Jsem dcera vojáka
Vojenské dcery jsou specifické. Mají určité povahové rysy, kterými se vyznačují. Říká se, že podobné přitahuje podobné, a tak asi i já přitahuji dcery vojáků jako své klientky. Náhoda? Nemyslím si. Klientky mi říkají, že díky zkušenostem mohu jejich příběhu daleko lépe porozumět. A je to tak, jako vojenské dcery jsme skutečně jiné než ty nevojenské. Jak tedy výchovu ovlivněnou armádou vnímám ze svého pohledu?
Sobota = sanitární den
Začnu něčím odlehčeným. Viděli jste legendární film „Pelíšky“? Lidé se mě často ptají, zda je skutečně pravda scéna s jídelníčkem a nástěnkou. Ano, i my jsme doma měli nástěnku (a já byla pyšný nástěnkář), bodový systém (vyhodnocovalo se každou neděli) a nosili jsme vojenské ponožky. Tak tomu skutečně bylo.
Každou neděli jsme měli v šest hodin večer nástup a probíhala takzvaná „kontrola přípravy do školy.“ U nás v rodině vládl jasný systém a řád. Na jídelníček si sice nepamatuji, ale ten jsem si zavedla v dospělosti sama, včetně pověstné nástěnky. Také jsme každou sobotu byli s bratrem zahrnuti do úklidu a skutečně i u nás doma se sobotnímu úklidu říkalo sanitární den. Pokud šel táta v sobotu do služby, tak jsme s bratrem dostali úkolový lístek a následně byla provedena revize.
Smějete se? Také mi to připadá úsměvné, ale když se na to dívám z dnešního pohledu, já i bratr jsme tento systém měli rádi. Přesně jsme věděli, co se od nás chce, kdy se to chce a v jaké to má být odvedeno kvalitě. Navíc jsme se naučili důslednosti a plnění úkolů v časovém termínu. Tedy alespoň já jsem se to naučila. Také jsem se už jako malá naučila uklízet, poskládat si věci a být samostatná.
Ze svého pohledu vidím, že tyto dovednosti dnešním dětem chybí. Mnohé za ně dělají matky, které věří, že až bude dítě starší, tak se vše potřebné naučí. Avšak má praxe ukazuje, že tomu tak není. Já a můj bratr jsme byli zahrnuti do pomoci v domácnosti přibližně od pěti let věku (samozřejmě úměrně našemu věku a schopnostem) a dnes jsem za to nesmírně vděčná. Takže táto, díky.
Rozkaz znamená rozkaz
Když se něco řeklo, neexistovalo, že by to bylo jinak. Ještě navíc u mě (jsem totiž nejstarší dcera a poslouchat jsem musela). Na druhou stranu je pravda, že má puberta nebyla jednoduchá. Tam na mě žádné rozkazy neplatily a můj táta to pochopil. Jediné, co se dalo dělat, bylo počkat, až to přejde. Táta také hodně dbal na to, abychom chodili domů včas a hlásili se ve stanovenou dobu. Přiznám se, že v tomto ohledu jeho výchova úspěšná nebyla, protože mi vždycky chybí oněch pověstných 10 minut. Asi jsem po mamince.
Dlouhou dobu jsem si myslela, že je velmi dobrou vlastností, že umím bez poznámek plnit rozkazy (civilním jazykem řečeno „zadané úkoly“). Byla jsem na sebe náležitě pyšná, jak jsem výkonná a že dělám, co se mi řekne. Jenže v jednu chvíli mi došlo, že to v jistém ohledu dobře není. Zjistila jsem, že se odpojuji od svého kritického myšlení, že si na sebe beru příliš mnoho povinností a že se vlastně bojím neuposlechnout rozkazu. V konečném důsledku jsem si musela odžít mnoho životních lekcí, kdy jsem se měla naopak vzepřít, abych zachránila samu sebe. Ať už tyto požadavky pocházely od nařízených či jednoho z mých bývalých partnerů.
Právě tento rys mají dcery vojáků, se kterými jsem přišla do styku, stejný: jsou extrémně výkonné, poslušné, neodmlouvají a potlačují v sobě vzdor. Často mají problémy se vztahy a s autoritativními nadřízenými, kteří na nich takzvaně orají. Řád a jasně stanovené hranice mají ve výchově rozhodně své místo. Jinak děti vyrůstají bez struktury a smyslu pro odpovědnost. Na druhou stranu je potřeba, aby dítě nebylo přílišnými rozkazy udušeno. Pak se ztrácí jeho přirozenost a individualita, která se v dospělosti náročně znovuobjevuje.
Jdeme tam, kam jde táta
Pro mě asi nejbolestivější zkušenost z dětství. Není jí nic jiného než stěhování. Jedno takové mi způsobilo trauma, ale bohužel se nedalo nic dělat. Myslím, že i mé rodiče velmi bolelo, když viděli, jak těžce jsem informaci o stěhování nesla. Bylo to pro mě strašné, nerada měním místo a těžko si zvykám. Když jsem byla ve čtvrté třídě, museli jsme se přestěhovat z Kroměříže do Hranic. V Kroměříži jsem měla spoustu přátel, kroužků a byla jsem tam šťastná. Přechod do Hranic byl pro mě zlomový.
Ano, zvykla jsem si, ale dlouhou dobu se mi stýskalo, i když jsem to na sobě nedala znát. Na druhou stranu se říká, že co člověka nezabije, to ho posílí. I mě lekce se stěhováním posílily, i když mi také ubližovaly. Díky těmto zkušenostem nemám dnes v dospělém životě problém začínat znovu (to se občas hodí, protože nové začátky do života patří), také se umím rychle rozkoukat v novém prostoru a na adaptační proces jsem expert.
S čím jsem však dlouhou dobu měla problém, bylo navazování hlubokých mezilidských vztahů a také jsem si nikde nepřipadala doma. Neuměla jsem pořádně zakořenit. Těmto dovednostem jsem se musela naučit. Soudě podle hlubokých a kvalitních vztahů a přátelství se mi to podařilo. Jednoho dne jsem také došla k tomu, že doma jsem ve svém srdci. To je ten jediný skutečný domov, který opravdu mám.
...
Být dcerou vojáka má svá specifika. Já jsem však především dcerou svého otce, kterého hluboce miluji a jsem mu vděčná za to, s jakou láskou a péčí nás vychoval. Říká se, že každá duše si vybírá své rodiče. Takže i já jsem si svoji rodinu vybrala a nemohla jsem udělat lépe. Mí rodiče mi dali to nejlepší, co uměli, a moc jim za to děkuji.
Já osobně jsem za vojenskou výchovu ráda. Naopak, vzhledem ke své povaze jsem ji potřebovala, protože bez ní bych nejspíš odletěla do nereálného světa iluzí. Navíc dodnes vzpomínám právě na ty sanitární dny, nástěnku, bojové hry na chatě a kontroly pořádku ve skříňkách. Nezbývá mi nic jiného než říct: „Mami, tati, děkuji Vám!“
O autorce: Hana Wolf, MBA
koučka, mentorka, lektorka a životní průvodkyně
Zaměřuje se na práci s klienty v oblasti navýšení sebedůvěry, pomáhá překonat náročné životní situace, učí klienty zpracovat emoční bloky, které jim brání v pocitech dlouhodobého naplnění. Vede workshopy a semináře a pořádá pobyty se zaměřením na osobní rozvoj. Její otec a bratr jsou vojáky AČR. V dětství se stěhovala pětkrát, v dospělosti osmkrát. Pět let působila v zahraničí. V současné době žije v Praze. Více informací o Haně naleznete na www.hanawolf.cz.
Hana podporuje projekt Spolku VLČÍ MÁKY www.armywoman.cz a přispívá každé pondělí na Facebook Zpověď ženy vojáka AČR.
