O nás: Na bezpečnosti nám záležíO nás: Na bezpečnosti nám záleží Podporujeme naše válečné veterányPodporujeme naše válečné veterány Výzva 2015: Drony – dobrý sluha, ale zlý pán!Výzva 2015: Drony – dobrý sluha, ale zlý pán!

Proč jsem začala pomáhat válečným veteránům a proč se to i daří.

 02. 10. 2017      1 komentářů

Mám svůj osobní život, různý práce, různý koníčky. Naštěstí se to prolíná a všechno klape. Bez zábran prezentuji své názory nebo zpochybňuji názory druhých (není to totéž, jen vypadá), ale ne pocity! Občas někomu i opravdu pomůžu a nejen, že o tom pak nepíšu, ale překvapuje mě, že to tak někdo vnímá. Když teď napsal článek Tomáš – veterán – bezdomovec – jak mu bylo pomoženo (nejen mnou!), napadlo mě, zda nedělám chybu, když o takových příbězích referuji s odstupem a lá „zpráva z tisku“. Jistě, že je beru osobně. Hodně. Může-li to někomu pomoci – a kdybych v to nevěřila, tak to neudělám – napíšu výjimečně i něco o svých pocitech… 

DSC_0201

Když jsem si tehdy vyblejskla "nohoportrét" (foto výše), byla jsem asi v největším "rauši" svýho života. Měla jsem v puse lízátko, jako by to byl vítězný doutník, a během těch tří hodin "vyhlídkovýho" letu si i bez modlitby schrupla. Skrz okýnko tý čtyřiadvacítky profukoval jedinej vzduch na světě, ve kterým jsem neměla svoje debilní astma. Další den jsem se vracela z výletu domů, ale v tenhle moment se mi plnilo poslední malý přání…

Strach z létání byl ta tam, protože tehdy byl ta tam i strach ze smrti. Jak jinak bych mohla jít poprosit piloty, ať mě ještě povozí? Už ne kvůli nevyhnutelným přesunům, kdy byli černí jestřábi a činůkové prosyceni obavami nejednoho člena osazenstva, zvlášť když jednou - tvrdím (utvrzuji se) - cvičně(!?) vypustily klamné cíle.

Ještě před týdnem jsem nemohla spát, srdce bušilo 116x za minutu 40 hodin v kuse a já přemítala, že přeci můžu říct, že už se nehnu ani na krok. Zmizelo to, jak se se mnou zvedl ten „létající autobus“. Další den už jsem se smála, že rakety dopadly o 200 metrů dál – taková pohoda! Ani dnes mi to nepřijde horší než jet po D1. I tak jsem ale ještě ten večer nemohla spát a smlouvala si na palandě s Bohem, že radši přijít třeba o nohu než mít střepinu v hlavě, a mít-li střepinu v hlavě, radši to mít i za sebou (spala jsem místo polštáře na vestě).

Jak dny plynuly, přestalo mě to trápit. Mnohem víc, ba úplně, až jsem si vyprosila (s kolegyní Katkou) ještě ten poslední let, zatímco ostatní se na základně bavili nad sladkými koláčky a grilovaným kuřetem. Když se přestanete bát – úplně bát – jste svobodní a je to opojný pocit, který je největším myslitelným raušem a stavem mysli.

DSC_0187

Doma se do tří týdnů vaše všední strachy vrátí. Tedy mně ano a myslím, že všem. Ty přízemní strachy, že vás nějakej namachrovanej debil v audině rozstřelí na té D1, že dostanete rakovinu z kouření a éček v salámu, nebo že jenom uklouznete na náledí a zlomíte si ruku... Kdo to osvobození – tzn. myšlení jen na (holý) život – nezažil, nemůže si ani při sebevětší empatii představit, jaký ten pocit je. Nepochopí to, jak potom až do konce života svět nazíráte dvojí optikou – tou odtajněnou a tou všední. Jak v něm pak těžko hledáte sami sebe.

Tehdy mi došlo, že ze všech těch charit a dobrovolničení, v nichž jsem se angažovala už od gymplu, si mám zvolit veterány. Ale ne proto, jak se obětovali vlasti, jak měli náročný výcvik a službu. Ale proto, že nahlédli za oponu a když se vrátili, museli se srovnat s tím, jak přízemně a povrchně tu všichni žijí. Ti, kteří to nikdy nepochopí a budou dál žít svými zásadními problémy – bulvár, klepy, Ordinace…, tvoří bohužel většinu, které je třeba se přizpůsobit. A raději mlčet.

Kolik jen večerů a nocí jsem strávila tím, že jsem si „ten druhý vesmír“ připomínala – já, po sotva dvoutýdenní služební cestě – natož co veteráni, po půlroční službě, někdy opakované?! To není ani tzv. porucha adaptace, ani PTSD, to je něco ještě úplně jinýho, co jsem v odborné literatuře k psýché veteránů dosud ani nenašla.

Kdyby mi někdo dal nabídku vrátit se, neváhám ani vteřinu. Tak moc silný a opojný to je. Pořád znovu a znovu jsem procházela fotky a videa, týdně, pak po měsících, pak po půl roce, až se to zdálo být za mnou, ale náhodou si pustím film, kde jsou podobný záběry, a je to tu zas. Zásek do ranních hodin, člověk prochází vzpomínky a vše, co je může znovu vyvolat. To není žádná depka nebo porucha, je to naopak fajn. Povznáší to. Ne proto, že by si člověk vlastního života nevážil, ale proto, že jej konečně – dost možná poprvé a naposled – v jeho krystalické podobě očištěné od všech společenských nánosů také zažíval.

Nerozumíte? V pořádku. Někdo možná zkouší adrenalinový sport, oddá se pro pár minut, hodin, ale má pauzy. Neusíná s tím. Přemýšlím, kdo mimo válečné veterány by mohl disponovat touto zkušeností... Snad jen horolezci, kteří tráví týdny nějakým riskantním výstupem, ale dnes to nejsou ani oni, protože se, s prominutím, přesouvají pohodlně mezi tábory, leč mezi těmi vysoko, pak na vrchol a zpět, uběhne obvykle jen pár dnů. Zkuste sami navrhnout, kdo ještě může sdílet tuto zkušenost… Jen lidé, kteří žili ve válečné zóně, kde je riziko permanentní.

Ale to všechno nepíšu proto, že já... Téma článku zní, proč jsem po mnoha zkušenostech zakotvila v dobrovolničení pro válečné veterány a proč se mi to snad i daří. Odpověď na první je zřejmá a odpověď na druhé z ní vyplývá… Ovšem ani sama jsem na to nepřišla hned.

Vnímala jsem to v počátku spíš racionálně. Když jsem zakládala sociální sítě resortu obrany, pozorovala jsem na nich z komentářů jiný obraz stavu armády než oficiální, který jsem měla správně razit. Tak nějak přirozeně jsem se pak stavěla do role obhájkyně toho, co znepokojuje a trápí řadové vojáky. Byla to tehdy šťastná doba, protože si "názor protistrany" nechali čelní představitelé ministerstva a generálního štábu přednést každé pondělí na poradě a v písemné zprávě.

...S VATem do Afghánistánu jsem se pak dostala asi za odměnu, nebo někdo prozřetelně sledoval, abych si vhled ještě rozšířila. A stalo se. Je nás ve společnosti stále více, kdo si vážíme vojáků, vzhlížíme k veteránům, ale pro mě je to ještě trochu silnější. Ne proto, co jsem se o nich a od nich dozvěděla, ale protože jsem s nimi mohla i chvíli pobýt, nasát ten FAKTOR, který jsem se pokusila tak neuměle popsat v předchozích odstavcích.

Nemyslete si, když potkám kluka jako Tomáše, nemám potřebu se mu „vylívat“ s tím, že mu rozumím. To není věc, která se říká, to je něco zakódovaného v pohledu, přístupu. Jsem ráda, že to funguje. Je to snad i něco, co přenáším na další dobrovolníky Spolku VLČÍ MÁKY, protože také s nimi komunikují vojáci s důvěrou.

Ale to není má zásluha, jako prostě fakt, že být dobrovolníkem v tomhle spolku vyžaduje ne nutně prožití, ale rozhodně akceptaci, že ono povolání má svá specifika (racionální pohled), a pak že EXISTUJE TA VĚC (emotivní) - že veterány navíc spojuje jakýsi formativní prožitek, který osobnost člověka na celý život mění, komplikuje.

Takže, nepomáháme výlučně veteránům, ale se stejnou samozřejmostí i vojákům, kteří za sebou misi nemají. A ve volných kapacitách policistům a dalším ve službě. Jenže ze všeho nejvíce nás žene, mě tedy rozhodně, že je tam ta emoce. A proč si to nepřiznat? Někdy emoce vyjádří víc, než tucty argumentů.

máky

A co z toho plyne? No, že pokud mi do komentářů napíšete, ať si nehoním triko, nechám si ty předchozí postřehy zase pár let jen pro sebe… Pokud chápete, že jde o to, aspoň nějak přiblížit, proč „dělám Máky“, proč se na veterány dívat ještě jinak, než s - někdy povrchní, formální - úctou, tak pak toto:

1) Pro čtenáře tohoto malého vyznání, že je třeba naslouchat každému člověku, nikoho nesoudit, to jistě a vždy, ale speciálně u veteránů brát v potaz, že JSOU JEŠTĚ I TROCHU JINDE, dost možná navždy zůstávají mezi dvěma hodnotovými světy, je třeba je brát takové, jací jsou, se všemi rozmary, zdánlivými hendikepy.

2) Pro veterány v blbým životním období, kteří se stydíte, zdráháte říct si o pomoc – prostě u nás (Máků) můžete! Můžeme přinejmenším pokecat, prostě napište na podpora@spolekvlcimaky.cz, nevěřili byste, že někdy tak děláte službu mně, a ta pro vás je vedlejší produkt.

PS: Napište, jestli cítíte, že byste taky chtěli být v týmu Máků. Posily se hodí vždy.

spolek vlčí máky pomoc veteránům
0

Komentáře

Mireczech

03. 10. 2017

Opravte si ten překlep v nadpisu...

Pro přidání komentáře musíte být přihlášený.

FROGMAN