Do války na Ukrajině se zapojili Afghánci, včetně těch českých
Válku na Ukrajině prožívají silně také Afghánci – ať už ti, kteří v minulosti nalezli azyl v Česku nebo přímo na Ukrajině. Mnozí z nich sovětskou okupaci zažili v dětství, takže nepochybují, na čí straně stát. Přinášíme tři příběhy Afghánců, kteří se v současné situaci angažují podle svých možností.
Příběh první: Bojující ukrajinský Afghánec
Navzdory tomu, že v prvních dnech války zaplavily proruské stránky pohoršení, že z Ukrajiny prchají Afričané a Asiaté, my známe Afghánce, který na Ukrajině žije od roku 1998, zůstal a bojuje proti Rusům. „Ukrajina je můj druhý domov a Rusové se nyní snaží jej zničit,“ říká Jalal Noori. A pokračuje: „Když mi bylo 13, Rusové zničili můj první domov, a tak jsem se přestěhoval z Afghánistánu na Ukrajinu.“
Foto: Jalal Noori | archiv J. Noori
„Moje svědomí mi nedovolí opustit Ukrajinu. Moje manželka je Ukrajinka a spolu máme dvacetiletou dceru. Pracovala v bezpečnostních službách už před válkou a nyní se zapojila do obrany Ukrajiny. Rusové jsou teď 15 kilometrů od nás, od vniknutí do města jim zabránila destrukce přístupového mostu. Proto jsem zbytek rodiny poslal do Evropy,“ popisuje dál.
K vojenské situaci Jalal Noori dodává: „Pro Rusy není snadné postupovat, v boji tady pomáhají všichni - dokonce senioři a hendikepovaní. Aspoň přinášejí a připravují jídlo, plní pytle s pískem. Denně se hlásí tisíce dobrovolníků, navzdory nedostatku zbraní. Ukrajinská armáda má zastaralé vybavení a je pro ni těžké zastavit zejména letecké útoky Rusů. Ale nikdo nesedí doma, všichni pomáhají.“
Příběh druhý: Chci odvést co nejvíce Ukrajinců
Saboor Saíd žije v ČR asi 30 let, je profesionálním řidičem kamionů a autobusů. Nedávno se proto vypravil k ukrajinským hranicím, za podpory svého zaměstnavatele Auto-bey a s nákladem Spolku VLČÍ MÁKY: „Rozhodl jsem se jet s humanitární pomocí a zpět přivést ukrajinské uprchlíky. Zažil jsem v dětství, že nás Rusáci napadli. Vím, co dokážou, takže cítím s Ukrajinci. Vím, co zažívají, proto jsem se rozhodl jim být nápomocný.“
Foto: Saboor Said | Spolek VLČÍ MÁKY
Když Saíd po desítkách vyčerpávajících hodin, kdy se u volantu střídal ještě s českým kolegou, přivezl 40 vyčerpaných ukrajinských matek a dětí, zejména z Mariupolu, cítil se šťastný a ihned se nabídl k dalším podobným akcím: „Tohle má smysl, já jsem kdysi obdržel pomoc a nyní ji mohu oplatit.“
Foto: Společná hra Alimkhailových dětí s ukrajinskými | archiv S. Alimkhail
Příležitost bude mít Saíd už brzy, měl by se podílet na evakuaci ukrajinských sirotků z dětského domova, kvůli citlivosti této akce nelze sdělovat podrobnosti.
Foto: Humanitární autobus - Said druhý zleva | Spolek VLČÍ MÁKY
Příběh třetí: Dělím se o pomoc s Ukrajinci
Shukrullah Alimkhail tlumočil pro AČR 8 let. Do evakuačních letů se dostal v srpnu loňského roku na poslední chvíli. Od léta pobývá v azylovém zařízení, kde se učí s dětmi, manželkou i rodiči českému jazyku. Sousední pokoje se na přelomu března a února naplnily Ukrajinci.
„Dostal jsem zrovna od českých přátel zásilku oblečení pro mé děti, ale vybraly si jen to nejnutnější a zbytek jsme předali Ukrajincům. Jsou na tom stejně jako my před půl rokem, mají jeden kufr na osobu,“ popisuje Alimkhail situaci s tím, že nyní mapuje potřeby ukrajinských rodin v azylovém zařízení, aby jim jeho přátelé mohli cíleně pomoci.
„Co jsem od Ukrajinců pochopil, neplánují se v Česku usadit, skoro každý tady věří, že se bude moci vrátit. Jen mě mrzí, že neumím rusky a oni zase příliš anglicky, o tom, co prožili a cítí, si potřebují mít možnost také promluvit,“ uzavírá Alimkhail.
