O nás: Na bezpečnosti nám záležíO nás: Na bezpečnosti nám záležíPodporujeme naše válečné veterányPodporujeme naše válečné veterányVýzva 2015: Drony – dobrý sluha, ale zlý pán!Výzva 2015: Drony – dobrý sluha, ale zlý pán!

Lenka Šmerdová: Do armády jsem chtěla od dětství

 15. 07. 2022      kategorie: ARMÁDA ČR    

První generálka české armády Lenka Šmerdová je v současnosti poradkyní náčelníka Generálního štábu pro oblast náboru a genderu a předsedkyní výboru Vojenského fondu solidarity. Vypráví o své práci a kariéře, o svých profesních začátcích, dokonce dětství, a sdílí s námi perličky z náboru zaměstnanců i úvahy o rezervách armádní charity.

smerdova_profilovkaFoto: Brigádní generálka Lenka Šmerdová | AČR

Kdy a proč jste se rozhodla působit v armádě, co Vás na tom lákalo? Přemýšlela jste před tím, než jste se začala připravovat na armádní kariéru, o jiném profesním působení?

Pro armádu jsem se rozhodla už na základní škole. Toužila jsem po něčem, co by bylo akční. Tehdy bylo obvyklé, že se děvčata rozhodovala pro ryze ženská povolání – chtěla být učitelkami, zdravotními sestrami, prodavačkami – a po tom jsem já opravdu netoužila. Měla jsem hodně zájmů, ale nejraději z toho všeho jsem běhala orientační závody a líbilo se mi i u dobrovolných hasičů. Kromě toho mě zajímaly filmy s vojenskou tématikou, knížky z druhé světové války. Zaujalo mě, jak byly ženy v armádě za války popisovány, obdivovala jsem je za to, čím vším musely projít, co dokázaly. To, že bych nešla armádní cestou, jsem si nepřipouštěla, o jiné kariéře jsem prostě neuvažovala.

Tenkrát však nebylo možné, aby dívka šla hned po základní škole do armády, a tak jsem si svůj sen splnila až po maturitě. Ale zase, vysoké vojenské školy ženy nebraly. Nejtěžší asi bylo získat potřebné informace, jak na to, zvlášť když jsem byla dívka. Nicméně, překonala jsem všechny překážky a nakonec se vojákyní z povolání stala. Dnes je armáda ženám otevřená. Můžeme se hlásit na vojenskou střední i vysokou školu, stát se vojákyní z povolání, sloužit v aktivní záloze, vyzkoušet si dobrovolné vojenské cvičení. Ženám, které uvažují o armádní kariéře, bych doporučila, aby se nevzdaly a šly za svým cílem. Chtěly na sobě pracovat, byly vytrvalé a připravené obětovat na úkor služby občas i osobní pohodlí. Ostatně to neplatí jen pro ženy, ale i muže, člověk je pak lépe připraven zvládat službu i soukromý život.

Jaké bylo Vaše dětství v oblasti Bílých Karpat, jaké jste měla kamarády a jak Vás ovlivnili? Co na Vaše rozhodnutí říkali rodiče, podporovali Vás, nebo měli o Vaší kariéře jinou představu?

Narodila jsem se na Moravě, dětství jsem prožila šťastně na vesnici u babičky. S partou kluků a holek jsme si hráli na všechno možné – i na vojáky, častěji ale asi na indiány. Společně jsme hrávali také fotbal. Možná i to ovlivnilo, že jsem se pro armádu rozhodla už na základní škole. Jak už jsem se zmínila, byla v tom přeci jen ta akčnost, která mě dovedla až do armády. Rodina mě vždycky podporovala, v čemkoliv, pro co jsem se nadchla, stejně tak i moje sourozence. Na druhé straně rodiče dohlíželi, abychom vše dělali poctivě s maximálním nasazením. S odstupem vidím, jak to bylo důležité, ne každý má takové štěstí. Někdy k nám přicházejí nováčci, kterým chybí podpora rodiny – to je pak vše mnohem těžší.

Jaké oblasti a na jaké pozici, jste myslela, že budete v armádě působit, jakou jste měla o práci v armádě představu na samém počátku?
    
Do armády jsem se hlásila s tím, že chci k letectvu, ale nosila jsem dioptrické brýle, takže to nepřicházelo v úvahu.  Z možností určených v té době právě ženám, jsem si nakonec vybrala spojařinu a nastoupila k jednoročnímu studiu vojenské odborné školy spojovací, jehož součástí byla i základní vojenská služba. Po ukončení jsem byla vyřazena jako pozemní specialistka protivzdušné obrany státu v hodnosti rotmistra a tím začala moje vysněná vojenská kariéra. Nastoupila jsem ke spojovacímu pluku ve Staré Boleslavi. Zanedlouho však přišla nabídka, abych šla pomáhat na personální oddělení. Bylo to proto, že jsem vystudovala ekonomku. Kývla jsem na to, možná i ze zvědavosti. Jakmile jsem do personalistiky víc pronikla, zjistila jsem, že mě tento obor velmi baví a armáda se bez ní nemůže obejít. A co se týče nějaké té akčnosti, té je tady až až.
  
Do armády jste nastoupila v polovině 80. let minulého století, nesetkávala jste se s nepochopením, protože ČSLA nebyla mezi všemi s ohledem na režim i zážitky ze ZVS populární?

Máte pravdu, společnost v té době nebyla připravena přijímat ženy v uniformách, lidé se na ženy vojákyně dívali jako na „divné ženské“. Když se tak zamyslím, tak kontakt s civilní veřejností na začátku vojenské služby byl hodně náročný – z první vycházky jsem se dokonce vrátila mnohem dřív, než jsem musela. Lidé se k nám venku chovali přinejmenším nehezky.  

S popichováním i vtípky jsem se setkávala já, ale i moje spolužačky během studia na vysoké vojenské škole. Ne, že by nás spolužáci a učitelé a priori odsuzovali, ale šlo o takové hecování ve smyslu: „Tak nám to holka předveď, jak to zvládneš.“ Spíš to ale bylo ze strany vyučujících než studentů. Také se mi stalo, že když jsem někam nastoupila, slyšela jsem „ženskou jsem tu nechtěl“. Ale měla jsem štěstí, že většina mých velitelů a kolegů mě nechala pracovat a po čase dokázali uznat, že to umím, a neházeli mi klacky pod nohy. To mi dodávalo sebevědomí. 

Přinášelo Vám působení v armádě po celou dobu to, co jste od něj očekávala? Zažila jste ve službě přelomové okamžiky – řekněme revoluci 1989, profesionalizaci plně od 2005 a pak aktivaci článku 5 NATO 2001 – jak se během nich měnila armáda Vašima očima?

Od 80. let, kdy v armádě působím, se toho změnilo opravdu mnoho, a to zásadně. České republika se stala součástí Severoatlantické aliance, jsme členem Evropské unie, z čehož pro nás vyplývají spojenecké závazky v rámci kolektivní obrany NATO či společné bezpečností a obranné politiky EU. Armáda ČR je od roku 2005 plně profesionální. Tedy to znamená, že do armády vstupují  jen ti, kteří se pro službu vojáka z povolání rozhodli dobrovolně. Mnohdy se pak pro některé toto rozhodnutí stává i posláním. Hlavním úkolem armády je obrana naší země proti vnějšímu napadení a plnění úkolů vyplývajících z mezinárodních smluv a závazků. Je samozřejmostí, že vojáci jsou pravidelně nasazování v zahraničních operacích, a to pod hlavičkou NATO, OSN či OBSE.

Bohaté zkušenosti získávají vojáci během společných cvičení, vzdělávacích aktivit a v rámci různých projektů se svými zahraničními partnery jak doma, tak za hranicemi našeho státu. Armáda může být rovněž nasazena v rámci Integrovaného záchranného systému ČR při mimořádných událostech a krizových stavech, příkladem je pokračující pandemie nebo nedávná likvidace následků ničivého tornáda na Moravě. Role i postavení armády se zcela změnily. Do armády přicházejí mladí lidé, kteří chtějí na sobě pracovat a chtějí být užiteční.

V armádě jste působila a působíte zejména v oblasti personalistiky, nejste nakonec trochu zklamaná, že působíte v oboru, který na ženy v armádě tak trochu „zbývá“?

Nemyslím si, že personalistika je obor, který, jak říkáte, na ženy v armádě „zbývá“. Dnes mají ženy zastoupení téměř ve všech odbornostech, u všech jednotek. Kdysi byly pozice pro ženy jen v rotmistrovském a praporčickém sboru, dnes už je máme ve všech hodnostních sborech. Žena v armádě má své nezastupitelné místo, prostě tam patří. V současné době slouží v rezortu obrany více než 13 procent žen, což nás v rámci Aliance řadí na desátou příčku. Při obsazování služebních míst uspěje takový člověk, který dosáhne ve výběrovém řízení lepších výsledků, bez ohledu na pohlaví. V tom armáda ušla kus cesty.

Jaká je vlastně náplň práce hlavního personalisty či personalistky v AČR? Můžete nám to přiblížit na jednom typickém dni. 

Ráda bych upřesnila, že nejsem hlavní personalistka, ale poradkyně náčelníka generálního štábu AČR pro doplňování vojenským personálem a genderovou problematiku. Armáda potřebuje kvalitní lidi a práce na značce atraktivního zaměstnavatele nikdy nekončí.  Dny jsou naplněny různými pracovními schůzkami, jednáními jak s vojáky, tak s civilními subjekty, ale také přípravou postupů na to, jak splnit rekrutační cíl, který je každoročně před armádu postaven. Je nutné hledat nové metody a možnosti, jak oslovit a získat potřebné zájemce. Moje působení se rozšířilo i mimo rekrutaci, takže se víc potkávám nejen s aktivními vojáky, ale i s veterány či vojenskými důchodci. Pořád je co řešit a zlepšovat. 

Jaké problémy jste jako personalista musela řešit na jedné straně s řadovými vojáky, na druhé vůči nadřízeným?

Moje práce vždy byla s lidmi a pro lidi. Vždyť lidé představují to nejdůležitější, co armáda má.  Personalista musí být tím, kdo se snaží každému vojákovi ve spolupráci s jeho velitelem vytvořit pro službu dobré podmínky a pevné zázemí. Připravuje jeho další odborný a kariérní růst, navrhuje, kam ho poslat na školení, do jaké školy, jak ho hodnotit a kdy jej povýšit. Nejsme na to pochopitelně s veliteli sami. Jsou tady vrchní praporčíci, psychologové a kaplani. Všichni spolupracujeme. V současné době se v personalistice zaměřujeme na stabilizaci personálu, na vytvoření pevnějšího zázemí a benefitů, abychom vycvičený a připravený personál udrželi.
 
Co uchazeče nejvíce láká na práci v armádě a z čeho mají největší obavy? Setkala jste se s nějakými hojně rozšířenými mýty, ať už zábavnými, anebo nebezpečnými?

Jsem ráda, že zájem o službu v armádě stále trvá. Armáda je dnes atraktivním, odpovědným a stabilním zaměstnavatelem a v očích veřejnosti je již nějakou dobu nejdůvěryhodnější institucí. Zájem o armádu nepolevil ani v době pandemie koronaviru. Je to dáno tím, že je o vojácích stejně jako o zdravotnících, hasičích či policistech více slyšet. Lidé k nám přichází, protože chtějí uplatnit své vzdělání, odbornost, ale jsou i tací, kteří vstoupí do armády, protože se rozhodli pro radikální změnu ve svém životě. Hlavní motivací zájemců podle provedeného výzkumu je, že chtějí dělat zajímavou a užitečnou práci, chtějí dělat něco pro bezpečnost své země nebo je například láká práce s vojenskou technikou.

A co je zájemce při vstupu do armády největším strašákem? Pravděpodobně jsou to lékařské prohlídky včetně psychologického vyšetření. Tímto sítem projde každý čtvrtý uchazeč. Určité obavy mají také z přezkoušení z tělesné zdatnosti a určitě i z kurzu základní přípravy, o kterém mezi uchazeči kolují někdy opravdu dost zkreslené informace. Dříve se stávalo, že se do armády hlásil zájemce, který se vůbec dopředu neinformoval, co jej čeká. Například došlo až ke groteskní situaci, kdy bylo uchazeči nabídnuto místo průzkumníka a on na to odpověděl, že bude zkoumat rád, ale ne v lese, protože tam se bojí. Trochu úsměvný je také příběh uchazeče, který měl zájem o pozici výsadkáře, ale nebyl si jistý, zda zvládne výšky. Vzal si tedy čas na rozmyšlenou. Když se vrátil, pochlubil se, že trénoval lezení po stromech a střechách a že to určitě dá.

Myslíte, že Vaši profesní dráhu určoval spíše osud nebo svobodná vůle, v otázce, jestli je náš život předurčen či máme svobodnu vůli, se přikláníte spíše k čemu a proč?

Rozhodně to byla svobodná vůle, píle, tvrdá práce a odhodlání. Dovolím si říct, že již od začátku jsem měla rozhodování o své životní dráze pevně v rukou. I když ta cesta mnohdy nebyla jednoduchá, díky skvělým lidem, které jsem měla to štěstí během své vojenské kariéry potkat, jsem překážky překonávala snadněji. Když máte oporu ve svých nejbližších – rodičích, sourozencích, manželovi, synovi, ale i v opravdových přátelích, cítíte se o dost silnější i jistější a vše pak zvládáte lépe. 

Je obtížné spojit působení v armádě s mateřstvím a rodinou? Nebo vůbec s časem sama na sebe? Jak vůbec relaxujete?

Určitě tu je otázka dětí – žena musí skloubit kariéru s rolí matky, to muž neřeší. Vezměte si třeba odjezdy na služební cestu – automaticky se očekává, že s dítětem doma bude matka. Tady jsem to ale byla já, kdo odjížděl. Jste vojákem, ale zároveň také matkou, manželkou, tou, která udržuje teplo rodinného krbu. V naší české kotlině máme pořád vzorec, že ženy musí zvládnout všechny role. Jde to, ale o to více musíte být organizačně schopná. Při své práci a péči o rodinu a domácnost si najdu čas i sama na sebe – ráda cestuji, poznávám nová místa, věci, lidi. Ráda trávím čas s rodinou, přáteli. Miluji divadlo, kino, koncerty.

Čím myslíte, že jste si vysloužila tu čest, že jste jako první žena v české armádě byla jmenována do generálské hodnosti?

Nikdy jsem nepracovala s cílem dosáhnout nějaké hodnosti a vůbec by mě nenapadlo, že ze mě bude někdy generálka. Pracovala jsem a věřila, že moje práce má smysl.  O to víc jsem byla překvapená, když jsem byla navržená na jmenování do generálské hodnosti a tu generálskou hvězdu jsem spolu s důvěrou dostala. Hodnost „generála“ jsem přijala s pokorou jako ocenění své práce, kterou mám moc ráda. Dosažení této mety bylo ale oceněním nejen mé profesní kariéry, ale i také práce týmu lidí, se kterými jsem úzce spolupracovala a na které jsem se mohla vždy spolehnout. 

kalendarFoto: Křest kalendáře Vojenského fondu solidarity | AČR

V současnosti jste poradkyní náčelníka generálního štábu a předsedkyní Vojenského fondu solidarity, co tyto funkce konkrétně obnáší a jak jdou skloubit dohromady?

Pracovala jsem a pracuji s rekruty, studenty, vojáky, vojenskými důchodci i veterány a tato různorodá a pestrá práce s lidmi mě naplňuje. To, že jsem byla jmenována do funkce předsedkyně Vojenského fondu solidarity, beru jako projev důvěry a jako velkou zodpovědnost vůči těm, pro které tu fond existuje. Někdy to není lehké, ale jsem vděčná za to, že můžu být při tom, když můžeme pomoci měnit osudy našich klientů k lepšímu. Těch povinností je celá řada, ale nejdůležitější je, že spolu s kolegy fond posouváme stále kupředu, že si získal důvěru nejen vojáků samotných, ale i široké veřejnosti, a stal se pevnou součástí zabezpečení vojáků.
  
Můžete připomenout, proč a za jakých okolností byl Vojenský fond solidarity zřízen? 

Vojenský fond solidarity vznikl jako společný projekt Ministerstva obrany České republiky a Charity Česká republika 9. března 2015. Impulsem pro zahájení této spolupráce bylo úmrtí pěti českých vojáků v Afghánistánu kvůli útoku sebevražedného atentátníka v červenci 2014. 

tankovy_denFoto: Dar Vojenského fondu solidarity | archiv gen. Šmerdové

Komu tento fond a jak konkrétně pomáhá?

Jsme tu pro všechny vojáky z povolání a v aktivní záloze sloužící v Armádě České republiky, u Vojenské policie, Vojenského zpravodajství, Hradní stráže a Vojenské kanceláře prezidenta republiky. Naším posláním je poskytovat okamžitou pomoc pro vojáky a jejich blízké, kteří se bez vlastního zavinění ocitli v těžké životní situaci. Prostřednictvím adresné finanční podpory podáváme pomocnou ruku těm, kteří to potřebují. Finanční dary poukázané na účet Vojenského fondu solidarity jsou tak po zvážení členů výboru přímo směrovány vojákům a jejich rodinám. Z finančních prostředků také pravidelně v období Vánoc podporujeme nezaopatřené dětí vojáků, kteří při plnění služebních  povinností doma nebo v zahraničí zahynuli. 

Armáda se o svoje vojáky umí postarat, ale objevují se situace, na které nepamatuje platná právní úprava, a také případy, kdy je potřeba okamžitá pomoc a tady přichází na řadu pomoc fondu.

Jaké jsou největší úspěchy fondu?

Ráda bych vzpomněla obrovskou podporu občanů, kterou jsme zaznamenali v roce 2018 po tragické události v Afghánistánu, při které přišli o život tři naši vojáci. Tato událost zasáhla nejen vojáky, ale celou společnost, lidé hned začali pomáhat. Vlna solidarity byla neskutečná. Byl to signál pro nás vojáky, že si nás lidé váží a že nás podporují. Pro tři rodiny jsme během necelého měsíce vybrali přes deset milionů korun.

Za zmínku určitě stojí také zapojení veřejnosti do sbírky ke Dni válečných veteránů. Již druhým rokem jsme díky našim podporovatelům mohli umístit pokladničky také v civilních prostorách například v kavárnách Starbucks, čerpacích stanicích EuroOilu, prodejnách Timo, Koutný, Hudy Sport, i na některých městských úřadech, dokonce i v Senátu a Poslanecké sněmovně. Díky podporovatelům sbírka vynesla téměř 2 miliony korun. Moc mě potěšilo také to, v jakém množství byly červené máky, symbol válečných veteránů, vidět mezi lidmi. 

A mohla bych vyjmenovávat další úspěchy, i když ve skutečnosti to nejsou úspěchy fondu, ale našich podporovatelů, firemních i individuálních dárců, dobrovolníků, kteří nám věnují svůj čas, nápady a ve finále peníze. Organizují sportovní, kulturní a společenské akce, aukce či vyrábí předměty, které prodávají a získané peníze věnují nám, vojákům. Bez nich bychom nikdy při naplňování našeho poslání nebyli úspěšní. Všem těmto lidem jsem nesmírně vděčná a srdečně jim za jejich podporu děkuji. 

Proč se nevztahuje pomoc fondu i na vojáky, kteří již nejsou v aktivní službě? Přece pokud někdo utrpí při výkonu služby těžký úraz, tak je celkem logické, že už není schopen vykonávat aktivní službu, zatímco důsledky úrazu se naplno projeví až poté. Chystáte v tomto ohledu nějaké změny?

Posláním fondu je finanční pomoc v nouzi. Abychom tuto pomoc mohli realizovat, je potřebné mít na účtu dostatečnou peněžní rezervu. Bylo by nezodpovědné slibovat pomoc a nemít na ni. V současné době slouží v rezortu kolem 27 000 vojáků z povolání a přes 3 600 vojáků v aktivní záloze.  Našim cílem je shromáždit takové množství finančních prostředků, aby pomoc fondu mohla směřovat i k vojákům veteránům, kteří jsou už mimo službu. Těch je v současné době více než 8 000. Armáda se k bývalým vojákům neotáčí zády, naopak se snaží péči o ně neustále zlepšovat. Proto je třeba vytvořit dostatečnou finanční rezervu.

slib_vssFoto: Slavnostní slib žáků VSŠ | AČR

Armádní prostředí, ještě spíše prostředí militaristů, fandů vojenství a armády, je stále silně mužskou doménou. Setkáváte se jako žena s pošklebky? Nechcete něco vzkázat Vašim kritikům? 

Myslím, že předsudky a pošklebky obvykle trvají jen do té doby, než se muž s vojákyní na nějaké pozici setká. V jednotkách, kde ženy nemají, na ně mají jen zprostředkovaný názor, který může být zkreslený. Problém by byl, kdyby ženy vstoupily do armády a pak něco odmítly dělat jen pro to, že jsou něžného pohlaví. Ale to se neděje. Když tedy vojáci na vlastní oči vidí, že ženy plní stejné úkoly jako oni bez jakýchkoliv úlev, tak je nemají důvod odmítat jako partnery a kolegy. Je pravda, že někdy musíme vynaložit větší úsilí než muži, abychom potvrdily, že na to máme. Někdy to bolí, někdy je potřeba hodně sil, ale ve výsledku vás kolektiv vezme a uznává. I já jsem se k tomu postupně propracovávala. Velkým ohodnocení je, když váš velitel řekne: „Já chci, aby to udělala ona, protože jí věřím“. To oceníte daleko víc než nějaké peníze. A co se týká reakcí při setkání s lidmi v civilním prostředí, tak to mám spoustu krásných zážitků. Myslím, že vynášet soudy o někom, dříve než jej poznáte, není rozhodně na místě.

A na závěr to trochu odlehčeme: Jaká je Vaše oblíbená kniha, oblíbený film, oblíbený hudební interpret a oblíbené jídlo?

Je docela těžké vybrat jednoho zástupce, protože ráda čtu, chodím do kina i poslouchám hudbu, a také si ráda pochutnám na dobrém jídle. V poslední době mě zaujaly české autorky Kateřina Tučková a Alena Mornštajnová, z filmů se mi třeba líbí francouzský film Nedotknutelní a v době vánoční na mém play listu nechyběl Michael Bublé. Vždy si pochutnám na haluškách s brindzou. 

Děkuji za rozhovor.

Lenka Šmerdová je poradkyní náčelníka Generálního štábu Armády České republiky pro oblast náboru a genderu. Je předsedkyní výboru Vojenského fondu solidarity. V armádě slouží od roku 1984, celou svou profesní kariéru věnovala oblasti armádní personalistiky. Dne 8. května 2017 byla jako vůbec první žena v České republice jmenována prezidentem republiky do hodnosti brigádní generálky. V roce 2012 obdržela Záslužný kříž ministra obrany III. stupně a v roce 2016 obdržela Záslužný kříž ministra obrany II. stupně. Je vdaná a má dospělého syna.

Podpořte autora článku a kupte mu kafe zde.

 Autor: Arnošt Zeman