Reportáž: Na 25 hodin vojákem ve Strakonicích
Je to již několik dní, co jsem se vrátil z ojedinělé akce pořádané 25. protiletadlovým raketovým plukem, a sice s příhodným názvem: „25 hodin s 25.PLRP“. Cílem této akce bylo představit nadšencům, laikům a zájemcům o službu v armádě náš jediný pozemní útvar zabývající se protivzdušnou obranou, jejich práci a vybavení, a to na vlastní kůži. Takovouto jedinečnou příležitost jsem si nemohl nechat prostě ujít a vyšlo to, ač kapacita byla max. 40 osob…
Je pátek a my přijíždíme k areálu kasáren, bereme si s sebou věci, na vrátnici nás kontroluje služba, předkládáme občanky. Dále jdeme do budovy, kde se hlásíme, podepisujeme nějaké ty papíry a zdravotníci ověřují, zda jsme v pořádku, jestli nemáme nějaká omezení či alergie a zdali se cítíme v pořádku
Poté se po skupinkách odebíráme do jiné budovy, kde se bude fasovat výstroj. Každý měl mít dle propozic osobní vybavení jednotlivce, prostě základní drobnosti, svůj oděv, nějaké to rezervní oblečení apod. Armáda nás vybavila velkým tlumokem, malou polní, spacákem, pončem, protichemickou pláštěnkou, kolenními a loketními chrániči, ešusy, karimatkami, polní lopatkou s pouzdrem (ovšem ta lopatka do toho pouzdra nepasovala), dále pak bojovou vestu a opasek, nechyběla cvičná zátěžová helma a gumovej samopal, plus nějaké další věci. Mnoho z nich nových, v originálním balení, následovalo 30 minut na převlečení, zabalení…
Čas rychle ubýval, sem tam byly problémy, protože ne každý z nás znal materiál, který jsme dostali, chvílemi to byl boj vše narvat do tlumoku. A už jsme museli pospíchat na formální zahájení - nejprve jsme dostali školení BOZP, seznámení s tím, co nás zhruba čeká následujících 25 hodin. Dále pádíme ven z budovy a nastupujeme si za „VéDéčky“ (veliteli družstev) do tvaru. Vrchní praporčík udává další informace a jsme rozděleni do družstev po 6ti lidech.
Od teď jsme společně s Michalem a Sárou patřili do 3. družstva pod velením rtn. L.K.. Hned se na nástupu řešil první průšvih – někdo někde nechal helmu, už na to přišla řeč v sále, jenže nikdo se nepřiznal, takže všichni helmy na hlavu a je jasné, kdo jí nemá, pročež celé družstvo za onoho hříšníka klikovalo. Od toho momentu nebylo žádné já, on, oni, bylo jen my, družstvo jako celek, jsme v tom společně.
Po nástupu se družstva pod velením VéDéček odebrala k jednotlivým zaměstnáním… no odebrala, spíš hnala v dvojstupu poklusem se vším tím vybavením. Jako první zaměstnání nás čekalo seznámení s činností PVO, shlédli jsme záběry ze cvičení – zachytávání cílů a komunikace, pak následoval přesun do haly, kde bylo seznámení s řídícím a naváděcím radiolokátorem, dále zde pak byl školní řez rakety samohybného raketového kompletu 2K12 KUB, následně nám byla vysvětlena její funkce a jednotlivé části. Pak jsme se s tou vší výstrojí hnali na další zaměstnání, které bylo ještě zajímavější, jednalo se o zachytávání a ničení cílů na simulátoru raketového kompletu RBS-70, což je slovy velitele „taková hodně moc drahá videohra“.
Po krátkém seznámení s částmi a obsluhou kompletu nás čekaly střelby, sednout na sedátko operátora, uchopit otočnou pojistku, nad níž se nacházelo tlačítko pro odpal rakety, a v druhé ruce madlo, nad kterým byl joystick pro zaměření laserového paprsku, jímž byla po odpálení naváděna raketa na cíl. Kdo čekal hrubou mašinu, byl zaskočen, citlivost onoho joysticku pro navádění paprsku byla opravdu silná, takže žádné bejčení, ale jen takové jemné lechtání, asi jako když něžně hýčkáte svou drahou polovičku.
Každý měl několik pokusů… ze začátku to nebylo jednoduché, ale po pár pokusech už to bylo lepší. Na povel instruktora „cíl vyhledat“ po vyhledání a zaměření cíle zaznělo „mám“, „cíl ničit“, v ten moment vypálit raketu a snažit se záměrný kříž udržet na cíli. Často se stávalo, že někdo honil raketu, místo aby držel cíl, ale pokud vše proběhlo, jak má, člověk jemně pracoval se záměrným křížem, podařil se sestřel. Za uznatelný sestřel muselo být hodnocení nižší než 1, vše, co bylo nad, už se nebralo jako zásah. Nejlepší z našeho družstva měl hodnocení, tuším, že něco kolem 0.56, já měl asi 0.63, takže krásná práce, po zásahu si bylo možné ve 3D prohlédnout, jak byl cíl zasažen. Tento simulátor je opravdu velikým přínosem a umožňuje výcvik prakticky kdykoliv.
Následovalo pracoviště, na kterém jsme si vyzkoušeli ruční raketový systém IGLA, který používá raketu s tepelným naváděním – celá zbraň vážila 15 kg. Po základní instruktáží a vysvětlení povelů si opět každý zkusil sestavený prostředek uvést do bojové pohotovosti, zaměřit raketu a vypálit. Jako cvičný cíl posloužil hořící plynový vařič. Každý to cvičil mockrát. Dle slov instruktorů je to tak primitivní zbraň, že kdybychom jí dali šimpanzům do zoo, za chvilku by bez problémů zvládnuli obsluhu. Tak jo, zvládli jsme to.
Necháváme pracoviště další skupině a přesouváme se za roh budovy, kde nás čeká zdravotnická příprava, seznámení s prostředky k zastavení masivního krvácení… škrtidlo CAT (combat application tourniquet) je velkým pomocníkem, zraněný si jej dokáže nasadit i sám, pokud je toho schopen. Pokud je správně použito, dokáže zastavit masivní končetinové krvácení, které je velmi nebezpečné, navzájem si jej nasazujeme a zaškrcujeme, dle hmatu tepu na zaškrcené končetině se dá poznat, zdali je škrtidlo funkční. Bolí to jako kráva, když vám někdo zaškrcuje končetinu, a ještě víc, když si to člověk dělá sám, šílená bolest, ale zachrání vám to život. Ještě teď mám na paži vidět místo, kde jsem si CAT sám nasazoval. Dále jsme se seznámili se škrtidlem SOFT, práce s ním už není tak jednoduchá, ale také funguje dobře, a dále jsme pak cvičili s klasickým gumovým škrtidlem. Slovy instruktora „škrtidlo, které se dává do autolékárniček, je prakticky k ničemu“.
Bereme batohy a pokračujeme zpět do sálu, kde nás čeká rozpoznávání a identifikace vzdušných prostředků. Mezi rozpoznávací znaky patří třeba tvar křídel, umístění a počet motorů, nasávací otvory, umístění podvozku apod. Dále identifikace vrtulníků, která je velmi podobná, prošli jsme toho opravdu hodně, ale pro automatické rozpoznání by tomu člověk musel věnovat dlouhé hodiny a hodiny. Jelikož nám zbyl čas, projeli jsme si ještě nějaké ty poznávací znaky pozemní bojové techniky.
Poté se vydáváme zpět k místu, kde byla zdravotní příprava, ale čeká nás příprava spojovací - seznámíme se se základní obsluhou radiostanice RF-13, dozvídáme se základní funkce, volbu kanálů, frekvencí, odesílání kódovaných zpráv apod., navzájem si ve dvojicích posíláme kódy a navazujeme spojení.
No a nyní už běžíme na večeři, běžíme proto, abychom se na ni víc těšili – od vojáků jsme se dozvěděli, že tady mají jednu z nejlepších kuchyní v armádě, a nekecali. Ten guláš byl opravdu výborný, rychle jsme jej snědli, protože náš VD prohlásil, že bude dojídat jako poslední a pak je nástup.
Po večeři jsme se sešli v sále, byla příprava na odjezd a zároveň každé družstvo obdrželo radiostanici, měli jsme za úkol se každou hodinu po vysazení v prostoru hlásit na stanoveném kanále a frekvenci smluveným kódem… bylo několik kódů dle obsahu sdělení, nechci si ani pomyslet na trest, jenž by následoval při vynechání spojení. Řadíme se venku a po dvou družstvech ve dvou proudech nasedáme na tatry, cesta na vojenské cvičiště Oldřichov trvá cca půl hoďky, ale přijde to jako věčnost, na korbě je tma a chladno, jen okýnkem v plachtě za kabinou se míhá světlo, jak projíždíme vesnicemi.
Po dlouhé době sjíždíme na polní cestu, na korbě to s námi hází sem a tam, držíme se, jak jen můžeme, po chvilce zastavujeme a sesedáme. Řadíme se po družstvech a jdeme hledat místo, kde zaujmeme pozice na noc, trochu chodíme v kruhu a přicházíme zase k tatrám, po chvilce už nacházíme to určené místo. Nyní je čas vybudovat si přístřešky, společně s Michalem se hlásíme k zajištění prostoru. Po čas, kdy budou ostatní budovat přístřešky, je dost možné, že se nám do postavení pokusí dostat někdo cizí, někteří instruktoři zůstali na tatrách, takže bylo možné, že budou testovat naši bdělost, z tohoto důvodu bylo smluveným heslem dopočet do devíti, nebo signál světlem. Pokud by nepřišla správná odpověď bylo povinností vyhlásit BOPO.
Konečně jsme s Michalem střídáni, bohužel, všechna nejlepší místa pro spánek byla zabrána naším družstvem a těmi ostatními, stavíme si tedy alespoň nějaký přístřešek, kde to jen jde, spíme spolu pod jedním pončem a pod druhým máme tlumoky, ještě za námi přichází náš velitel družstva a vydává i nám pokyny ohledně střídání hlídek a upozorňuje na dodržení radiového provozu – jelikož jsme hlídali teď, tak máme hlídku až jako poslední cca od 03.00 do 04.30, pak máme vzbudit družstvo a zrušit ležení. Nějak nám nešlo spát, byli jsme promočení, protože neustále pršelo a pončo by nám při práci překáželo a každý si ho šetřil, aby měl alespoň suchý přístřešek, a ta trocha suchého oblečení už to moc nezachránila, spíme i v taktické vestě, se zbraní a helmou po ruce, co kdyby přišel poplach.
V 03.00 vstáváme, bereme si na sebe ponča, která jsme v družstvu vyšetřili při stavbě přístřešků. Předchozí hlídka odeslala kontrolní hlášení, takže na nás zbyla relace až v 04.00, neustále jsme očima prohledávali prostor a zjišťovali něco nekalého, byl však klid, hlídáme čas a já se chopím radiostanice a začínám: AVATAR 99, AVATAR 99 – zde VLAŠŤOVKA 30, VLAŠŤOVKA 30 – příjem... čekám na odpověď, nic, zkouším znovu, čekám, mezitím kontroluji, zdali je vše nastaveno jak má, v tom se hlásí AVATAR, že je na přijmu, AVATAR 99 zde VLAŠŤOVKA 30, hlásím kód 101, příjem. Potvrzeno, hlášení úspěšně odesláno.
Dále pokračujeme v hlídkování a budíme ostatní, mezitím co ostatní balí, my držíme hlídku, až posledních 10 minut před odchodem jsme střídáni. Rychle balíme, cpeme věci do tlumoků. I náš velitel už vstal. Už jsme tak nějak připraveni, najednou světlice a rána, někdo křičí bojový kontakt, na povel utváříme něco jako kruhovou obranu kolem věcí a radiostanice, ale moc lidí neví, jak přesně má reagovat. Nyní se přesouváme k tatrám, na jejichž korbu dáváme tlumoky a výjimečně i helmy. Instruktoři jsou velmi hodní, jelikož jsme promočení, protože už od včerejšího odpoledne prší, dáváme si něco na zahřátí – taková menší rozcvička. Běžíme po rozblácené cestě dolů a až na asfaltku a ještě dál. Tam máme kratší rozcvičku.
Běžíme zpět a zastavujeme těsně před koncem asfaltu, rozestavujeme se, načež začíná boj zblízka – MUSADO, provádíme se zbraní různé techniky úhozů pažbou, bodnutí pomyslným bodákem, různé seky apod. Samozřejmě následují i techniky, jak takový úder vykrýt, pak už následuje ve dvojicích provádění úderů a jejich vykrytí a následný protiútok, ovšem je nás lichý počet, takže utváříme trojici, a už si dáváme sodu. Snažíme se rány vykrývat a vracet je, občas někdo dostane přes prsty, ale bojujeme dál. Po chvilce toho boje běžíme zpět k tatrám, tam utváříme po dvou družstvech zástup, první jde se zbraní dopředu. Na něj vybíhá další a provádí nějaký ten úder zbraní, no a ten dotyčný ho musí odrazit a jen co ho odrazí, už vybíhá další, aby nevychladl, docela makačka odrážet všechny ty údery a seky tolikrát za sebou, po notné chvíli končíme a připravujeme se na snídani.
Ve várnicích byl dovezen čerstvý horký čaj, ten co byl k dispozici přes noc už je vlažný. Každý se s chutí chytá horkého kelímku a usrkácá. Pak si odebíráme stravu – dostáváme obloženou bagetu, chleba, tavený sýr, jablko, salám, puding, termix a nějakou tu sladkou tyčinku. Pro jistotu do sebe nejdřív dostanu ten puding a termix, nerad bych to měl pak rozmatlané po celém batohu, dále jablko, ostatní si schovávám na oběd.
Ještě máme pak chvilku osobního volna na jídlo, upravení a kontrolu výstroje. Poté se opět řadíme na nástup a odcházíme na jednotlivá zaměstnání. Nás čeká opět MUSADO, tentokrát beze zbraně a bez helmy, kterou odkládáme. Nejdříve však ještě menší rozcvička, pak začínáme takovým tím oťukáváním se a oboucháním, pak střídáme parťáka a jdeme na základní postoj, jeho změnu, dále pak se učíme boční úder a přímý úder, samozřejmě i techniku, jak takový úder odvrátit, jeden ze dvojice chvíli útočil a pak se role obrátily. Po chvíli cvičení jsme přešli už na techniky, jak protivníkovi hned po vykrytí úderu zasadit protiúder a shodit ho na zem. Samozřejmě jsme se střídali v rolích útočníka a obránce, hlavní důraz kladli instruktoři na bezpečnost – některé techniky by mohly způsobit vážné zranění, což při výcviku nechceme… I tak při jedné technice to kolega nevychytal a já dostal kolenem přímo do rozkroku, no co vám budu vyprávět, bylo to opravdu účinné. Samozřejmě to neušlo našim velitelům družstev, kteří se náramně bavili, a když po skončení zaměstnání se instruktor ptal, zdali bylo nějaké zranění, tak náš VD si neodpustil poznámku, že žádné zranění není, jen jedny naražené kulky, bohužel moje.
No jo, takovej ten zelenej humor, však to známe. Bereme si zpět helmu a gumovej sapr, který prakticky nedáváme z ruky, a už si to pádíme na další stanoviště, kde nás čekají bojové drily. Nejprve se učíme pohyb jednotlivce, načítání terénu a pozorování okolí během pohybu, dále pak spolupráci ve dvojicích, kdy při postupu jeden kryje a druhý jde, a pak se to zas mění, ale vždy musí jeden druhého krýt palbou, dále pak následoval pohyb ve formaci Klín a Včko, dále pak pohyb v zástupu, a na závěr patrola v šachovnici, při které byl simulován nástřel a následně ústup formou tzv. „loupání“ se dvěma raněnými – určení zdravotníci naložili raněným CATy, ihned přispěchali nosiči nosítek, ostatní členové jednotky museli zabezpečit oblast kruhovou obranou, po naložení raněných na nosítka bylo za úkol dostat oba raněné k ambulanci, která představovala MEDEVAC… Samozřejmě jsme na to měli jen 5 minut, jinak uletí a my raněného poneseme ještě hodně daleko, stihli jsme to jen tak tak.
Jako další pracoviště nás čekala manipulace se zbraní – tentokrát už žádný gumový sapr, ale ostrá útočná puška BREN, každý dostal ještě zásobník se dvěma školními náboji, učili jsme se základní manipulaci, vymezení bezpečného prostoru, držení zbraně na způsob tzv. „grilování“, následovala kontrola nábojové komory a ujištění se, že zbraň je prázdná, neboli „zbraň jistota“, potom se dostal do hry i zásobník, dále pak jednotlivé povely, přes simulovanou střelbu a následné vybití zbraně, až po další kontrolu stavu zbraně.
Toto bylo už, bohužel, naše poslední zaměstnání, opět máme rozchod, trochu volna na zkontrolování stavu výstroje apod. Po chvíli přichází povel k nasednutí na korbu tatry, která to s námi valí dolů po rozblácené cestě plné výmolů, v jednu chvíli se zadek tatry řádně roztancoval po tom bahně a všichni se drželi všeho, čeho šlo, solidně to s námi házelo, ale celkem sranda, pak už najíždíme na silnici a valíme. Průjezdy přes kruháče jsou něco – létáme ze strany na stranu, řidič se s tím nemaže, někteří z nás se drží za trubkovou konstrukci, na níž je natažena plachta, přesně tak jako v tramvaji, ovšem někteří únavou usnou visíc za ruku, která se stále drží, hlava pod těžkou přilbou rovněž padá, jsme promočení zablácení a unavení.
Ale brzy už jsme v kasárnách a sesedáme, automaticky se řadíme do dvojstupu a velitel družstva se jen usmívá. Nyní máme už přístup ke svým věcem a převlékáme se do suchého a voňavého, zároveň si třídíme věci na ty naše a na ty fasované, ovšem vyvstává mi problém – nemohu najít obal na pončo, už jsem všechno převrátil na ruby a nic, přitom na místě noclehu zůstat nemohl (několik z nás prostor několikrát kontrolovalo), až úplně náhodou ho konečně nacházím v kapse u kalhot, kam jsem ho v nočním spěchu strčil. Tedy, naštěstí, mám vše.
Ještě máme chvilku času, tak něco pojíme, za chvilku se hrneme do výstrojáku, odevzdáváme věci a dostáváme zalepené obálky s mobilními telefony, peněženkami apod., které byly po čas akce uschovány pod zámkem. Nejčastější ztrátou byl nejspíše právě obal na pončo. A rozhodně bych nechtěl být v kůži výstrojáků, kteří musejí všechno vybavení vyčistit a vysušit, to jim fakt nezávidím. Vracíme se do hlavní budovy, kde ještě máme zase chvíli čas, než ostatní družstva odevzdají materiál a zkulturní se.
Nyní nastupujeme do sálu, kde usedáme, začíná ukončení, každý dostáváme pamětní certifikát za naši účast. Jelikož jsem předtím hovořil s tiskovou mluvčí a s hlavním praporčíkem, seznámil jsem je s naším Spolkem Vlčí Máky, co děláme a jak pomáháme, a také to, jak já jsem se k tomu všemu dostal… tak na základě toho mi bylo úplně na závěr předáno slovo před celým sálem, čehož si moc vážím. Všechny účastníky a přítomné vojáky jsem seznámil se základní činností spolku, čím se zabýváme, komu pomáháme a co nabízíme, jen tak ve stručnosti, čas tlačil, na závěr jsem poděkoval útvaru 25. plrp za zorganizování celé této akce, a také poděkoval za službu vojáků tohoto útvaru. Načež se s námi rozloučil zástupce velitele pluku a poděkoval za naši účast. Pak rozchod, konec.
Když se vrátím trochu zpět, tak kázeň byla značná, klikovalo se za pozdní příchody, zbraň bez dozoru, nezapnutý podbradník helmy, zapomenutou výstroj apod. Za zmínku stojí i to, že pršelo prakticky v kuse od pátečního odpoledne až do sobotního dopoledne. Na začátku nás bylo snad 40, ale asi 4 lidé to bohužel nedokončili a akci předčasně ukončili. Chvílemi to bylo těžké fyzicky, ale hlavně psychika… neustále mokro, spěch, únava, to vše si postupně vybralo svoji daň, nicméně klobouk dolů přede všemi, kdo se účastnili, všichni bojovali ze všech sil, a taky že instruktoři a velitelé měli pevné nervy. Klobouk dolů před borci a borkyněmi z naší armády, obsah věcí, které musejí umět a znát, je fakticky ohromnej, a ještě k tomu všechny ty rozmary počasí, které musejí vydržet… Pánové a dámy, máte můj obdiv.
Musím říci, že akce byla opravdu suprová, jsem z ní velmi nadšen, program i instruktoři byli na výbornou, škoda jen, že se nestíhalo vše, co bylo v plánu. Budu rád, když se podobná akce zopakuje. A dle mého názoru, je to asi nejlepší forma náboru, daleko lepší než všechny ostatní formy náboru, v těch se jen mluví a ukazuje, ale tady, tady si to člověk vyzkouší a zažije to na vlastní kůži, vtáhne ho to do té atmosféry a chytí za srdce. Buď ano, chci to dělat dál a půjdu k armádě, anebo ne. Také zde byli přítomni rekrutéři, kteří poskytli případným zájemcům všemožné informace. Jsem velmi rád, že jsem se mohl takovéto akce účastnit, myslím že kousek ze mne samotného tam někde zůstal, ale že i kousek něčeho jsem si odtamtud přivezl v sobě, tohle je jeden z těch zážitků, který se opravdu nezapomíná.
Ještě jednou bych rád poděkoval 25. protiletadlovému raketovému pluku Tobruckému za tuto akci a všem jeho vojákům za jejich službu. Děkuji.
Vojta „Houba“ Slavík,
dobrovolník Spolku VLČÍ MÁKY – vedoucí jeho „repre týmu“ pro vojenské běhy a pochody
