O nás: Na bezpečnosti nám záležíO nás: Na bezpečnosti nám záleží Podporujeme naše válečné veterányPodporujeme naše válečné veterány Výzva 2015: Drony – dobrý sluha, ale zlý pán!Výzva 2015: Drony – dobrý sluha, ale zlý pán!

Posilování policie vojáky je zbytečné. Aneb jak se daří vojákům vyslaným do Prahy?

 18. 04. 2016      1 komentářů

Některým spoluobčanům snad smíšené hlídky dodávají pocit bezpečí, v jiných naopak posilují obavy. Vojáci tvrdí, že mají legislativně svázané ruce, takže teroristu by stejně včas nezastavili. Ale pochvalují si zkušenost s policejní prací – u obou složek roste vzájemná důvěra a respekt.

Reakce občanů jsou naivní

Pokud žijete ve městě, kde se to smíšenými „protiteroristickými“ hlídkami jen hemží (především v Praze), tak vám při jejich častém míjení nemohou uniknout hlášky dalších kolemjdoucích. Nebývají primárně zlé, každopádně zaznívají učiněné perly. Tady je pár příkladů:

  • Ozve se ze skupinky pubertálních slečen: „Já jsem z těch zbraní strašně nesvá. Doufám, že je nemají nabité.“
  • Starý manželský pár, manželka se ptá: „V těch zásobních mají ostré náboje?“ a muž ji uklidňuje: „To je takhle na veřejnosti zakázaný, mají tam slepý.“
  • Ze skupinky mladých hochů: „To by jako na toho teroristu stříleli přes nástupiště plný lidí?“

Společným jmenovatelem těchto hlášek jsou rozpaky, které v lidech vzbuzují útočné pušky. Pistole na opascích policistů jsou přeci jen méně nápadné a zažité. Kdežto pušky? To už by voják mohl nést rovnou RPG. Dalším společným rysem je chytračení a bohužel také podceňování schopností vojáků a stavu armády. Tomu se samozřejmě nemůžeme divit. Bez předsudků bývají jen ti nejmenší, kteří se s vojáky rádi nechají vyfotit.

Většina obyvatel Prahy v riziko teroristického útoku věří asi stejně jako na Ježíška. Ani v relativně kosmopolitním hlavním městě ČR nepotkáte osobu arabského vzevření každý týden – s výjimkou Václaváku (tam ale zase nechodí Pražáci). A poslední dobou mám vůbec pocit, že takové osoby raději sedí doma nebo už odjely do Německa.

Když na ně přeci jen narazíte v metru, přesednete si do jiného vozu nebo si popostoupíte za jiného cestujícího, čímž jste riziko, že se stanete obětí výbuchu, plně eliminovali. Tak málo jich tu je, přičemž se tímto způsobem přesouváte častěji kvůli páchnoucím bezdomovcům. Tím vůbec neříkám, že jsou Pražáci nějak nesnášenliví, akorát si prostě hledí sami sebe a svého komfortu.

Smíšené hlídky nemohou preventivně zasáhnout

Tohle je problém policejního zákona – v naší zemi nemůžete být ztotožněni (vyzváni k předložení dokladů), pokud vás policista nepodezřívá aspoň z přestupku, popř. si nevymyslí, že jste strašně podobní hledané osobě... Když vám bude chtít prohledat batoh a vy mu ho neukážete „sám od sebe“, musí o tom provést složitý zápis a v něm obhájit, proč se vám v něm hrabal. Vlastně se vás úplně nejdříve povinně zeptá, co v tom batohu máte – jít o teroristu, odpálí se dřív než odpoví.

Vojáci nasazení do smíšených hlídek jsou ze všech takových omezení dost nesví – když jsou vysláni na misi a hlídají „na bráně“ – proti teroristům, rozhodně tak svázaní nejsou. Ale tady jsme v zemi, která obavy z policejní šikany přetavila do zneschopnění policistů. Logicky pak občané nadávají, že v ulicích je strážců zákona málo. Oni přitom sedí na služebně a vyplňují hlášení. A běda, jak jsou iniciativní, to je vždy hned oheň na střeše.

„Kolikrát jsem viděl člověka, kterému bych se rád do batohu podíval, ale nechali jsme ho jít,“ konstatuje rezignovaně jeden z vojáků vyslaných na dvoutýdenní turnus do Prahy. Obyvatelé města něco takového možná podvědomě tuší – i proto mají větší strach z toho, že by snad z nějaké vojenské zbraně vyšel omylem výstřel, nežli z útoku teroristy. Jeho schopnost někde se odpálit přítomnost vojáků po boku policistů vlastně nijak neovlivňuje.

Pro vojáky i policisty jde každopádně o dobrou zkušenost

Vojáci poznání policejní práce, vzdor jejím limitům, veskrze vítají a obvykle se s dočasnými parťáky rychle spřátelí. V rámci rozhovorů samozřejmě detailně srovnávají plusy a zápory té či oné služby. Obvykle pak od vojáků uslyšíte, že policejní práce není žádný med, ale že by po ukončení závazku v armádě uvažovali o výměně zelené uniformy za temně modrou.

…To má ostatně pragmatické základy – jednak nepřijdou o svoji dávku adrenalinu, jednak si mohou dosloužit roky potřebné pro výsluhu. Zatímco vojáci závidí policistům úvazek na dobu neurčitou (kdežto jich se může armáda zbavit co 2-3 roky), policisté zase vojákům závidí vyšší mzdy. Je to ale – pro ty, kteří spolu aspoň pár dnů společně slouží – závidění přejícné.

Vlastně je docela škoda, že armáda a policie více neprolínají svůj výcvik, protože policisté by pak lépe ovládali taktické drily a střelbu, kdežto vojáci komunikaci s civilisty a obecně policejní práci, ke které jsou a zřejmě ještě častěji budou přizýváni. (Tuto schopnost dosud mají pouze Vojenští policisté, ovšem do Prahy teď jezdí kluci z mechanizovaných a výsadkových praporů.)

Více než možné teroristy řeší smíšené hlídky rutinní případy. Každý z vojáků si odveze kupu historek – počínaje bitkami v hospodách a hernách, po děti zanedbávané rodiči. To se samozřejmě děje i v jejich městech, ale v tom hlavním je to hukot, stačí chvíli poslouchat policejní vysílačku.

Pro hodně vojáků z posádkových městeček je pobyt v metropoli vůbec zážitek. „Nevěřil bych, co si lidé na sebe dokážou obléct,“ žasne jeden z nich. Dokud ta módní kreace není burka kryjící pás výbušniny, vypadá zkrátka vyslání vojáků na stráž proti teroristům jako zábavná exkurze.

Tady bychom mohli skončit, ale…

Vojáci si na oné exkurzi obvykle odslouží dva týdny, po celou dobu dvanáctihodinové směny (to je jako osmičky ve všední den celý měsíc), jedni denní, druzí noční. Jejich manželky to musí doma přestát samy, pročež se mohou těšit na to, že jejich polovička dostane dvanáctidenní náhradní volno (to moc neodpovídá), stát hřeší na tom, že policisté, vojáci, hasiči a další musí ročně nasloužit až 300 hodin (to jsou dva měsíce) přesčasů grátis v důležitém zájmu státu.

…To se to posílá vojáky do Prahy proti teroristům, onehdá hlídat muničák, v budoucnu jistě hlídat hranice, ale taky na přehlídky typu Bahna a jiné. Onen „důležitý zájem státu“, to je vážení sbírání politických bodů páně Stropnického, alias Babiše a spol. Ministr vnitra Chovanec je naopak docela kulišák, který než aby takto vysosal policisty, povolá si armádu.

Existují nějaké průzkumy (no, vydávají je v Babišově MF Dnes), že si lid přeje vojáky v metru a taky na hranicích. Nějak se to ale nepotkává s tou realitou – viz hlášky Pražáků. I kdyby to ovšem byla pravda, tak lid není bezpečnostní expert. A sic by byla mezi generály a veřejností shoda, tak posílat vojáky do města na zkušenou, aniž by reálně mohli nějakého teroristu zneškodnit, než se odpálí, je bezprecedentní hazardování s bezpečností občanů. ANO, prostě jsme to zařídili. Howgh! 

smíšené hlídky policie a armády

Komentáře

Martinius

02. 05. 2016

Dobrý den. K vašemu článku není co vytknout. Popsala jste to zcela reálně. Pohledy na vojáky v ulicích z hlediska strategie bezpečnosti většině lidem celkem unikají a já se přiznám, že jsem si jednu dobu říkal úplně to samé. Pamatuji podobná opatření po 11. září a podobně. Nakonec jsem se dotázal odborníka a jeho vysvětlení mne asi možná vysvětlení dalo. Varianta, že by ozbrojený voják s útočnou puškou, která při výstřelu nejen zastaví teroristu, ale ještě taxikáře, či turistu pár metrů za ním, nějak odvrátí úmysl bombového atentátníka je opravdu absurdní. Ovšem rozmístění vojáků s útočnou puškou na exponovaných místech je údajně reakce na nový trend teroristických útoků a to tzv. aktivního střelce v davu. Z vyhodnocení po útocích v Paříži bylo zjevné, že nejefektivnější eliminace takovéhoto útočníka je přímá konfrontace odpovídající zbraní. Tedy Útočná puška proti útočné pušce. V případě útoku magora s kalašnikovem v centru města do davu lidí, je reálná šance při rozmístění byť malého hlídkujícího počtu podobně, né-li lépe vyzbrojených a vycvičených vojáků v oblasti jedinou reálnou šanci, adekvátně a rychle zakročit.

Pro přidání komentáře musíte být přihlášený.

FROGMAN