Reportáž z Memoriálu čs. parašutistů – „chrudimské sedmdesátky“
Běžecký tým Spolku VLČÍ MÁKY běhá závody ARMY RUN či Gladiator Race, letos si ale prodloužil sezónu a poprvé zkusil také dálkový pochod. Ač jsme tomu sami nevěřili, těch 70 km jsme v limitu dali. Sáhli jsme si na dno sil, ale taky si to parádně užili…
Chrudimský pochod se konal hned po Dni válečných veteránů. Pořádá jej 43. výsadkový prapor, a to v kategorii na 35 km a 70 km. Naše reprezentační družstvo Spolku Vlčí Máky si trouflo na tu těžší variantu. Sedmdesátikilometrová trasa byla rozdělena na dvě poloviny. Časový limit na zvládnutí celé trasy činil 16 hodin čisté chůze. V polovině etapy byla povinná alespoň 5ti hodinová pauza. Trasa pochodu vedla Chrudim – Lichnice – Chrudim.
Začátek akce byl na letišti v 7:30, kde nás na společném nástupu uvítal zástupce velitele výsadkového praporu, připomenul, proč jsme se zde vlastně sešli - abychom si tímto pochodem připomenuli naši historii, konkrétně výsadek paraskupiny Tungsten:
Její členové seskočili do protektorátu, aby zde svým dílem přispěli k porážce nacismu, avšak z důvodu chybné navigace se ocitli vzdušnou čarou 70 km od místa určení. Museli se tak nepozorovaně, sněhem a v mrazu dostat na správnou lokaci, což jim trvalo 7 dní a 100 km v patách, s sebou měli pouze 1 kg čokolády. Když se dostali na záchytnou adresu odbojářů, prospali pak téměř 40 hodin.
K účastníkům pochodu pak hovořil ještě tělovýchovný náčelník útvaru ohledně připomenutí pravidel a další organizace. Jako poslední se slova ujal posádkový kaplan, který slavnostní nástup ukončil krátkou motlitbou a požehnáním. Po rozchodu se velitelé družstev shromáždili pro rozdání map a dalších instrukcí.
Naše skupina měla start až v 10:38, takže pět minut před startem už jsme byli nastoupení v plné polní a plni optimismu. Nasadili jsme celkem slušné tempo a cesta ubíhala skvěle. Na trase byly kontrolní body, kde jsme se museli nahlásit a dostali jsme drobné občerstvení. Konkrétně šlo o body Chrudim – Vápenný Podol – křižovatka rozcestí „Na předělu“ – křižovatka mezi obcemi Horní Ves a Hoješín – Kubíkovy Duby – Hedvíkov – a cíl zřícenina hradu Lichnice.
Celkem rychle jsme došli do Seče, kde se postupovalo kolem vodní nádrže. Tam už se začaly kilometry pozvolna táhnout, ale stále to šlo. Humor a sranda se nás stále držela. Když už jsme byli od cíle první etapy asi 10 km, tak už každý kilometr vydal za dva. Začínalo se smrákat a cesta vedla lesem, kde na kamenité cestě začínaly nohy povážlivě bolet, nehledě na počínající opruzeniny. Ke konci byl velmi ošklivý stoupák, po kterém následovaly schody dolů do Třemošnice. Ty byly obzvláště výživné. A pak nastal finální výstup na Lichnici, kam jsme došli v 17:37.
Takže jsme si našetřili hodinu k dobru jak na odpočinek, tak na další část etapy, která pro nás začínala ve 23:38. Našli jsme si volné místo a zašli na večeři, kterou připravovali vojáci. Podával se dobrý hovězí guláš s chlebem. K tomu jsme si dali čaj a kávu. Po večeři jsme zalehli do spacáků a snažili se usnout. To se nám bohužel nepodařilo – hluk teprve přicházejících týmů, zima a ledový vítr, zřejmě i adrenalin nám bránily usnout. Pak jsme si zabalili věci a připravili se na druhou část pochodu.
Úderem 23:38 jsme vyrazili. A zde už nastaly problémy. Některé kluky začaly opravdu citelně trápit opruzeniny a nohy. Každý kilometr už se táhl a vůbec neutíkal. Naštěstí většina cesty vedla po silnicích. Opět jsme procházeli přes kontrolní body Lichnice – Seč – křižovatka k přehradě Křižanovice – obora Slavice vstupní a výstupní brána – Podhůra (rozhledna Bára) a cíl Chrudim.
Cestou už jsme moc nemluvili a spíš šli. Občas někteří z nás pouštěli nějaké písničky do kroku a na zlepšení nálady. Kolem nás spěchali vojáci. Prý by si poslechli písničky s námi, ale museli jít rychleji. Začalo mrznout a ledový vítr ošlehával naše tváře čím dál víc. K bolavým tělesným partiím se přidala ještě kolena. V oboře Slavice začala pekelná cesta, nálada šla k bodu mrazu, ale stále jsme šli. Nechtěli jsme to vzdávat, když jsme toho tolik ušli a zbývalo už jen pár kilometrů. Jeden náš člen chudák už skoro bolestí brečel, protože měl špatné vložky v botách.
Konečně před námi bylo poslední stoupání na rozhlednu Barbora a pak klesání a dole výhled na letiště a poslední 2 km. Ty byly nejhorší. Viděli jsme letiště, cestu před námi a měli pocit, že přešlapujeme na místě. Už jsme klopýtali a nadávali na bolest, ale nakonec jsme to zvládli. Ještě, že jsme měli necelou hodinu k dobru. Na letiště jsme došli kolem osmé ráno. V autě jsme si hodinku schrupli a pak se došourali na vyhlášení výsledků a přebrání certifikátu s medailí za úspěšně absolvování. Náš celkový čas byl 15 hodin a 15 minut.
Jelikož to byl náš první dálkový pochod, neměli jsme zkušenosti s něčím podobným, takže jsme všichni silně pocítili, co jsme podcenili a musíme napříště změnit – jak v neseném vybavení, tak hlavně v botách a oblečení, v neposlední řade pak v trénování během roku.
Celou dobu pochodu jsme ale fungovali jako jeden celek, když si jeden z nás vyndal lahev s pitím, tak dal napít i ostatním, aby jim ušetřil sundávání batohu, to samé bylo i s různými energetickými tyčinkami nebo sušeným masem, které jsme baštili. O vše jsme se dělili a pomáhali si navzájem, protože o tom je týmová práce a při takovýchto činnostech je týmová práce nezbytnou podmínkou pro dosažení cíle.
Byl to úžasný zážitek, který každého z nás posunul na jinou úroveň. Už teď jsme rozhodnuti, že příští rok se zúčastníme a rádi bychom postavili rovnou dvě reprezentační družstva Spolku Vlčí Máky. Velmi děkujeme všem, kdo se na organizaci podíleli a zajišťovaly ji.
Vojta, Michal, Marek a Petr
