Historie a vývoj Aktivní zálohy (0/2): Tradice dobrovolnosti a brannosti v První republice | OzbrojeneSlozky.cz

Po skončení bojů s Poláky a Maďary a ubránění hranic mladého státu byly dobrovolecké jednotky, vzniklé v kritické době pro obranu státu, rozpuštěny a jejich příslušníci se vrátili do svých civilních životů. Bylo tehdy nutné ujasnit poměry občanů republiky vůči její nové armádě.

Foto: Čs. legionáři z kulometného oddílu na Slovensku 1919

Ta byla stavěna především na tradicích čs. legií. Systém armádních personálních záloh řešil branný zákon č. 193 z března 1920. Byla v rámci všeobecné branné povinnosti zavedena povinná 14-ti měsíční zákl. vojenská služba - pro všechny schopné muže ve věku 20-50 let. Po počáteční nechuti společnosti k vojenské službě, v důsledku právě skončené čtyřleté války, je nutno dodat, že následně v době tzv. První republiky bylo často neodvedení vojenskou komisí společensky považováno pro daného muže za ostudu.

Psali jsme:Aligator eXtremo 510: neohrožený cestovatel

Následně v roce 1923 byla zákl. vojenská služba prodloužena na 2 roky. Brzy však byla zkrácena na 1,5 roku. Tento stav trval až do 30. let, kdy došlo ke zhoršení mezinárodní politické situace v souvislosti s nástupem A. Hitlera k moci v Německu. Na to reagovala i armáda reformou systému tvorby záloh. Povinná služba se prodloužila opět na 2 roky.

Po vykonání tehdejší prezenční služby se muži vrátili do civilního života a byli přeřazeni do zálohy. Ta se tehdy dělila na I. a II. zálohu. Do první skupiny patřili všichni vojáci v záloze mladší 41 let. Tato část zálohy měla doplňovat armádu v případě války přímo u jednotlivých útvarů. Druhou skupinu tvořili vojáci v záloze ve věku 41-50. Tato část byla předurčena v případě války pro strážní službu v týlu. Do druhé skupiny zálohy byli tehdy také zařazováni odvedení tzv. nadpočet[1] a také tzv. náhradní záloha. Úlevy z této služby byly stanoveny pro živnostníky, sedláky a živitele rodin.

Vojáci I. zálohy pro udržování své odbornosti byli povinni vykonat v průběhu života čtyři vojenská cvičení (dvě byla čtyřtýdenní a dvě třítýdenní). V případě zmiňované tzv. náhradní zálohy bylo provedeno ještě o jedno čtyřtýdenní cvičení více. Tyto vojáky v záloze mohla armáda v případě potřeby povolat i k mimořádnému cvičení (až čtyřtýdennímu) při zavádění nové výzbroje. Rotmistři a důstojníci v záloze potom byli povoláváni na cvičení v celkové úhrnné délce pěti měsíců.

Mimo povinné zálohy existovala ještě dobrovolná branná příprava různých občanských spolků, které se různým stupněm věnovaly výcviku s vojenskými prvky. Jednalo se zejména o Sokol (Čs. obec Sokolská), dorost Čs. obce legionářské (ČsOL) - většinou potomci čs. legionářů, Dělnické tělovýchovné jednoty (DTJ), Orel a další. Pro úplnost významu nutno připomenout, že to byly právě Sokol a DTJ, které dokázaly postavit množství dobrovolnických jednotek (s několika tisíci dobrovolníky) do bojů s maďarskou armádou na Slovensku v letech 1918-1919, z nichž mnohé se v bojích vyznamenaly.

Psali jsme:František Matějka: Je skvělé pozorovat solidaritu mezi střelci i nestřeleckou veřejností

Foto: 39. čs. domobranecký prapor z Itálie na Podkarpatské Rusi u Čopu 1919 

V ČsOL a dalších legionářských organizacích (např. NJČSL – Nezávislá jednota čs. legionářů) se sdružovali legionáři – bývalí příslušníci čs. legií. Tyto organizace prováděly se svými členy, i jejich potomky či spřízněnou mládeží, branný výcvik, často i ve spolupráci s armádou. Tyto aktivity však nebyly oficiální součástí systému armádních záloh. Přesto však výsledky nasazení dobrovolnických jednotek v době zmiňovaných bojů s Maďarskem vedly k tomu, že velení armády existenci těchto organizací respektovalo a často v jejich aktivitách podporovalo. Velká část této mládeže, která prošla tehdy dobrovolně různými formami těchto branných cvičení, se později osvědčila v řadách armády.

Samostatně bych rád v tomto výčtu ještě zmínil i tzv. Národní gardy, které svým posláním navazovaly na tradice dobrovolných ostrostřeleckých sborů, které vznikaly v průběhu 19. století. Tyto dobrovolnické ozbrojené jednotky byly v roce 1926 spojeny do „Svazu ozbrojených jednot RČS“, který se potom následně v roce 1930 přejmenoval na „Národní gardy“ (NG). Cílem činnosti NG bylo udržování a příprava vojenské odbornosti pro posílení armády v případě mobilizace.

Foto: Kulometník čs. armády 30. léta

Jednalo se rovněž o organizaci s vlasteneckým duchem, stejně jako v případě Sokola, DTJ, ČsOL, atd. V roce 1935 se stal velitelem NG pplk. K. Kříž, který nahradil dřívějšího velitele plk. J. Černohorského. Již v dubnu 1936 v rámci NG působilo 112 oddílů s celkem 22 400 muži. V osudném roce 1938 stanul v čele NG jako nový velitel arm. gen. v. v. J. Šnejdárek, známý legionář a výrazná osobnost čs. armády. V době následné mobilizace „Svaz národních gard RČS“ vyzýval všechny muže, na které se nevztahovala vojenská povinnost, aby se přihlásili do služeb občanské obrany v Národních střeleckých gardách.

V době krize v roce 1938 provedla armáda v květnu a červnu mimořádná opatření k ukázce vojenské síly, především před sousedním Německem, které se mělo stát příštím agresorem. Armáda tehdy povolala z I. zálohy ročník 1935 a části dalších ročníků. Při mobilizaci v září 1938 potom byla povolána celá I. záloha. Další dobrovolníci nastoupili i k jednotkám tzv. Stráže obrany státu (SOS). Velení armády se daly okamžitě k dispozici i vznikající dobrovolecké jednotky dříve zmiňovaných organizací, které armáda využila pro strážní službu u důležitých objektů v zázemí.

Všeobecná nálada obyvatelstva byla plna nadšení pro obranu republiky. Následovala Mnichovská dohoda, ve které Československo jeho hlavní spojenci (Francie a Anglie) opustili, a její důsledky byly hořkým zklamáním pro většinu národa. Tzv. Druhá republika měla jen krátké trvání, protože již v polovině března 1939 následovala německá okupace zbytku českých zemí, rozpad státu osamostatněním Slovenska a zabráním Podkarpatské Rusi Maďarskem.

Samozřejmě, že okupace českých zemí Německem přinesla s sebou následně koncem března i ukončení činnosti zmíněných národních polovojenských a tělovýchovných organizací.

Autor je dlouholetým příslušníkem Aktivní zálohy

Hlavní použité prameny: