Tak kdy se spustí pozemní operace proti Islámskému státu? A k čemu bude dobrá?
Od útoků v Paříži s tím všichni tak nějak počítají a současně přešlapují jako kolem hrnce s horkou kaší. Pojďme si shrnout pár klíčových faktorů, podle nichž můžeme odhadovat blízký vývoj a naši roli v něm… Ačkoli, ukážeme si spíše, proč je tohle krátkodobé plánování jako vždy krátkozraké.
Naše vláda se mezi prvními přihlásila, že by vyslala dvousethlavý vojenský kontingent. A sice chemiků a polní nemocnice. Někdo nad tím ohrnuje nos, že je to alibismus. Ale proč ne? Tak nějak jsme se zapojovali do počátků všech konfliktů posledního čtvrt století.
Jednak jsme v těchto specializacích opravdu dobří, jednak veřejnost zkrátka lépe přijímá, že neválčíme, ale pomáháme. A posléze, jak se prvotní bojový zásah přetaví v dlouhodobou operaci na udržení míru, vlastně i válčíme (za ten mír). Což se projevuje stažením lékařů a vysláním příslušníků bojových útvarů. Oproti jiným koaličním partnerům pak také setrváváme až do konce. Co víc si přát?
Pravdou je, že pokud by k té první fázi intervence naším způsobem přistoupili všichni, byla by z toho jedna velká humanitární operace bez jakýchkoli výsledků (ve smyslu eliminace protivníka). Bojovníky IS zkrátka někdo bude muset pomlátit. A to fyzicky a na zemi. Jakkoli je to jasné celou dobu, o pokračujícím úpadku naší civilizace svědčí, že jsme teď několik měsíců zkoušeli vyhrát taktikou otevřené náruče. Kdo si pak položí otázku, jak pobít tyhle bojovníky s pasy EU a na jejím území?
Co se týče dosavadních leteckých úderů, nedávno jsem někde četla přirovnání hovořící za vše: Je to jako střílet přemnožené mravence na zahradě vzduchovkou z okna. Bombardování stojí neuvěřitelné peníze, v příkrém nesouladu s výsledným efektem. Vlastně je to totální taktická blbost, alibismus v krystalické podobě, bohužel však praktikovaný těmi, kdo by měli a mohli něco dělat.
Pak je tu ovšem druhý problém, a to přihlouplá vypočítavost a sledování podružných národních zájmů. V Sýrii se nebombarduje nijak systematicky. Turci při letu vyhlazují Kurdy a Rusové zase Turkmeny, což končí vzájemným sestřelováním letadel. Chaos v tom, kdo tam válčí s kým a proti komu, byl ostatně podrobně popsán v dřívějším článku.
I odtud plynou jisté rozpaky, váhání a neurčité přísliby dalších stran koalice proti IS. Nejedná se ovšem o nic překvapivého, stačí v paměti zapátrat, jak se ten či onen stát stavěl k invazi do Afghánistánu a Iráku po 11. září. Tak jako Česko kopíruje praxí ověřené postupy, tak je opakují i ostatní. Akorát, na rozdíl od nás, je znásobili a dovedli ad absurdum.
Klíčová a poněkud jiná je dnes role USA. Naštěstí dočasně. V oválné pracovně sedí nositel Nobelovy ceny za pouhé kecy a barvu kůže, který tam už brzy sedět nebude. Neměli bychom podceňovat jiné vlivné osobnosti a zájmové skupiny ve Státech. Nejen protikandidáti na prezidentský post (John McCain volá po masivní pozemní operaci), ale také tamní generalita (např. článek o ZNGŠ Jacku Keane) a jistě i vojensko-průmyslový komplex.
Pravdou je, že poslední zmínka by mohla dávat za pravdu všem, kdo po zbrklém stažení z Iráku a rozjetí stahování z Afghánistánu předpovídali, že další válka se musí nezbytně rozjet, jinak by se významně zbrzdily západní ekonomiky, které se naopak potřebují vzchopit po finanční krizi. Bezesporu je to úvaha vlastní všem šéfům světových zbrojovek, kteří ale jinak nejsou o nic moudřejší a prozíravější, než politické reprezentace.
Islámský stát – a zdůrazněme, že zdaleka nejen na území Sýrie – je z mnoha důvodů na jedné straně logickým pokračováním dříve nastoupených trendů, na druhé straně fenoménem novým, v obou případech každopádně děsivým, skutečně a za poslední dekády nejvíce ohrožujícím hodnoty a způsob života původních Evropanů, Američanů a dokonce Rusů. Právě takto je třeba jej chápat a silou tomu odpovídající proti němu konečně zasáhnout.
V časopise Echo si nedávno několik tuzemských odborníků notovalo, jak jádrem pudla je nesourodost zájmů členů koalice a především mlhavá představa (natož shoda), jakého cílového stavu má být vůbec dosaženo. Jde buď o úmyslné, nebo i nevědomé potlačování reality! Jako by snad šlo o nějakého Asada? V televizní diskusi zase filosof Bělohradský připomenul, že se po ukončení Studené války nekonala mírová konference, která by řešila stav afrických a blízkovýchodních států. Zajímavý, ale stále nedokonalý postřeh.
Problém je třeba nazírat komplexně, včetně historického, kulturního, kontextu. Potíže se datují mnohem dále, nejbližším historickým milníkem je vůbec narýsování hranic tamních států kolonialisty. Jak jsem psala již jinde, IS a lokální mocnosti de facto vrací hranice do přirozených linií, což by samo o sobě vůbec nebylo zlé. Ovšem je třeba jít ještě dále, protože v jádru vždy stály a zůstávají spory o území definované náboženstvím a politickým systémem.
Pokud si máme (naše civilizace) klást otázku, oč usilujeme, tak určitě ne o návrat nebo naopak trvalé odstranění nějakého Asada. Což se ovšem nyní jeví jako klíčový spor, který musí být vyřešen před pozemní operací. A ta přijde kolem Vánoc, nejpozději v lednu. Ano, všichni se na ni již přirozeně připravují, jen kolem toho mlží – ne aby získali taktickou výhodu, ale protože jsou prostě jen politicky připosr…
Ovšem kvůli nepochopení podstaty problému blížící se invaze skončí tak, jako ty před ní – rychlým povrchním vítězstvím, pak léty vyčerpávajících pokusů o stabilizaci, nakonec ústupem otevírajícím brány opětovnému řádění radikálů. Nebo přesněji – bojem za obrodu islámské civilizace. A tak to půjde dokola, dokud s tím opravdu něco neuděláme. Je to nyní o to smutnější, že na špek skočilo i Rusko (což ostatně dokazuje jen pokročilou demenci Putina a paradoxně přibližování této svébytné kultury té západní).
Chlapci se nějak dohodnou, ale pro teď a tady. Za deset let to bude zase o něco horší. A jednoho dne už dohoda bude prd platná.
