Návrh péče o české vysloužilce (díl 3): Zajištění pro pojistné a sociální události
Významným, ale v ČR zcela opomíjeným, segmentem zabezpečení vojáků, je jejich pojištění. Když vzpomeneme na seriál historie veteránských programů v USA, tak ty toto vyřešily v roce 1917, než vstoupily do Velké války. Kdyby u nás byl systém správně nastaven, nebylo by nutné pořádat ad hoc dobročinné sbírky pro vdovy a sirotky, jako jsme tomu svědky nyní.
POVINNÉ ŽIVOTNÍ POJIŠTĚNÍ NA ADEKVÁTNÍ ČÁSTKU
Jistě, stát vyplácí v případě služebního úrazu odškodné, ale jednak to může poměrně dlouho trvat, jednak můžeme směle pochybovat, že vyplacená částka odpovídá „újmě“. Naprosto natvrdo – průměrný poddůstojník AČR vydělá zhruba tři sta tisíc čistého ročně. Pokud padne/zemře, rodina je odškodným kryta jen na pár let. Naštěstí se to nestává často, takže by mohlo být východiskem apelovat na zákonodárce, nechť limity odškodného zvýší. Ale to je nesystémové, protože pak by v případě nějaké větší katastrofy (války) státní kasa úpěla.
Zajištění rodin našich vojáků řeší i aukce pozůstalé výstroje (zdroj: ARMYWEB.CZ)
Kvůli sdílení takových rizik přeci lidstvo dávno vymyslelo pojišťovny. Vojáci dnes jako kdokoli mají možnost sjednat si životní a úrazové pojištění, nicméně s řadou výluk, které korelují se specifiky vojenského povolání. Mohou si také zaplatit speciální pojištění do zahraniční mise (tam to civilní totiž neplatí), avšak limity jeho plnění jsou malé, spíše symbolické.
Spolek VLČÍ MÁKY sice zahájil jednání s pojišťovnou Generali, která projevila vůli vyvinout speciální vojenskou pojistku, jež by se vyznačovala tím, že by byla bez výluk a až do výše dvou miliónů korun. Úměrně drahá ovšem. A je to běh na dlouhou trať s nejistým výsledkem. Zde je proto nutné apelovat na Ministerstvo obrany ČR. Pokud by samo projevilo zájem vojáky pojistit, mělo by u většiny pojišťoven dveře dokořán.
Mělo by být přirozené, že pojištění by bylo povinné (nebo aspoň důrazně doporučené) a spoluúčast by na něm měl jak stát, tak vojáci (třeba v závislosti na výši pojistného limitu). Pokud by bylo povinné, mohlo by být i relativně levné. Klidně by se ke kofinancování mohl využít Fond kulturních a sociálních potřeb. Podle našeho názoru je tento beztak přežitkem, „Fondem nepotřeb“, z něhož lze čerpat příspěvky na obědy, lístky do bazénu, divadla či kina..., zatímco vojáci a jejich rodiny nejsou elementárně zabezpečeny a dělají se pro ně pak sbírky.
Toto není systémové zabezpečení našich padlých hrdinů (zdroj: ARMY.CZ)
ÚRAZOVÉ KOMPENZACE
V případě trvalých následků úrazu je již dnešní systém schopen dobře vojáka zabezpečit. Dorovnáním příjmu do výše před úrazem, bolestným i odškodným za snížené společenské uplatnění. Přesněji to zákon umožňuje a předpokládá. Jenže značnou benevolenci ponechává armádním služebním orgánům a zároveň je neuvěřitelně rozbředlý, plný všelijakých koeficientů, bodových hodnocení apod.
A tak si velká část vážně zraněných vojáků musí vydobývat adekvátní odškodnění u soudu (odborná studie k tématu s konkrétními případy zde). Můžeme se opět domnívat, že by situaci usnadnilo pojištění, kdy by se resort obrany nebránil vydání „tolika“ financí z vlastního rozpočtu, pokud by část kryla také komerční pojišťovna. Dalším či souběžným řešením je systém zjednodušit a zpaušalizovat, ovšem nelze pak zase vyloučit jeho zneužití poškozeným. Nezbývá tedy než apelovat na slušnost a férovost resortu obrany.
Foto: I ti nejznámější hrdinové dneška se museli s ministerstvem obrany soudit (zdroj: IDNES.CZ)
REDEFINICE NEBO NAHRAZENÍ VÝSLUH TESTOVANOU DÁVKOU
Specifickou otázkou jsou výsluhy. A zde tušíme, že jako Spolek VLČÍ MÁKY navrhneme dále něco, co bude velice kontroverzní. Totiž redefinovat výsluhový příspěvek na druh testované sociální dávky. Důvodů je několik. Předně - dnešní stav je takový, že vojáci mají na výsluhu nárok až po patnácti letech služby. Armáda se mnohdy účelově zbavuje vojáků dříve, protože právě výplata výsluh je pro ni velkým mandatorním výdajem.
Paradoxně tak řadoví bojovníci, kteří vskutku nasazovali krk na patrolách v afghánských green zónách odcházejí do civilu fyzicky a psychicky zhuntovaní, bez uplatnitelné kvalifikace a bez výsluhy. Kdežto kariérní důstojníci – manažeři – mnohdy po svém zcivilnění pobírají výsluhy kolem dvaceti tisíc a ještě sedí na ministerstvu dál se slušným referentským platem, takže si v součtu měsíčně přijdou i na padesát tisíc korun. To je ostatně důvod, proč někteří politici trochu zkratkovitě volali po zákazu souběhu pobírání výsluhového příspěvku a zaměstnání ve státní správě.
Je zřejmé, že výsluhy v armádě neplní svou roli. S tím patrně nebudou souhlasit ti, kdo se k nim mnohdy se sebezapřením a strpěním všech příkoří, která služba vlasti obnáší, nakonec dopracovali. Z jejich pohledu byl výsluhový příspěvek odloženou částí vojenského platu. A mají pravdu, to jim nesmí nikdo nikdy vzít a je nehorázné, že jim byly dodatečně výsluhy zdaněny. Nicméně do budoucna (pro ty, kdo teprve budou vstupovat do ozbrojených sil) by se výsluhy měly transformovat v garanci důstojného živobytí.
Vojenská služba, bez ohledu na nasazení v misi nebo i délku trvání, obnáší řadu omezení, nároků a především ochotu nasadit vlastní život. To není ochoten podstoupit každý a ten kdo ano, má mít společností projevenu adekvátní úctu. A to mimo jiné v tom směru, že nebude dopuštěno, aby padl na sociální dno a jednou třeba nosil medaile za zásluhy do zastavárny. Takže vysloužilec musí mít vždy zajištěnu střechu nad hlavou a stravu, ale raději než zřizovat „útulky“ jako v USA po Občanské válce, tak zkrátka dorovnat bývalým vojákům (pokud si nezvolí život pod mostem dobrovolně) adekvátní životní minimum viz návrh dále.
VETERÁNSKÝ DOPLATEK MÍSTO VÝSLUHY
(Pozn.: V prvním dílu jsme vysvětlili, že nečiníme rozdíl mezi vysloužilcem a veteránem. Dále popisované dávky by se tdy vztahovaly na každého bývalého vojáka.)
Veteránský doplatek by mohl krýt případy, kdy bývalý voják se splněnou minimální dobou služby (cca 4 roky) padá v důsledku nezaměstnanosti, stáří nebo jiné sociální události na dno. Stát pro tyto případy definuje existenční a životní minimum, od nichž odvozuje dávky v hmotné nouzi nebo nezabavitelný příjem při exekuci. Tyto limity jsou v ČR naprosto směšné a k nepřežití, všichni by si je zasloužili zvýšit, nicméně zde je řeč o tom, že kdo nasazoval život pro společnost, musí mít zkrátka garanci, že jej ta společnost nenechá živořit.
Proto by pro něj mělo být uzákoněno existenční a životní minimum v cca jedenapůl násobné výši oproti ostatním občanům. Do této výše by stát vyplatil běžné sociální dávky (dávky v hmotné nouzi) a exekutor by nesměl zabavit příjem. Vezmeme-li v potaz, že dnešní výsluhy se započítávají do příjmů, a právě proto řada vysloužilců nemá nárok na další státní sociální pomoc, nakonec by se mohlo ukázat, že by navrženému systému dali sami již nyní přednost. A zde se můžeme opět inspirovat v USA, kde při obdobné reformě bylo veteránům dáno na výběr, co je pro ně výhodnější (jakási volitelná retroaktivita).
Video: Američtí veteráni sice mohou skončit na ulici, ale pomoc je na cestě - stačí zavolat ministerstvu (zdroj: YOUTUBE.COM)