyhozeni pouze povýšením do funkce, v níž se opět podaří nějakou dobu tutlat, že na ni nemají. A strpět to musí ti opravdu schopní, pracovití, slušní, kteří jsou neustále přeskakováni. Tak jistě, těm nejdůležitějším útvarům musí velet někdo, kdo to umí, a právě proto nýmandi postupují v kariéře rychleji.
Tito si ke všemu na vrcholu kariéry předpřipraví židli civilního zaměstnance, kde pak vesele pobírají plat plus výsluhu, škodí a v lepším případě se jen přiživují předstíráním práce dál, což vede politiky k periodicky se opakujícím úvahám zakázat souběh výsluhy a práce pro stát, což by ovšem poškodilo i vojenské vysloužilce zaměstnané na pozici školníka (jeden bere v součtu přes padesát čistého, druhý sotva dvacet).
Ne nadarmo většina expertů na naši armádu ve chvilkách největší upřímnosti říká, že skutečným řešením by bylo pouze zcela ji rozpustit a poskládat znovu. Fascinující je, že trpěli a leckdy dokonce sami pomohli do funkcí generálům, o nichž se všeobecně ví, že jsou tou nejhorší volbou pro agendu, která jim byla svěřena. A nelze se pak divit, že ti zasloužení generálové nám raději utíkají do zahraničí. Přijde vám normální, aby se místo rvačky o post náčelníka Generálního štábu strhnul úprk?
2. Ministři
Ach ano, ANO. Ale kdepak, nejde jen o Stropnického. Ve svém nitru patrně není zlý, jeho osobní „civilní" vztah k vojákům (nikoli k armádě) je zcela v pořádku. Dokonce tak, že se dalo v počátku doufat, že se stane srdcařem (jenže nejde do hloubky). Všichni to známe – když nás něco baví, tak se to rychle naučíme, když nám na něčem záleží, tak „yes, we can". Tohle ale není ten případ, no. Ovšem obecně vzato - můžete být klidně herec a stát se vynikajícím ministrem obrany...
Existuje patrně několik předpokladů, jak toho docílit, a pokud splňujete aspoň dva či spíše tři, tak by to mohlo jít... 1) Zájem o právě tento post – ruku na srdce, kolik takových ministrů obrany v minulosti bylo? Obrana je zbytkový resort pro ty, na které nevyšlo místo jinde. 2) Předchozí ministerská zkušenost – jde o specifickou manažersko-politickou funkci a je třeba mít ji zažitou. A také zvládnutou (takže zbabrané minulé účinkování na takovém postu se nepočítá). 3) Předchozí vojenská zkušenost – pokud je z Generálního štábu, pak je hodnotnější než předchozí bod. Pokud je obecně lampasácká, může být naopak kontraproduktivní. Základní vojenská služba se nepočítá! 4) Záliba - když ne přímo v military, tak třeba trampování nebo extrémní sporty apod. Či aspoň skrytá predispozice k takové zálibě – poznáte podle ministrů, kteří na armádní akce začnou místo v obleku jezdit v hadrech Bushman. 5) Politická síla – nikoli odvozená od síly strany, ale od vlastní pozice v té straně, autonomii na premiérovi (předsedovi strany), tudíž i na zasedání vlády. Další doplňte sami...
Můžete to praktikovat na současného ministra, ale ať ho nestavíme na pranýř jen proto, že tam sedí zrovna teď... proč třeba Vondra aspoň něco dokázal (vlak po těch jím položených kolejích dobíhá nyní a do něčeho už nelze hodit výhybku, snad), mělo dva kořeny – měl predispozici stát se srdcařem a měl dost zkušeností, aby se snažil s nejvyšším velením armády vycházet (na místo bojovat s ním). Svou misi prohrál na bodu číslo 5 (jakkoli se to prezentovalo jinak). A pochopitelně co mu nešlo, bylo odrazem kritérií, která nesplňoval.
Ale vykašleme se na škálování konkrétních ministrů – totiž předně – je to problém naší politické kultury celá léta, že resort obrany je prostě Popelkou, nechtěným dítětem vylévaným i s vaničkou, stigmatizující břímě, kterým končí politické kariéry bez ohledu na stranickou příslušnost a zlé či dobré úmysly. Musí to být vláda, která vyšle signál „o tento post při koaličním vyjednávání bojujeme". Dokud to budou jen finance, zahraničí a vnitro, bude vlastně každý ministr obrany „špatný".
3. Zákon o veřejných zakázkách
Čekali byste možná spíše tvrzení, že armádu ničí korupce. Jistě, ta stála na počátku. Když budete sledovat zahraniční tisk, zjistíte, že s tím je problém ve všech armádách světa (resp. všude, kde se rozhoduje o penězích), ale jen pokud to někdo přežene. Je to lidská přirozenost, lidský faktor. Roli hraje pouze míra – do deseti procent je to snad i pro korumpované zasloužené a korumpující motivační. Tedy za předpokladu, že fungují v systému, kde setrvání ve funkcích závisí právě na tom, jak dobře je vykonávají.
Když totiž nakoupíte opravdu výhodně a opravdu to nejlepší, nebude se řešit, že to stálo o trochu (!) více. Nikdo není tak bohatý, aby si kupoval levné věci. Ale nemůžete draho kupovat druhou a třetí jakost. Naše zákony nutí úředníky volit to nejlevnější – proto vojáci mají buď nekvalitní výstroj a výzbroj, nebo nemají žádnou (protože se někdo u ÚOHS odvolá, že se kupuje šmejd, takže se soutěž zruší). Viz třeba článek o pětileté historii nenákupu uniforem zde. A do toho politické téma číslo jedna poslední pětiletky – hon na korupčníky – vede k tomu, že slušní úředníci se raději o nákupy ani nepokouší. (Pochopte – musíte vybrat nejlevnější firmu deklarující schopnost splnit zadání. Samozřejmě pak dodává zmetky a můžete za to Vy.)
S tím také souvisí spor o upřednostňování českých firem. Otázka v něm je položena naprosto chybně, protože nejde jen o faktory kvality a ceny, nýbrž také - a vlastně především – strategické zájmy státu. Když vypukne válka, co a) na co si dokážeme postavit rychle fabriku?, b) na co budeme potřebovat zajetou funkční fabriku, výrobní linky, know-how?, c) co nám budou ochotni a dokáží dodat spojenci?, d) nám nedodají nepřátelé? Dosaďte si například pušky, uniformy, náhradníky díly pro vrtulníky atp. Podrobněji jsme o tom už psali zde.
Nevěřte nikomu, kdo je v tomto směru extrémistou. Generální štáb obecně razí heslo, že chce nakupovat jen odzkoušené a u spojenců zavedené (tedy s nimi kompatibilní) věci, které dobře fungují v Afghánistánu. Je v zajetí teze o expediční armádě a zkušeností sice důležitých, ale vlastně starých tak jako včerejší noviny. Nemyslí moc dopředu ve spektru všech variant. Asociace obranného a bezpečnostního průmyslu říká samozřejmě pravý opak, navzdory (nebo protože?) tomu, že hájí i firmy, které vyrábějí v Číně – což si samy zakázaly – a tak překupují přes prostředníky v jiných státech (už nepokrytě také asijských). Ministerstvo obrany chce to nejlevnější a nechce problémy, takže – jak už bylo řečeno – kupuje šméčka nebo radši nic. A kralují tomu politici, kteří a) tomu nerozumí, b) chtějí se líbit voličům. Voliči tomu nemohou rozumět, protože by jim to musel někdo vysvětlit, ale to jejich volení zástupci nemohou, protože tomu nerozumí.
_______________________________________________________________
A to by bylo napoprvé vše. Už tak je tento článek příšerně dlouhý (a v závažnosti témat i tak dost stručný, určený spíše již zorientovaným), takže vyjdou ještě dvě pokračování, aby se naplnil nadpis „Deset věcí, které ničí AČR". Můžete se těšit například na body „Dezorientace expertů orientovaných na obranu", „PR strategie AČR podle Plzáka: zapírat, zapírat, zapírat", „Okrádání vojáků jako systémové řešení" a zkrátka celkem 7 dalších. Náměty čtenářů jsou vítány, klidně může být ve výsledku pokračování více...
