O nás: Na bezpečnosti nám záležíO nás: Na bezpečnosti nám záleží Podporujeme naše válečné veterányPodporujeme naše válečné veterány Výzva 2015: Drony – dobrý sluha, ale zlý pán!Výzva 2015: Drony – dobrý sluha, ale zlý pán!

Jak chránit státní hranice? Rozvaha se závěrečným návodem…

 29. 09. 2015      2 komentářů

O víkendu jsem si vyrazila s kamarádem do šumavského pohraničí a jelikož on si vzal goretexový převlečník vzor 95 a belgického ovčáka Wolfyho, nešlo přehlédnout, jak si jej další výletníci s respektem prohlížejí a někteří míjející pak utrousí: „Tak už hlídají, to je dobře.“ Začala se mi tím pádem hlavou honit kupa myšlenek, o nichž se s vámi chci nyní podělit.

Úvodem je třeba uvést, že kamarád nebyl ustrojen přesně tak jako profesionální voják, s nímž si jej nicméně odhadem deset z padesáti míjejících na procházce zaměnilo. Jinými slovy – nespáchal přestupek, na jehož hranu se dostávají občas airsofťáci. Někteří lidé v něm podle mě viděli vojáka proto, že chtěli. Protože média jsou už několikátý měsíc plná nelegálních migrantů a vyslání profesionálních vojáků k ostraze hranic je opakovaně zmiňováno a snad už i naplánováno.

Ostatně, když se tento záměr začal více skloňovat, protestovala jsem tehdy v článku, že od toho tu vojáci nejsou a nemělo by se čerpat z jejich kapacity jen proto, že celníci a policisté se v rámci svých rovněž omezených kapacit chtějí věnovat jiným „prioritám“. Nasazení armády je více populistické než funkční – zbytečně drahé s nejistým výsledkem. Zaslechla jsem číslo 300, to máme při střídání na tři směny 100 vojáků, postavte je do řady po 100 metrech a máte zajištěných 10 kilometrů hranice. Navíc budou spíše asistovat policii při konkrétních zásazích, takže o hlídání hranice v pravém slova smyslu nepůjde. No jo, ale jak tedy hranice zabezpečit?

Temná minulost železné opony

Zabezpečení našich hranic bylo v nejlepší kondici - po stránce funkční, nikoli morální! - během totality (1948, resp. 1951 – 1989), kdy se o něj staraly hned tři složky – armáda připravená na vpád imperialistů, pohraniční stráž (zpočátku pod vojskem, od roku 1972 pod ministerstvem vnitra) dbající nevybíravými metodami na to, aby odtud občané neutíkali, nakonec celní stráž řešící přeshraniční kriminalitu.

Stěžejní tedy byli pohraničníci, kterým napomáhalo oplocení hranic se SRN a Rakouskem – nejprve ostnaté dráty, pak vysoký plot zprvu vedoucí smrtící elektrické napětí (do roku 1965), později vybaven signálkou, která jen ohlásila dotyk tzv. narušitele. Plot vedl zhruba dva kilometry od hranice, aby měli pohraničníci šanci uprchlíka zadržet ještě na státním území, zároveň několik kilometrů do vnitrozemí sahalo pohraniční pásmo, kam byl umožněn vstup jen prověřeným osobám, zejména obyvatelům obcí, které do něj spadaly.

zelezna-opona

Oplocení Železné opony (zdroj: lib.cas.cz)

Následky? V období totality zemřelo na hranicích 450 civilistů – ať již zásahem vysokého napětí, střelbou stráže nebo na následky útoku jejího psa. Zároveň zde přišlo o život 654 pohraničníků, z nich deset bylo zabito „narušiteli“, kteří se rozhodli přes železnou oponu prostřílet, zbytek zemřel v důsledku nejrůznějších nehod a některé zdroje uvádějí až 200 sebevražd! Pochopitelně Západ se před námi tímto ohavným způsobem nechránil.

Není tedy divu, že v mnoha lidech vyvolává opravdu nepěkné reminiscence Orbánův plot na maďarsko-srbské hranici, resp. jakýkoli plot (třeba na sklonku 90. let v Matiční ulici). Stejně tak není divu, že jsem marně sháněla bývalého pohraničníka, aby dřívější zabezpečení hranice přiblížil účastníkům loňského armádního turnaje ACAC nebo letošního Military Training Week konaných právě v Ž. Rudě, neboť za tuto zkušenost se bývalí příslušníci stydí či kvůli prožitým traumatům o ní zkrátka nejsou schopni ani dnes otevřeně hovořit.

Chce se tedy říci: Tudy cesta nevede! Je ale zarážející, kolik spoluobčanů dnes kvůli imigrační krizi otočilo. Schengen zrušit! Hranice oplotit! Opravdu?

Selhání Schengenského prostoru

Tzv. Schengen se jmenuje po vesnici v Lucemburku, kde byla podepsána stejnojmenná dohoda (1985) a prováděcí úmluva (1990). Smyslem je, že obyvatelé členských zemí smějí překračovat na libovolných místech vnitřní hranice. Zapadá do konceptu Evropské unie (dříve Evropského hospodářského společenství) – volný pohyb osob, zboží, služeb, kapitálu… Nejprve si jej vynutili řidiči kamionů stojící v dlouhých kolonách na francouzsko-německé hranici. Pak se přidávaly další země, došlo k vybudování informačního systému a posléze skutečnému zrušení hranic v roce 1995. Vskutku tedy od myšlenky k provedení uplynulo deset let!

Třeba takové Řecko podepsalo dohodu už v roce 1992, ale celnice zmizely až v roce 2000. Česká republika se papírově přidala v roce 2004 před vstupem do EU, ale celníky nevídáme až od roku 2007. Takže pouhých osm let! Totéž platí pro osm dalších „nových“ zemí EU. Některé z nich nyní nesou břímě ochrany vnější hranice Schengenu. Tu lze podle úmluvy překračovat jen na k tomu určených přechodech, ve vymezenou dobu, a to pod hrozbou sankcí. Provádění kontrol občanů třetích zemí a podmínky jejich vstupu jsou jasně vymezeny…

Je snadné (a mnozí politici tak činí) jednoduše svalit vinu za masový průnik ilegálních migrantů do EU na tyto země střežící vnější hranice. Vždyť přeci dostávaly finanční příspěvek od vnitřních států. Ruku na srdce – kdyby postavily ploty, byly by vystaveny pohoršení sluníškářské internacionály, především se ale důvodně obávám, že výše onoho příspěvku byla stanovena (tak jako kvóty) prostě podle délky jejich vnější hranice a nikoli úměrně hustotě potenciálního napadení této linie.

Dříve – před Schengenem, když někdo proklouzl jedněmi hranicemi, mohl být zadržen na dalších. Odbouráním vnitřních hranic jsme se připravili o jakékoli další pojistky. V tomto smyslu se Schengen ukázal jako nefunkční. Smysluplné se jeví řešení známé z mezinárodních letišť, kde se jako občané EU postavíte do jedné fronty, ukážete občanku a celnicí plynule projdete, kdežto jako „cizinci“ si pěkně vystojíte druhou frontu, kde celník nahlédne do vašeho pasu. Velká část spoluobčanů, mě nevyjímaje, si myslí, že by i na pozemních hraničních přechodech mohly být takové dva portály.

Ostatně to, že celnice jako taková je vylidněná, vůbec neznamená, že půl kilometru dál cestou do Bavorska vás nezastaví německá hlídka, nevyžádá si dokumenty a neprohlédne vůz a zavazadla (to se běžně dělo a děje, prý kvůli pašování drog). Tím ovšem narážíme zpátky na problém absence fyzické zábrany (plotu) překročení hranic. Pokud někdo nemá dokumenty a povolení potřebná ke vstupu do EU, nepůjde po oficiální cestě. A není v silách žádného státu postavit co sto metrů pohraničníka. Musíme se tedy poohlédnout ještě po jiném konceptu, hlouběji do minulosti.

Hraničářská tradice

Stráž obrany státu existovala v letech 1936 až 1939 jako jednotná ozbrojená složka. Do té doby chránila československé hranice jen finanční stráž vykonávající především celní službu. „Sosáci“ byli tvořeni četníky a policisty (popř. záložními vojenskými útvary) ze spádových území a jejich stavy byly rozšířeny o prověřené občanské dobrovolníky. Společným cílem bylo chránit hranici a suverenitu státního území, v případě potřeby obsadit pozice na hranicích a udržet je do příchodu armády.

SOS
Stráž obrany státu (zdroj: dolin.estranky.cz)

Pokud bychom šli v historii ještě dále, tak nelze nezmínit Chody, kteří strážili hranici s Bavorskem a Horní Falcí jako přímí poddaní krále, těšící se řadě z toho plynoucích výhod. Chodili po hranici, aby zjistili, zda nedošlo ke vpádu nepřátel – pokud ano, podali o tom zprávu králi a v rámci možností se postup nepřátel pokusili zbrzdit. Zároveň dohlíželi, aby třeba Němci netěžili na našem území načerno dřevo a podobně.

Pro obě připomenuté historické zkušenosti je společné, že se nestavěly ploty. Jakýkoli zátaras je totiž tím dražší, čím těžší má být jej překonat, zároveň je ale vždy nějak překonatelný, pokud na jeho vnitřní straně nestojí stráž připravená zasáhnout. Pro toho, kdo se rozhodne hranici nelegálně překročit, je hlavní překážkou riziko, že při tom bude dopaden, nikoli to, že se pořeže o žiletkový drát nebo si natluče při přelézání zdi. Aby jej tedy odrazovalo ono riziko dopadení, musí buď co sto metrů stát hlídka, nebo musí existovat vysoká pravděpodobnost, že daným místem bude stráž právě procházet (nejlépe často, ale nahodile).

Jak tedy chránit státní hranice a pokoušet se o to vůbec?

A tím se blížíme do finále této rozvahy. Začněme tím, zda vůbec chránit hranice. Schengenského prostoru jistě! Tak to vždy mělo být a je naprosto nehorázné, aby letos na jaře europolitici nejprve spílali Itálii a Řecku, že u svých pobřeží málo hlídkují, načež v létě titíž naopak kritizovali ostře Maďary za to, že se snaží.

plot_1

Maďarský plot - překážka veskrze symbolická (zdroj: aktualne.sk)

Pravda – ten jejich plot nic moc neřeší, alespoň ne ve stávajícím provedení. Pokud není v místě hlídka, není těžké jej podlézt. Aby bylo hlídek dost, je třeba vytvořit mezinárodní hraničářský kontingent – to zaprvé. A aby hlídky byly u místa narušení co nejdříve, je třeba pojmout plot jako signálku – to zadruhé. Dnešní technologie umožňují nastražit nejrůznější sensory za poměrně málo peněz. Stejně tak mohou vybranými úseky podél čáry létat drony. Atp. Platí to pro pozemní i námořní hranice.

To vše bude dávat smysl ale pouze tehdy, když dopadení osoby nelegálně překračující hranice nebude samoúčelné ve smyslu: Tak jsme je chytli a uděláme si čárku. Následuje totiž převoz do ubytovny a zahájení azylového řízení. Pokud o něj dotyčný nepožádá, tak je pár týdnů ztotožňován a pak propuštěn s „příkazem“ stát opustit, na což ještě dostane peníze na dopravu. V tom případě migranti mohou pohraničním hlídkám vbíhat vesele do náručí!

Maďaři velmi správně překvalifikovali nezákonné překročení hranice na trestný čin s až tříletou sazbou a doufejme, že se důsledně postarají o vyvezení odsouzených. Zase jsou ale kritizováni, místo aby se na stejném postupu shodla celá EU. Pochopitelně souběžně musí umožnit pravým uprchlíkům podat žádost o azyl – kde jinde, než v uprchlických táborech mimo své území! Skutečnost, že toto zatím nezajistila, ale nesmí zavdávat tomu, že se zákony a mezinárodní úmluvy budou obcházet: Tak je pusťte. Je to úplně stejné jako nestíhat zloděje jen proto, že jsou soudy přetížené.

Vraťme se ale k otázce, zda chránit hranice, tentokráte ty vnitřní, Schengenem jakoby zrušené. Předmětná úmluva to umožňuje ve výjimečných situacích. A tak jsme dosud mohli potkat celníky při mistrovství v kopané v Polsku. Cha! Při vší úctě ke snaze zajistit bezpečnost čutálistů a jejich fanoušků, je to naprosto nesrovnatelné s tím, s jakým zpožděním a beztak nedůsledně se při aktuální krizi osmělilo ke kontrolám třeba Rakousko, a to ještě jen na velkých hraničních přechodech a opravdu velmi namátkově.

Takže po nově nabytých zkušenostech je třeba rehabilitovat nárok každého státu, byť schengenského, kontrolovat pohyb na své hranici. I v České republice, přes níž ilegální migranti procházejí jen sporadicky. Pokud jim totiž průchod jiné státy stíží, může jich záhy přibít zde. Co by měly dělat formální státní složky, nač by jejich kapacity měly stačit, to je non-stop služba na hraničních komunikacích. Projít totiž každým vlakem, který přijede na naše nádraží ze zahraničí, není nikterak náročné. Postavit policisty na silnici za bývalou celnicí, aby prohlédli podezřelé vozy (nemusí je tipovat, skryté ilegály odhalí termo kamera) a nádavkem těm ostatním aspoň změřila rychlost, složité také není a ještě se to na pokutách zaplatí…

Tím pádem zbývají přírodní hranice. Trvám na tom, že stavět ploty a posílat na místo profesionální vojáky je plýtvání veřejnými prostředky. Nejlepší poměr „cena – výkon“ zabezpečují nahodilé procházky. A sice našich turistů a pejskařů žijících v pohraničí. Takže tradice našich hraničářů by mělo obnovit nějaké občanské hnutí či formalizovaněji spolek. Jeho členové si zlepší kondici, provětrají hlavu, potažmo dopřejí zábavu svým čtyřnohým miláčkům.

Kdyby bylo ministerstvo vnitra co k čemu, tak jim zaplatí aplikaci do smartphonů, která bude monitorovat jejich polohu, aby další zbytečně neduplikovali trasy. A umožní rychlé přivolání hlídky schopné zakročit (v pohraničí je obvykle slabší signál, takže by bylo třeba zpřístupnit těmto dobrovolníkům přednostní kapacity, které má IZS, nebo přispět operátorům na dobudování vysílačů – což by vůbec všichni v těchto končinách ocenili). Samozřejmě by bylo třeba vytvořit doporučené postupy a dobrovolníky s nimi seznámit (zejména občanské zadržení). A také motivační programy (typu za každý kilometr máš bod a za X bodů máš slevu na outdoorové vybavení)…

No, to jsem se zasnila. Ačkoli zas tolik ne, na podobném principu v našem státě fungují přeci dobrovolní hasiči, Aktivní záloha ozbrojených sil, z valné části Horská služba a záchranáři různých specializací. Tak proč ne (zase) hraničáři? Každopádně, ať už máte lepší nápad nebo se chcete zhostit úkolu vybudovat tuto občanskou organizaci, neváhejte mě kontaktovat (mirkamirka@seznam.cz)

Maďarský plot - zdroj: NBC

Komentáře

Martinius

30. 09. 2015

Ještě k té výzvě o budování organizace hraničářů. Musíme si uvědomit, že dobrovolní záchranáři, jako jsou hasiči a podobně, fungují především jako pracovní intervenční složka, která má svá oprávnění zasahovat do práv veřejných osob jasně stanovené v zákoně. Jejich využití je dlouhodobé a má koncepci vyvinutou vývojem po desítky let. Složka hraničářů by měla využití jen v omezeném období a jejich přítomnost na hranici by spíše vyvolala víc problému,než užitku. Přítomnost vyššího počtu osob na hranicích, kteří by jen situaci monitorovali, je kontraproduktivní, protože by tak narušovali elektronický systém střežení hranic,který je docela funkční. Jejich praktická potřeba a to přímá intervence, je z hlediska výcviku a legislativy naprosto nemožná, takže by byly k ničemu. Každá osoba, která by nebyla evidovaná, že v danou dobu se bude na pásmu pohybovat, je potencionální registrovaný narušitel a na to se musí reagovat, protože ho přístroje zaznamenají a lidské kapacity jeho přítomnost musí vyhodnocovat. Takže si vemte, že když se sejde deset dobrovolníků s tím, že jdou kontrolovat daný úsek hranic, tak to ty monitorující příslušníky opravdu potěší. A převaděči jim jen zatleskají. Čím větší chaos na čáře, tím větší šance na průnik. Založení dobrovolnické organizace Hraničářů jako funkční složku k pomoci ostrahy hranic vidím spíše, jako zbytečnost,která by situaci akorát komplikovala a uvedení této složky do funkční legislativní podoby by bylo nákladnější, než to dočasné zvýšení ostrahy.

Martinius

30. 09. 2015

Dobrý den. Ostraha hranic v současné době funguje úplně na jiných mechanismech, než si představujete. Systém nasazení Policejních i vojenských složek je prováděno vždy v předem nastaveném systému, který musí být naplněn podle předpokládané vytíženosti ohroženosti daného úseku. Střežení hranic prostřednictvím dobrovolníků je sice hezká myšlenka, ale je třeba uvažovat i trošku v širších souvislostech, vyplývající z nutnosti kvalitativních požadavků v případě nutnosti zákroku. Ono totiž nejde o to, aby bylo hodně lidí na čáře a čumělo, kdo tam leze. Nejsme ve středověku. Hranice se už hlídají úplně jiným způsobem. Jde hlavně o případné naplnění dostatečných kapacit v případě zákroku v souvislosti s dojezdovým časem na místo výskytu narušení hranic. A to můžou naplnit jen kvalifikovaní lidé,což dobrovolníci nejsou a nebudou. V souvislosti s tím opětovně si dovoluji zde napsat své přesvědčení, že nasazení armády v případě posílení střežení hranic je rozumný a logický krok, jak z funkčnosti jejich přítomnosti, tak i s preventivního represivního dojmu, vůči nezvaným narušitelům. Jsem také přesvědčen, že s tímto se mnou bude souhlasit každý,kdo má alespoň minimální povědomí a smyslu armády a znalosti o konceptu jejich existence v rámci našeho státu.

Pro přidání komentáře musíte být přihlášený.

FROGMAN