Sýrie: Počítá se velikost války podle zasaženého území nebo počtu stran, které se v něm střetávají? Začala totiž asi 3. světová…

 15. 10. 2015      kategorie: ARMÁDA ČR    

Mohlo by jít o obyčejnou občanskou válku, ale kdepak. Sýrii lze svým způsobem označit za hvězdu zhroucenou do černé díry s obrovskou hustotou a přitažlivostí. V tamním konfliktu se angažuje kdejaká lokální mocnost i supervelmoci a další jsou do něj vtahovány. Je pouze otázkou času, kdy půjde tento konflikt označit termínem světová válka, což leckoho jistě překvapuje…

… Jenže v takové první světové válce se utkávalo 20 států (národů samozřejmě více, ale to v Sýrii také). A do světových válek se zpětně řadí i ta třicetiletá, sedmiletá či války napoleonské. V Sýrii se nyní angažuje 17 států + Islámský stát (jakkoli oficiálně uznán není). A to je na jednu zemi v už tak dost třaskavém regionu opravdu hodně.

Buďme konkrétní a představme si, kdo se to všechno na syrském bojišti utkává:

1) Proasadovské síly, jejichž jádro tvoří vládní vojsko a spojenecké bojůvky, včetně notoricky známých teroristických a „osvobozeneckých“ organizací jako Fatah al-Intifáda, Hizballáh, Palestinská osvobozenecká armáda a nyní již otevřeně také Rusko. K tomu je třeba přičíst vojenskou podporu Iráku, Íránu, KLDR, Venezuely a Číny. Této partě můžeme směle říkat „oprášená internacionála“.

2) Syrská opozice, které se z onoho titulu „opozice“ v západním světě tak nějak fandí, ale její skladba není o nic méně hrozivá. Patří sem Al-Káida a její tamní pobočka Al-Nusrá (z té mimochodem pocházel ten týpek, co mu maďarská kameramanka podrazila nohy, pročež trénuje v Madridu fotbalový dorost),  Fatah al-Islám, Muslimské bratrstvo a také Talibanci. A to za vojenské podpory Kataru, Saudské Arábie, Libie, Egyptu a ovšem také Turecka, USA, Británie a Francie. Do řad mudžahedínů přicházejí rovněž Afghánci, Alžířani, Iráčani, Jemenci či Bosňáci. Takže téhle nesourodé skvadře můžeme říkat „ropáci & mudžahedíni“.

3) Islámský stát, jenž je proti všem, jakkoli ne všichni jsou proti němu. V koalici proti IS jsou USA, Francie, Katar, Spojené arabské emiráty, Jordánsko, Saúdská Arábie, Bahrajn a Maroko. A mimo koalici se k boji proti IS přihlásilo i Rusko, které ovšem sleduje primárně jiné zájmy. Zároveň existují delší dobu důvodná podezření, že IS pomáhá Turecko, Saudové a možná i USA.

4) Pak je zde ještě menší uskupení označované jako Sjednocená demokratická strana, kam patří zejména Kurdové. Jak známo, ti jediní dosahují (i díky ženským jednotkám) reálných úspěchů v boji proti Islámskému státu. Za což se jim dostávalo z demokratického světa podpory (i ČR jim poslala nějaké ty zbraně a náboje), to ovšem nezabránilo Turecku, aby je od léta bombardovalo. Říkejme jim „Kurdové díky, ale zase se na vás vykašleme“.

Že je to pěkný bordel? A schizofrenie mnohých účastníků konfliktu? Něco jako babylonské zmatení jazyků? Nevíte, komu fandit? No zkusme z toho přeci jen něco vyvodit…

  • Asad je diktáror, nicméně víme, že za něj země relativně prosperovala, náboženské menšiny byly chráněny (proto třeba valná část syrských křesťanů, které jsme ochotni přijímat jako uprchlíky, fandí Asadovi) a celkově na stupnici od 1 do 10 označující hrůzovládnost byl Asad nejvýše na stupni dva a půl.  Že se mu to vymklo z rukou, když v zemi eskalovaly nepokoje, je druhá věc. Asi za to úplně nemohl, ono mu to bylo vymknuto z rukou. Ovšem usilovat o jeho návrat je hloupost už proto, že zkrátka nemůže znovu nabýt ztracené autority. Do čela země by měl usednout nový osvícený „vůdce“ a válka se mimo jiné vede o to, kdo jej tam dosadí, aby mu šel pěkně na ruku. Mohlo by se zdát, že regionální mocnosti sledují, zda to bude sunita nebo šíita, ale zapojení supervelmocí svědčí o tom, že jde vůbec o moc nad Sýrií a tudíž ne/rovnováhu sil nejen v regionu, ale globálně. Průšvih je, že čím více států o tohle soupeří, tím více je znovuobsazení trůnu v nedohlednu.
  • Angažovanost regionálních mocností dále svědčí o tom, že konflikt – není-li ještě světovou válkou – je tedy největší novodobou válkou oblasti označované jako MENA = Middle East & North Africa. Patří do něj samozřejmě i rozmach Islámského státu na dalších územích a dost možná jsme svědky přepisování map, kde dosud hranice států vedly po umělých liniích narýsovaných bývalými kolonizátory. To nikdy nemohlo a také nedělalo dobrotu. Není tomu dlouho, kdy se musely zákonitě vytříbit hranice států evropských, a v tomto smyslu je žádoucí nechat vykrystalizovat přirozené hranice i v dané oblasti, neboť každý národ má právo na sebeurčení. V tomto kontextu je třeba konečně dopřát zadostiučinění také Kurdům, jediné sympatické straně konfliktu.
  • Problém je, že jako euro-atlantická civilizace (a počítám v ní i Rusko) nedokážeme nezasahovat. V prvé řadě samozřejmě kvůli ekonomickým a mocenským zájmům, ale v druhém sledu vskutku i kvůli našemu humanismu, tendenci zastavit masakr lidských bytostí, které tak nějak jsou stejné jako my. Máme tu samozřejmě dilema táhnoucí se historickými zkušenostmi, z nichž není ani trochu snadné se poučit. Na jedné straně po marném boji Severokorejci byli ponecháni svému osudu (jejich zpravodajství pouští občas Nova jako srandu nakonec) a Vietnamci byli ponecháni svému osudu (a jak se jim nakonec daří). Na druhé straně, když Židé byli ponecháni svému osudu, tak se šesti miliónům z nich pak už nedařilo nijak (velmi eufemisticky řečeno a odtud lze možná čerpat jisté pochopení pro vítání uprchlíků Merkelovou).
  • Zpět ale od morálních dilemat k pragmatickému realismu, protože filozofové vždy končili zatraceni a pokud se jejich myšlenky ukázaly správnými, tak až po válce. V Sýrii a okolo se to mele, kdo se do toho zapojil, nemůže si být návratností svých krvavých zbrojních investic vůbec jist, vedlejší důsledky se ale dotýkají daleko širšího okruhu zemí než těch angažovaných. Bavme se teď jen o legitimních syrských uprchlících – v Sýrii totiž jednoznačně probíhá největší humanitární krize dnešního světa. Deset miliónů lidí (to je jako celá ČR) žije ve smrtících podmínkách, z toho zhruba třetina v uprchlických táborech v okolních státech a dvě třetiny stále ještě uvnitř Sýrie. Velká část se naprosto logicky dala do pohybu směr Evropa
  • Je sice pěkné, že Německo se chce o syrské uprchlíky postarat, aby odčinilo křivdu na Židech (pochybuji však, že to zrovna Židi ocení). A že je s tím „v pohodě“ takové Švédsko, kde kdyby se Abba nerozpadla, měla by se v rámci kultu multi-kulti přejmenovat na skupinu Alláh. Je ovšem nelogické dělit si v EU Syřany klíčem, který používá SRN pro spolkové země a jejich obce. Správný klíč přitom existuje a sice spočívá v tom, že si uprchlíky rozdělí země, které v Sýrii válčí (jejichž výčet je výše a opravdu to nespraví, když Saúdové věnují Německu 200 mešit). Ostatně, tentýž mechanismus je třeba uplatnit pro oprávněné uprchlíky z dalších zemí – kdo to tam rozbombardoval nebo z toho rozbombardování ekonomicky težil, ať se postará.
  • Bohužel, je zde důvodná obava, že státy, které snášejí (jsou nuceny snášet) příliv obyvatel z nekompatibilních kultur, na to v budoucnu šeredně doplatí (v konečném důsledku svým zánikem). A pokud se ještě „zavčasu“ proberou a přidají se k zemím již angažovaným v místě konfliktu, tak zřejmě přežijí, ale za cenu velkých nákladů a ztrát na životech svých vojáků. Obě tyto varianty se netýkají jen problému migrace, syrského konfliktu, ale také a především budoucího rozmachu Islámského státu a jím pak vyvolaného stěhování nikoli národa, nýbrž národů, jenž se v takové kvantitě nutně transformuje v invazi.
  • A tedy poslední bod – konečné rozuzlení: Příležitost nechat transformaci oblasti MENA volný průchod, jsme propásli, resp. propásli ji za nás jiní. Můžeme se na ně za to zlobit, ale pořád platí, že oni do našeho civilizačního okruhu patří, ti další angažovaní nikoli (opravdu je idiocie spoléhat se, že těm lidem tady vysvětlíme, že nejsme ti samí, kdo je bombardovali - pro ně prostě ano). To si zřejmě všichni státníci (bez ohledu na jejich žvásty v médiích) dávno uvědomují a snaží se posunovat finální rozhodnutí až do nejzazší chvíle. To, nač čekají den za dnem, je nějaký průlom naznačující, že někdo vyhraje, jedno kdo – jestli to tam dá do latě navrátivší se Asad, nebo IS, to nakonec není tak zásadní. Hlavně jestli s ním půjdou uzavírat mezinárodní dohody, ať už o hlídání vnitřních hranic před „kopečkáři“ (tak se říkalo těm, kdo utíkali z ČSSR do Západního Německa, a Itálie za tohle donedávna platila Kaddáfího Libii), nebo o dodávkách ropy.

Čím déle budou vlády našeho tábora (strana je jasná, nikoli nutně spravedlivá) čekat, tím spíše bude nezbytné připojit se k intervencím. Stvrdí se tím povaha konfliktu coby třetí světové, tentokrát z povahy střetu dvou civilizací - Rusko se z tohoto důvodu přidá, za jistých okolností to bude rychlé a s relativně menšími ztrátami než předchozí konflikty, není totiž pochyb, že vyhrajeme (budeme-li jednotní a využijeme včas technologické převahy). Posléze bude kritické parcelování poražených území, může z toho vzniknout čtvrtá světová – jaderná a konečná – ale při troše štěstí a vůli ke kooperaci budeme mít další půl století mír a příležitost pokusit se nastolit EVROPU TAM a nikoli CHALÍFÁT TADY.

PS: Zní to drsně? Jsem válečný aktivista nebo mírový štváč? Prostě nabízím scénář a máte-li jiný, neváhejte jej rozepsat, na tomto portálu ho rozhodně vydají. Důležité je se o tom vůbec začít otevřeně bavit. Komu dá historie za pravdu je vedlejší za předpokladu, že se na tu budoucí historii už nyní zodpovědně připravíme.