Několik set(!) vojáků z 21. základny v Čáslavi se domohlo proplacení přesčasů a pohotovostí.

 03. 11. 2016      kategorie: ARMÁDA ČR    

Před pár týdny došlo k historickému přelomu v uplatňování práv vojáků. Téměř po tři roky nebyla čáslavská základna ochotna přiznat svým vojákům nároky na proplacení přesčasů a pohotovostí. Zprvu zamítavá rozhodnutí jí Velitelství vzdušných sil po odvolání vojáků rušilo a věc vracelo k dalšímu řízení. Po nějakou dobu se mezi těmito správními orgány vedl jakýsi ping-pong, který měl vojáky unavit a odradit. Místo toho si vojáci najali advokáty a armádní byrokracii porazili. Teď dostanou své peníze i s úroky za období, kdy armáda záležitost brzdila.

Přibližně v polovině roku 2013 první odvážlivci požádali o proplacení služebních pohotovostí držených zejména z důvodu jejich zařazení do skupiny pracovní pohotovosti „Havárie“ a „Příliv“. Byla jim stanovena povinnost udržovat telefonické spojení a být připraven dostavit se na určené místo na stanovený signál, a to na základě rozkazů velitele.

Svým obsahem se tak jednalo o nařízení služební pohotovosti mimo pracoviště ve smyslu v té době účinného ust. § 30 Zákona o VZP, které stanovilo, že: „1) Vyžaduje-li to důležitý zájem služby, může nadřízený nařídit vojákovi služební pohotovost. 2) Služební pohotovostí se rozumí přítomnost vojáka ve vojenských objektech nebo na jiných místech, která určí nadřízený, a to mimo dobu služby.

Následně však takto vykonaná doba služební pohotovosti nebyla jakkoli proplacena. Dle ust. § 19 odst. 2 zákona č. 143/1992 Sb., o platu a odměně za pracovní pohotovost v rozpočtových a v některých dalších organizacích a orgánech, ve znění pozdějších předpisů (dále jako „Zákon o platu“), platilo, že „za hodinu pracovní pohotovosti mimo pracoviště mimo pracovní dobu zaměstnance přísluší zaměstnanci odměna ve výši 15 %, a jde-li o den pracovního klidu, ve výši 25 % poměrné části platového tarifu, osobního příplatku a zvláštního příplatku, připadající na jednu hodinu práce bez práce přesčas v měsíci, na který připadla pracovní pohotovost.

DAS_POBS_banner

Počátkem roku 2014 začali vojáci sloužící na čáslavské základně podávat žádosti o proplacení služeb přesčas. Vojákům tedy byla plošně nařizována služba nad základní týdenní dobu služby podle ust. § 29 Zákona o VZP, a to na základě rozkazů velitele a podle předem stanovených určení služeb. Následně pak byla takto vykonaná doba služby započtena do tzv. fondu „150 hodin“, na který bylo protiprávně aplikováno ust. § 10 odst. 2 v té době platného a účinného Zákona o platu.

To mělo za následek, že vojákům nebylo za vykonanou službu nad základní týdenní dobu služby poskytnuto náhradní volno, ani jim nebyly vyplaceny platové náležitosti a příplatek za práci přesčas v souladu s dříve platným a účinným ust. § 10 odst. 1 Zákona o platu, které stanovilo, že:

„Za hodinu práce přesčas poskytne zaměstnavatel zaměstnanci náhradní volno v rozsahu práce konané přesčas, a to nejpozději do konce třetího kalendářního měsíce následujícího po výkonu práce přesčas nebo v jinak dohodnuté době. Za dobu čerpání náhradního volna se plat nekrátí. Nemůže-li zaměstnavatel ve stanovené nebo dohodnuté době náhradní volno poskytnout, přísluší zaměstnanci za hodinu práce přesčas část platového tarifu, osobního a zvláštního příplatku připadající na jednu hodinu práce bez práce přesčas v kalendářním měsíci, ve kterém práci přesčas koná, a příplatek ve výši 25 % průměrného hodinového výdělku, a jde-li o dny nepřetržitého odpočinku v týdnu, příplatek ve výši 50 % průměrného hodinového výdělku.“

Počet žádostí, a to jak ve věci přesčasů, tak pohotovostí, podaných v první polovině roku 2014, tedy dosáhl počtu několika set. Vedení čáslavské základny nebylo schopno se s tímto vypořádat. Začalo tedy činit kroky směřující k odrazení vojáků od dalšího usilování o proplacení jejich nároků.

Pomineme-li nejrůznější formy nátlaku a zastrašování, o čemž nelze otevřeně hovořit, neb pro to nejsou žádné hmatatelné důkazy, snažily se příslušné úřední osoby ze své pozice žadatelům uplatňování jejich nároku co nejvíce znepříjemnit. Vyzývaly je například k tomu, aby si sami obstarali veškeré relevantní důkazy, přerušovaly a dokonce v některých případech i zastavovaly řízení s tvrzením, že žadatelé nedodali veškeré relevantní podklady.

V této souvislosti je třeba poukázat na skutečnost, že z ustanovení § 50 odst. 2 Správního řádu vyplývá, že „podklady pro vydání rozhodnutí opatřuje správní orgán“, je tedy primárně povinností správního orgánu opatřit si veškeré relevantní podklady pro vydání rozhodnutí, nikoli žadatele.

Následně se dlouhé měsíce nedělo v podstatě nic. V této souvislosti je třeba upozornit na skutečnost, že ust. § 153 odst. 3) stanoví, že „žádost nebo stížnost vojáka musí být vyřízena nejpozději do 60 dnů ode dne jejího podání. O vyřízení stížnosti musí být voják v této lhůtě vyrozuměn. Stanovenou lhůtu lze překročit jen tehdy, nelze-li v jejím průběhu zajistit podklady potřebné pro vyřízení žádosti nebo stížnosti.

Až koncem roku 2015 začala být vydávána první rozhodnutí, a to až po několika urgencích a žádostech o uplatnění opatření proti nečinnosti u nadřízeného správního orgánu. Tato rozhodnutí byla taková, že buď byl nárok zamítnut (zejm. u služeb přesčas, v době, kdy již dávno existovala relevantní judikatura Nejvyššího správního soudu z roku 2013, která nárok vojáků jednoznačně odůvodňovala) anebo byl nárok špatně spočítán (zejména u služebních pohotovostí).

Koncem roku 2015 se tedy vojáci začali obracet na LP Legal, advokátní kancelář, s.r.o., provozující imo jiné portál www.pravavojaku.cz, s žádostí o pomoc.

Po několika kolech odvolání a opakovaných žádostech o uplatnění opatření proti nečinnosti u nadřízeného správního orgánu začala být vydávána první rozhodnutí. První rozhodnutí, která byla správná a nebylo nutné se proti nim odvolávat (v některých případech se jednalo o první rozhodnutí ve věci), byla vydána až na přelomu měsíce srpna a září 2016, tedy více než dva roky od podání žádosti o proplacení!

Díky intervenci advokátů jsou tyto nároky vojáků propláceny včetně úroků z prodlení. Správním orgánem ovšem nebyly vojákům přiznány náklady právního zastoupení, které museli v souvislosti s uplatňováním jejich nároků vynaložit. Nezbyde, než je nyní uplatňovat podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem.

Některý z dalších článků budeme věnovat "pátrání" (ve skutečnosti disponujeme důkazy) po osobách, které věc zavinily. Jistě se shodneme, že úroky a nakonec snad i náklady řízení, by neměl platit daňový poplatník, nýbrž konkrétní vojenští funkcionáři. A s nimi i pan ministr - tady netřeba pátrat, protože jsme jej citovali už více jak před rokem, takže si to zopakujme:

„Já o tom problému vím. Všichni se na ministerstvu tak trochu modlí, že spory dopadnou někam do ztracena, zatím tomu tak je, zatím se postupuje takovým tím systémem po našem, to znamená, že se hledají různé formální nedostatky, žádosti se vracejí, a tak se dospěje k jakési obecné únavě materiálu..."

Nakonec si dovolíme vyzvat vojáky z dalších útvarů, kteří ještě neměli tu sílu a štěstí porazit výše popsaný systém, aby podali zprávu, jak jsou s uplatňováním svých nároků daleko, například prostředictvím kontaktního formuláře na www.pravavojaku.cz (diskrétnost zaručena).

 Autor: Redakce