O nás: Na bezpečnosti nám záležíO nás: Na bezpečnosti nám záleží Podporujeme naše válečné veterányPodporujeme naše válečné veterány Výzva 2015: Drony – dobrý sluha, ale zlý pán!Výzva 2015: Drony – dobrý sluha, ale zlý pán!

Měsíc po dni veteránů: Sečteno a podtrženo

 13. 12. 2019      2 komentářů

Každý rok píši ohlédnutí za Dnem válečných veteránů, jak jej vnímám z pozice dobrovolníka, který usiluje o větší podporu těmto statečným mužům i ženám, tedy i rostoucí povědomí o jejich svátku 11. listopadu. Letos se toho sešlo tolik, že ohlédnutí připravuji s měsíčním odstupem – ale díky tomu i na základě dodatečných informací. Mimo jiné bylo sečteno, že společnost Post Bellum získala letos prodejem máků rekordního 1,7 milionu korun. Je to ale důvod k radosti?

Lidé o Dni veteránů vědí, máky si kupují, ale neví, od koho a pro koho

Začněme u Post Bellum, resp. projektu Paměť národa, které už předloni spustilo masivní mediální kampaň za prodej vlčích máků. Vyneslo mu to asi tři čtvrtě milionu. Loni to již bylo bezmála 1,2 milionu, letos již zmíněných 1,7 milionu korun. Pro srovnání, „měsíčková sbírka“ ke Dni proti rakovině vynesla letos skoro 20 milionů korun – do budoucna to lze vnímat jako pomyslný cíl.

Ale zpět k Post Bellum, které sdělilo České televizi, že „zatímco v předchozích letech organizace věnovala peníze především na dokumentaristickou práci, letos poprvé poputují finance na sociální a zdravotní péči pro válečné veterány.

Konkrétně: „Zatím oslovujeme organizace a hledáme partnery na přímou sociální či zdravotní pomoc pro válečné veterány z 2. světové války a účastníky 2. a 3. odboje,“ sdělil ředitel organizace a zakladatel Paměti Národa Mikuláš Kroupa.“ (zdroj

Takže v předchozích dvou letech, dohromady za 2 miliony korun z mákové sbírky, točilo Post Bellum rozhovory s pamětníky, což ovšem činilo i celá léta předtím, k čemuž má zdroje v podobě grantů a darů v mnohanásobné výši. Nově už z mákové sbírky podpoří i veterány, jenže nikoli novodobé.

Post Bellum jde „na vrcholu pyramidy o stejnou věc“. Nedokážu na ten vrchol dohlédnout…

Jakub Pánek, zodpovědný za mákovou sbírku v Post Bellum, mi již v srpnu 2017, kdy jsem se je ještě snažila podpořit, mimo jiné napsal: „Úplně nahoře v pyramidě nám jde o stejnou věc. Každý se toho snažíme dosahovat jinými prostředky, a to se nevylučuje.“

Tehdy jsme měli od Post Bellum příslib spolupráce, že bychom výměnou za podporu jejich projektu následně sdíleli jako Spolek VLČÍ MÁKY jimi pořízené nahrávky s výpověďmi novodobých veteránů. Pak už se však Post Bellum nehlásilo a mám pochybnosti, zda by se takové nahrávky nevešly na prsty rukou.

Skok. Letos na podzim jsem se rozhodla komunikovat náš apel na podporu novodobých veteránů opět. Obdržela jsem odpověď: „Můžeme se v listopadu sejít a říct si více o tom, jak situaci vnímáte a co je možné dál dělat.“ Naléhala jsem, s uvedením konkrétních důvodů, že by bylo dobré sejít se dříve. Šlo mi zejména o to, že od té doby, kdy Post Bellum díky bezprecedentní podpoře ČT opanovalo mákovou sbírku, přišel náš spolek o některé dobrovolníky i zájemce koupit si máčky. Upřímně a naivně mi tito lidé píší: „Letos budu nabízet máky tam a tam.“ „Letos už jsme vás podpořili, máček máme.“ Jenže se to netýká našich máků. A jinak, ze strany Post Bellum, a to už je prosinec, opět ticho po pěšině, snad si aspoň najdou čas přečíst tento můj komentář.

postbellum eshopNutno uznat, že na webu Post Bellum sděluje, jak výtěžek z máků použije, ale ví to i všichni ti lidé pořizující si mák v terénu? 

Kdo a jak pomáhá válečným veteránům, nemá jasno ani Česká televize

Organizace pomáhající veteránům si plete samotná Česká televize! Už 11. 11. mě telefonicky a e-mailem uháněla pracovnice Zpravodajství ČT: „Píši z redakce Zpravodajství ČT a ráda bych se zeptala, kolik lidí koupí vlčího máku podpořilo válečné veterány. Tedy kolik vlčích máků se doposud prodalo.“

Snažila jsem se jí vysvětlit, že naši dobrovolníci před sebou mají ještě stěžejní odpoledne, a že jsme jedna z mnoha organizací. Večer jsem nicméně poslala rozsáhlou zprávu s přesnými daty aspoň za náš charitativní e-shop, odkud si naši podporovatelé objednávali máky týdny dopředu. Popsala jsem, jak fungujeme, ale také upozornila, ať se poptává u Post Bellum, Regi Base, Vojenského fondu solidarity, že je zkrátka organizací hodně… S ohledem na dataci (6. 12.) zprávy „Vlčí máky vynesly rekordní sumu. Peníze ze sbírky půjdou i na sociální pomoc veteránůmse čekalo na součet za Post Bellum, o Spolku VLČÍ MÁKY nebo i Vojenském fondu solidarity (nevím však, zda poskytl vyjádření) v článku není žádná zmínka. (Zabitá hodina snažit se vyhovět ukvapené redaktorce ČT).

Když si koupíte vlčí mák, komu a pro koho tedy přispějete?

Vraťme se k tomu, že nejvýdělečnější bylo třetí rok po sobě Post Bellum, pročež chce nově(!) podpořit druhoválečné veterány a účastníky 3. odboje.

Druhoválečných veteránů žije, bohužel, asi už jen 350 a je o ně postaráno také prostřednictvím Ministerstva obrany. Kromě provozu vlastních domovů důchodců poskytuje ročně dotaci kolem 6 miliónů korun na zajištění terénní péče Československé obci legionářské. To už je na zvážení, zda by nemělo přilepšení 1500 Kč měsíčně posílat druhoválečným veteránům napřímo, aby si objednali sociální služby dle svého uvážení. Je však možné, že ČsOL pečuje rovněž o veterány 3. odboje a v některých případech i ty novodobé.

Co se týče účastníků 3. odboje, ti mají od roku 2002 nárok na jednorázový příspěvek 100 000 korun, úpravu důchodu a rovněž je jim připsán statut válečného veterána. Proti tomu nelze nic namítat, vlastně nelze nic namítat ani proti tomu, aby pro ně neziskové organizace činily ještě více.

Ovšem, novodobých válečných veteránů je zde kolem 16000, zdaleka jde o nejpočetnější skupinu. Někteří z nich jsou rovněž už v důchodovém věku, další jsou invalidními důchodci, někteří pobírají výsluhový příspěvek, mnozí stále slouží v AČR. Nu a většina z nich nemá žádnou podporu, což ale neznamená, že ji nepotřebují a nezaslouží si ji!

Jestli v něčem tento stát dokola tragicky selhává, tak nezájmem a neschopností vážit si veteránů teď a tady. Je naprosto v pořádku, že kompenzujeme křivdy a opomenutí veteránů druhoválečných nebo účastníků 3. odboje. Zvláště ona druhá skupina před rokem 1989 mnohdy zažívala státní šikanu, včetně věznění nebo nedůstojných zaměstnání, tudíž by byla odkázána třeba na nízký důchod. Že se zákon na jejich odškodnění přijal až 23 let po revoluci, je vlastně ostuda. Jenže systém je dnes nastaven tak, že se začne podpoře současných veteránů věnovat asi tak v roce 2040?

Tito veteráni se dnes dostávají do mezních životních situací, mimo jiné proto, že ministerstvo obrany jim řádně neodškodňuje služební úrazy, že se bojí s armádními psychology mluvit o traumatech z misí, že jim mnohdy před vznikem nároku na výsluhu zašlou personalisti MO sdělení, že již není v zájmu Ozbrojených sil ČR, aby se jim prodloužil závazek (jakkoli si vzorně plní povinnosti a zastávají se jich vlastní velitelé) atd.

Kdo se s takovými veterány DNES baví, pomáhá jim s rodinnými výdaji a financováním léčby, potažmo právníků, hledá jim novou práci? To jsou organizace, o kterých se zdaleka tolik (až vůbec) v médiích nemluví. Možná ani nikdy nebude, protože karty byly rozdány třeba právě ve prospěch Post Bellum už před mnoha lety.

Pro představu: Jistý díl práce zastane Regi Base, k čemuž mám ale mnoho „ale“ a budeme se jí věnovat dále. Pak Komunitní centrum pro válečné veterány v Brně nebo tradiční Sdružení válečných veteránů. Samozřejmě sem řadím náš spolek a vím o pár dalších, které se nějak snaží plnit funkci „poslední záchranné sítě“, ale jsou spíše na začátku (prosím, napište mi, ráda budu v dalších článcích informovat i o vás). Speciální postavení má Vojenský fond solidarity (VFS), který se stará zejména (až výlučně) o vojenské vdovy a sirotky.

Ti všichni se snaží na Den veteránů i celoročně na „military“ akcích prodávat máky a obecně zboží s veteránskou tematikou, některé mají i DMS, Vojenský fond solidarity jako resortní projekt má dokonce přístup k aktivizaci vojáků, aby do něj měsíčně přispívali. (Smutně dodávám, že někteří pak jen těžko přijímají, že když se sami ocitnou v nouzi, podporu neobdrží.)

Nezapomínejme pak na ty, kdo řadu let – než vůbec kdo tušil – usilovně budují vůbec povědomí o Dni válečných veteránů a symbolu vlčího máku, jako je třeba Military muzeum gen. S. J. Ingra vedené Petrem Něničkou, jenž trefně poznamenal, že dávno odstál řadu sezón v mrazu v Kyjově na náměstí, aby trpělivě kolemjdoucím vysvětloval, že 11. listopad nejsou jen svatomartinské hody. Pokud se dnes Post Bellum bohorovně tváří, že pomohlo masově zavést tuto tradici, pak je na místě výtka, že naskočilo do mnoha lidmi „z oboru“, srdcaři, rozjetého vlaku, který akorát předjelo po druhé koleji, protože má zdroje na postavení vlastní koleje a vlastního vlaku. Jejich koleje ale k podpoře veteránů nevedou!

Letošní Den veteránů ve znamení sporu o symbol vlčího máku

Tu část veřejnosti, která dávno ví, kdy a co je Den válečných veteránů, letos značně rozladilo, že Nadační fond Regi Base si registroval u Úřadu průmyslového vlastnictví logo vlčího máku.

RBmákregistered

Paradoxem je, že této organizaci nebylo žinantní odkazovat se na můj loňský článek s kritikou Post Bellum a současně naší organizaci Spolek VLČÍ MÁKY poslat prostřednictvím právníků pohrůžku, že asi nepracujeme ve prospěch veteránů a využívání symbolu máku máme zanechat. Extrémní omyl!

RBdopismákůmZ dopisu právníků Regi Base adresovaného Spolku VLČÍ MÁKY

Jak se záhy ukázalo, Regi Base si zaregistrovali jednu konkrétní podobu vlčího máku, kterou my vůbec nevyužíváme. Nadto jen obrázek, nikoli fyzické provedení. Šlo o podobu, kterou léta používalo sdružení ANLeT (Asociace nositelů legionářských tradic), které před časem zaniklo.

Tuto organizaci jsem kritizovala na základě osobní zkušenosti už před mnoha lety, protože když jsem ještě jako pracovník ministerstva obrany zašla do jejich nedalekého dejvického sídla, zda půjdou do terénu na 11. 11. prodávat máky, vypoklonkovali mě s tím, že nemají lidi. Seděli tam totiž redaktoři, kteří snad i psali užitečné historické publikace, ale jít ven se jim nechtělo, ostatně prodali několik let po sobě stovky svých máků MADE IN CHINA ministerstvu obrany, které je dál distribuovalo zaměstnancům a vojákům. Tak byl ten, s prominutím, byznys, v počátečních letech nastaven.

Ačkoli ANLet skončil, jeho máky se dál objevovaly – jak na klopách zaměstnanců resortu obrany, tak v prvých letech masivní kampaně Post Bellum také prostřednictvím jeho dobrovolníků. Letos už patrně nikoli, měl je v nabídce nadále Vojenský fond solidarity. Jak se tento vyrovnal s registrací vzoru ze strany Regi Base, není jasné – na dotaz neodpověděl. Tento mák měl přitom letos na klopě třeba i premiér Babiš. Od koho? Regi Base objednala patrně novou várku (jakkoli není zřejmé, jak velké zásoby po likvidaci ANLeT kdo převzal/odkoupil).

mák-BabišPoznámka ke snímku: Odpověď nepřišla.

Zkrátka, mák s trikolórou (což není vůbec vhodné, mezinárodní symbol se nehodí doplňovat o národní určení) letos distribuoval rozhodně fond Regi Base i Vojenský fond solidarity, na základě bezúplatné licence také brněnské veteránské centrum, resp. spolek Československý legionář zastoupený Karlem Černochem, Regi Base mu nějaké máky věnovala.

RB Černoch

Bylo by celkem pochopitelné, že Regi Base se registrací symbolu vlčího máku pokusila předcházet jeho zneužití. Dává i smysl, že za svého druhu zneužití by považovala distribuci máků ze strany Post Bellum. Nebo i jiných prodejců máků, protože jsem sama už loni upozornila, že máky nabízely e-shopy, které s veterány nemají vůbec do dočinění. Jak se ukázalo, dělo se tak na úkor neznalosti, snahy vyhovět poptávce zákazníků z řad „military komunity“. Ten, koho se to týkalo, na základě konzultace dedikoval zisk veteránské charitě. Co smysl nedávalo, bylo zastrašování ze strany Regi Base vůči zcela férovým veteránským organizacím a snaha udat/prodat jim licenci.

Ještě více je pak absurdní, že Úřad průmyslového vlastnictví byl ochoten registrovat mezinárodní symbol, ke všemu opatřený státním symbolem – trikolórou, který je chráněn vlastním zákonem. Je vysoce pravděpodobné, že dříve či později takovou nezákonnou registraci u úřadu někdo napadne, pročež bude zrušena.

Letošní den veteránů ve znamení konce šéfa veteránského odboru plk. Eduard Stehlíka

Co čert nechtěl, plk. Stehlík načasoval oznámení, že mu nebyl ze strany ministerstva obrany prodloužen závazek, a že funkce vedoucího Odboru péče o veterány MO má být od nového roku zcivilněna, na 9. listopadu, tedy dva dny před Dnem válečných veteránů. Zvedl se obrovský mediální zájem, jaký snad nedoprovází ani výměny ministrů obrany a jejich náměstků.

V nejnovějším rozhovoru pro Reflex Eduard Stehlík zmínil, že to sám nečekal, že právě díky tomu se jej zastali i politici. Od počátku se domnívám, že to vůbec není dobrá zpráva. Bez zájmu, ba leckdy za doprovodu mediální zkratek až šikany, opouštěly armádu z mého pohledu důležitější osobnosti. Ale tak to má být, armáda je apolitická, resort obrany sice má podléhat civilní kontrole, jenže nikoli výběrové. Jak se ozývají poslanci z výboru pro obranu, když jde o veterány krácené na odškodném za úraz? Jak se angažoval plk. Stehlík, když byl žádán o pomoc mnohým veteránům? Své zkušenosti a prvotní rozčarování jsem shrnula zde.

Nikdo neupírá plk. Stehlíkovi jeho historickou erudici (sic někdy interpretačně a postojově vyhraněnou) a zásluhy na popularizaci československé vojenské historie 20. století prostřednictvím jeho televizních angažmá a knižních publikací. Ovšem, jako šéf odboru pro veterány se nikdy nedokázal od této role a svých priorit odpoutat – upřednostňoval tematiku 2. a 3. odboje na úkor novodobých válečných veteránů. Agenda 16000 osob byla pod jeho vedením „zaopatřována“ ani ne desetinou pracovníků odboru. Jeho výtku, že to tak bylo a „nemohl“ s tím nic dělat, lze považovat za absurdní třešničku na dortu celého letitého zmaru tohoto odboru.

Nakonec si vybojoval „svoje“, v roli oběti bossingu, na úkor pomlouvání kolegů (tomu jsem se věnovala, s prominutím už poněkud ironicky, zde). Dnes už víme, že vedení resortu pod mediálním tlakem otočilo a Eduard Stehlík by mohl zůstat, ale on to sám odmítl. Mezitím nasměroval na vedení svého „druhého profesního domova“ – Ústavu pro studium totalitní režimů – policejní razii kvůli podezření ze zpackané rekonstrukce (viz), těžko říci, zda se v civilní kariéře bude více angažovat právě zde. A rovněž, v tomto mezidobí, se E. Stehlík patrně oženil s dlouholetou přítelkyní Terezou Mrkvičkovou, nyní tedy Stehlíkovou, která pracovala pro Odbor péče o válečné veterány a následně přešla do Vojenského fondu solidarity, takže aspoň tato „linka“ pro podporu veteránů – bude-li o ni plk. ve výslužbě E. Stehlík stát - zůstane zachována (sic).

Finále ohlédnutí za Dnem veteránů 2019

Byl to dlouhý komentář, ke všemu se věnoval „negativním jevům“, které doprovázely uplynulý Den válečných veteránů. To není fér, protože mnoho skvělých věcí se podařilo. Za pozornost stojí zejména akce Petra Něničky „Cesta poděkování, úcty a pokory“, kterou už poněkolikáté objel se spolupracovníky hroby našich padlých vojáků (vše o projektu zde). Proběhl vůbec nespočet vzpomínkových a pietních akcí, pořádaných řadou spolků.

cesta poděkování

Radnice Prahy 2 opět uskutečnila velkou vzpomínkovou akci na náměstí Míru. Jelikož byla historicky patrně první radnicí, která se dni věnovala, pročež dodnes program udržuje a rozšiřuje, patří jí za to dík. Pravda, starostka (a poslankyně) Jana Černochová náš spolek opět nepozvala s poukazem na to, že když jsme se účastnili prvního ročníku 2015, ve své bilanci jsem byla kritická (zde). Inu, zůstanu i nadále – dokud se akce bude opírat o řečnická vystoupení a městská část bude zdarma rozdávat své máky, kde je skutečná podpora veteránů? Letos jsem tam nebyla, třeba se to zlepšilo, ale jsem svým způsobem vděčná, že ve facebookové diskusi vyšlo najevo, jak se „cení“ sdělování názoru ve prospěch veteránů.

ernochová

Oč mi celou dobu jde, proč každý rok píšu „ohlédnutí za dnem veteránů“, bylo popsáno a jen to připomenu ve 3 bodech:

  • 1) Smysl prodeje vlčích máků, proč vůbec po první světové válce taková tradice vznikla, je přímá (!) podpora válečných veteránů. Tehdy máky do klopy sami vyráběli v „družstvech invalidů“, dnes je třeba náš spolek objednává i svépomocně vyrábí. Má ale zůstat podstatou, že jejich koupí pomůžete právě veteránům. Nemáte je dostat ani zadarmo, protože jste zrovna procházeli místem konání nějaké vzpomínkové akce, ani si je pořizovat od prodejců bez jasného napojení na charitu. Kytičky měsíčku lékařského se přeci také nerozdávají na potkání, ani neprodávají jen tak u kdekoho, prostě je ten DEN a vy tím podporujete TEN ÚČEL.
  • 2) Povědomí o Dni válečných veteránů se zvedá. Naši dobrovolníci si sami chválí, že nemusí „skákat kolemjdoucím do cesty“, že se už skoro nezastaví vstříc proaktivním občanům, kteří zejména na frekventovaných místech (typu obchodní centra) sami přicházejí pořídit si mák, protože vědí, že se blíží/nastal 11. listopad, takže právě chtějí podpořit veterány. Toto veřejné povědomí vybudilo zejména Post Bellum – tomu nelze upřít, ale nezapomeňme, že mnoho jiných srdcařů pro něj obětovalo osobně daleko více léta před ním.
  • 3) Aby byl naplněn smysl tradice, aby byl uspokojen zámysl lidí kupujících a nosících vlčí mák, je nezbytné, aby peníze za jeho koupi směřovaly k (přímé) podpoře veteránů. Neziskovky, které tak utržené peníze nevynaloží, nemají těžit – ke všemu s přehlížením těch opravdu pomáhajících – pod rouškou „společných cílů někde na vrcholu pyramidy“ z naivity veřejnosti, která si podle nejen mých zkušeností opatřuje mák právě a jen proto, aby pomohla těm, na kterých se služba vlasti neblaze podepsala. Lidé kupující si mák myslí na naše padlé, jejich rodiny, nebo veterány zmrzačené či psychicky zdeptané prožitky z války. Odmítám akceptovat argument, že je v pořádku prodat jim mák na financování něčeho dalece vzdáleného, protože je tím podpořeno aspoň šíření tradice. Je to spíše zneužití tradice, které do budoucna může přerůst v nedůvěru veřejnosti, neochotu vlčí mák si pořídit. Není to, podle mého vkusu, na druhé straně ani legitimní důvod pro marketingové antikampaně (bezesporu drahé, když si Regi Base zaplatila přílohu MFDnes) a pokusy registrovat si symbol vlčího máku.

Dovětek

Za mě – je mi jedno, když mi někdo spílá, že jsem ho kritizovala. To je známkou, s prominutím, jeho nevyzrálosti. S veteránským odborem ministerstva obrany se nechci moc bavit ani já, jakož ani přimknout se k nějakým politikům, nakonec i médiím. Mám jednoduchou zásadu – kdo se mě na něco zeptá, odpovím, kdo chce spolupracovat, vyložím k tomu výchozí předpoklady. Ale není moje povinnost nabízet donekonečna otevřenou náruč (to chci dělat pro veterány, nikoli „mákové organizace“).

V našem spolku chceme doopravdy pomáhat veteránům (potažmo dalším „odkopnutým“ příslušníkům bezpečnostních složek), což obvykle znamená pomoci jim vydobývat jejich práva na dotčených resortech. Pokud to chceme dělat (a děláme to dobře a úspěšně), nemůžeme se bratříčkovat s politiky nebo ministerskými úředníky. Bylo by fajn – a vždy jsme tomu byli otevření – mít větší kooperaci s podobnými neziskovkami, ale ty právě mnohdy lavírují, kde je jejich místo – „dotace od Adama, mediální prostor od Evy“, za každou cenu „mediálně prodat“ klienta atd.

Bývaly doby, kdy jsem si myslela, že toto je i náš cíl – etablovat se, profesionalizovat, se všemi se bavit a být za dobře. Dnes už vím, a myslím, že celý náš dobrovolnický tým ví, že nejlépe děláme to, co chceme, a sice svobodně a nezávisle. Proč obětujeme všechen ten čas-nervy-peníze, je prostě pomáhat veteránům, na které systém stále není nastaven (a nevypadá to na zlepšení, ba naopak). Z této podstaty se nemůžeme, ba nesmíme, stát součástí (závadného) systému. Tak jsem si opět dovolila popsat věci tak, jak je zažíváme, jak v realitě, v níž se my a naši klienti pohybujeme, zkrátka jsou. Jestli se z toho někdo vztekne, tak ať. A jestli se bude chtít někdo o téhle realitě konečně bavit, nechť přijde.

Miroslava Pašková, předsedkyně Spolku VLČÍ MÁKY

Pod čarou - nestačí mák jako symbol úcty a vzpomínky?

Obdrželi jsme zajímavou námitku, že "mák degradujeme na zboží". Odpověď: Skutečnost, že připnutím máku veteránům a padlým vyjadřujete úctu a vzpomínku, je přeci samozřejmá. Copak byste někdo nosil připnutý symbol něčeho, čemu nevěříte, čehož význam neznáte? (Neřešme třeba puberťáky, kteří si připínají placky s čímkoli, protože prostě chtějí mít na batohu placky). Takže význam symbolu je naplněn jaksi automaticky. A pak přichází na řadu - je zodpovědností pořizovatele máčku i toho, kdo jej nabízí - aby to mělo ještě nějaký hmatatelný efekt. Ono totiž, kdyby si každý - teď není řeč o dřívějších dobách a prvotním zaváděním tradice (!) - vyrobil mák doma, tak je to zkrátka neúplné, nedotažené. A když se někde máky dokonce rozdávají zdarma kolemjdoucím, kteří to berou jako "trendy" a "ozdobičku", tak to svědčí o povrchnosti. Představte si, že by někdo zavedl stužku k upomínce lidí bez přístřeší, načež si ji připnete - přeci na ně myslíte a soucítíte, avšak když pak jdete kolem nich, je vám jedno, že mrznou na lavičce a z vašich peněz za stužku neuvidí ani korunu. 

vlčí mák den válečných veteránů
Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Více informací