Skromnost neznamená žít v nedostatku, říká hlavní armádní kaplan
Hlavní kaplan AČR plukovník gšt. ICLic. Mgr. et Mgr. Jaroslav Knichal v rozhovoru vzpomíná na vstup do armády, který mu byl kvůli zdravotním problémům zprvu odložen, vypráví, čemu se naučil na zahraničních misích, nebo prozrazuje, že v zimě se odreagovává na snowboardu. Přibližuje svoji práci a výzvy, které jej v letošním roce čekají. Hlásí se k názoru, že Češi nejsou ateisté, ale „něcisté“. A pokud dočtete až do konce, zjistíte, že kromě modliteb inspirují hlavního duchovního naší armády i citáty Arthura Millera a Jana Třísky…
Byl jste ve víře vychováván, nebo jste si cestu k Bohu našel sám? Podporovala Vás rodina v církevním studiu a posléze i vstupu do armády?
Vyrůstal jsem v tradiční katolické rodině v Nedachlebicích na Moravském Slovácku. To byl jednoznačně základ mého vztahu k Bohu, k víře, k církvi. V dospívání už jsem pomalu hledal vlastní cestu a odpověď po životě s Bohem v mém každodenním životě. Po absolvování základní školy jsem nastoupil na Střední odborné učiliště strojírenské ke studiu Mechanik letadlových přístrojů. Po roce jsem přestoupil na Arcibiskupské gymnázium v Kroměříži a odtud vedly mé kroky ke studiu na Cyrilometodějské teologické fakultě Univerzity Palackého v Olomouci. Vždy jsem vnímal podporu rodiny, i když z počátku mých rozhodnutí měla určité otazníky. Ale to je přirozené.
Na kněze jste byl vysvěcen v roce 2001 a už v roce 2003 jste nastoupil jako kaplan do AČR. Jak jste se k tomu dostal a překonal případné pochybnosti pramenící třeba z nezkušenosti?
Při studiu teologie mě nenapadlo, že mé kroky povedou do prostředí rezortu obrany. Z důvodů studijních a následně zdravotních jsem měl odklad nástupu na základní vojenskou službu. Každoročně jsem absolvoval zdravotní přezkum a v roce 2001 můj zdravotní stav dovoloval nastoupit na základní vojenskou službu. Hledal jsem možnosti, jak být jako duchovní užitečný v rámci tehdy ještě povinné služby užitečný. Tehdejší vojenský kaplan Josef Konečný mě seznámil s hlavním kaplanem Tomášem Holubem a ten mi dal nabídku nastoupit do rezortu obrany ve službě vojenského kaplana. Samozřejmě jsem měl čas na rozmyšlenou, neboť jsem vůbec netušil, co ta služba bude obnášet. Mám rád výzvy a tuto jsem přijal.
Absolvoval jste čtyři mise (Kosovo, Irák a dvakrát Afghánistán). Jak Vás ovlivnily osobně i profesně?
Zahraniční mise mi daly opravdu hodně. Jak profesně, tak lidsky. Poznal jsem spoustu vzácných lidí, se kterými mě pojí dodnes přátelské pouto. Na zahraniční misi jsem jako kaplan s vojáky v intenzivním kontaktu. Společný čas není přerušen odchodem domů ke svým blízkým, jak je tomu v ČR. Mohl jsem být přítomen velmi silným osobním příběhům. A některé rozhovory mě samotného vedly k přemýšlení o tom, co je důležité v lidském životě a na co nesmí zapomínat. Učil jsem se mít opravdu otevřené srdce pro každého, kdo si chtěl pohovořit a měl možná i jiný názor na život.
Jako kaplan sdílíte všechny útrapy s jednotkou, ale navíc vyslechnete všechna trápení členů té jednotky. Oni se Vám svěří a tím se jim uleví, ale kdo pomůže Vám?
Pro mě osobně je důležité se lidsky postarat o svou duchovní, psychickou a fyzickou stránku. Proto je důležitá pro mě modlitba. Věnuji se sportovním aktivitám, při kterých takzvaně vypínám. V létě je to běhání, fotbal a v zimním období snowboard. Vedle toho mám rád divadlo, poslech hudby. Mám spoustu přátel, se kterými trávím volný čas a čerpám sílu k tomu, abych naslouchal všem, kteří potřebují být vyslyšeni.
Načínáte osmý rok na pozici hlavního kaplana AČR. Co je hlavní naplní kaplana na této funkci? Nechybí Vám pobyt mezi vojáky na útvaru či v misi?
Mezi nejdůležitější úkoly hlavního kaplana patří odborně a metodicky koordinovat službu vojenských kaplanů v rezortu obrany. Ve vojenském prostředí jsem správcem této odbornosti. Na jedné straně jsem v kontaktu s kaplany a na straně druhé s jejich veliteli, neboť oni jsou přímými nadřízenými jednotlivých kaplanů. Do dalších úkolů mé práce spadá vyhledávání nových kandidátů do služby vojenského kaplana v jednotlivých církvích. Komunikace s představiteli církví, které se podílejí na službě kaplanů v rezortu obrany. Stejně tak se jedná o komunikaci s představiteli zahraničních vojenských služeb. Účast na různých vojenských a společenských akcích. A spoustu dalších věcí spojených se službou vojenského kaplana. Všechna tato činnost je v mém případě podložena modlitbou.
Mezi vojáky panovala jistá nedůvěra k vojenským psychologům, naopak obliba kaplanů. Trvá to? V čem se protínají a v čem rozcházejí tyto dvě armádní profese? Jak Duchovní služba AČR spolupracuje s tou psychologickou?
Obě služby, jak vojenských kaplanů, tak psychologů, jsou v rezortu obrany důležité. Jsou to rozdílné služby, ale v určitých aspektech se prolínají. Podstatou obou služeb je být v blízkosti příslušníků rezortu obrany a pomoci každému, kdo o to požádá. Snažíme se vzájemně setkávat a předávat si naše zkušenosti. Vojenští kaplani se v rámci svých společných setkání snaží vzdělávat v oblasti vedení empatických rozhovorů, krizové intervence a podobně.
Jak se v pojetí Vaší duchovní pomoci snažíte rozpustit Vaši tendenci k přehnané skromnosti?
Osobně se mi líbí to, co říká Vojtěch Kodet: „Skromnost neznamená žít v nedostatku. Spíše je to schopnost dodržet zdravou míru a žít svobodně vůči světu druhých i sobě samému.“ Toto je každodenní proces každého člověka, tedy i kaplana. Jedině zdravá míra všeho nám dává schopnost skutečně žít.
Po armádě se požaduje, aby byla apolitická. Setkal jste se i s názorem, aby byla ateistická?
Pokud mohu mluvit sám za sebe, tak s tímto názorem jsem se nesetkal. Ano, slyším nebo čtu, že naše společnost je nejateističtější na světě. Jak naslouchám lidem ve společnosti nebo v prostoru rezortu obrany, tak si to nemyslím. Lidé v naší zemi jsou věřící. Mnoho lidí říká, že v „něco“ věří. Pod tímto výrazem se samozřejmě skrývá spousta skutečností.
Jak je v Bibli nebo teologické nauce vypořádána možnost, že voják usmrtí jiného člověka? Je to, nebo není hřích? Počítá Bůh s nějakým institutem sebeobrany a krajní nouze?
Při odpovědi na tuto otázku se přidržím nauky katolické církve. Katechismus katolické církve se v článcích 2263-2267 dotýká takzvané oprávněné obrany. Oprávněná obrana může být i závažná povinnost toho, kdo je odpovědný za život druhých
Jaké hlavní osobní i profesní výzvy jste si vytýčil do roku 2023?
V letošním roce oslavíme 25 let od obnovení Duchovní služby v AČR. Rádi bychom si v červnu společně připomněli tuto skutečnost. Chceme tuto událost pojmout tak trochu „rodinně“. Nebudeme zvát hosty ze zahraničí, ale chtěl bych, aby se setkali současní i bývalí vojenští kaplani, jejich rodiny.
Dále nás čeká aktualizace dosavadních základních dokumentů o zřízení duchovní služby. A důležitým úkolem bude hledání kandidátů do služby vojenských kaplanů, protože v následujícím roce a v těch dalších dojde k návratu některých kaplanů zpět do jejich vlastních církví.
Máte nějaké oblíbené životní motto či citát?
Líbí se mi citát od Arthura Millera: „Bože, dej mi klid, abych přijímal věci, které změnit nemohu, odvahu, abych měnil věci, které měnit mohu, a moudrost, abych je uměl od sebe odlišit.“ A mám také rád citát od Jana Třísky: „Tajemství životního úspěchu a štěstí není v tom, co děláš, ale jak to děláš. Ne v tom, co vidíš, ale jak se na to díváš. Ne v tom, co Ti přináší nebo odnáší život, ale jak dokážeš prožít každý jeho okamžik.“
Děkujeme za rozhovor.
Zdroj foto: archiv Jaroslava Knichala
